Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Český startup prorazil ve světě

Strategickou výhodou nového českého projektu, který má být „Uberem na trhu s uměním“, je jeho ignorantský vztah k umění.

Před dvěma lety vyvolal v části české umělecké scény rozruch a někdy také opovržení J&T Art Index určující žebříček 100 „nej“ českých současných umělců. Banka umělcům na základě dost pochybné metodologie přidělila bodový rating, který byl v podstatě pouze derivátem z informací dostupných na webech umělců a galeristů. Svým klientům z řad zbohatlíků, jejichž kulturní kapitál pokulhával za tím finančním, tak banka dala najevo, že jim poradí dokonce i v tom, jak tuto stigmatizující asymetrii skrze její služby dorovnat. Dojem tupé objektifikace, který jsem tehdy při pohledu na žebříček JT zažíval v českém prostředí poprvé, byl jen opožděnou ozvěnou mezinárodních bodovacích žebříčků typu Artfacts. Podobné indexy nejen umělců, ale i sportovců a bůhví koho a čeho dalšího vytváří nejspíše celá řada bank a finančních institucí, jen se s nimi nepotřebují chlubit v médiích jako J&T. Doba ovšem postoupila a tento žebříček a diskuse kolem něj se teď jeví pouze jako bouře ve sklenici vody.

Umění nemusíte rozumět

Vynořuje se totiž něco v objektifikaci umělců daleko radikálnějšího. Žádný import trendů nebo dorovnávání zahraničního standardu, ale skutečná inovace vycházející z české kotliny, která má ambici změnit celou globální „hru“. Startup Artstaq pracuje na tom, aby se s uměním globálně obchodovalo jako s další standardní třídou aktiv na burze – online, algoritmicky, a tedy s takovou likviditou, jaká v obchodu s uměním nikdy v minulosti nebyla možná. Startup navíc vyvíjí systém softwarového odhadu originality díla. Odteď, s novým softwarovým pomocníkem, už vás obchod s uměním nebude zatěžovat tím, že byste se o díla a autory měli zajímat nebo jim dokonce rozumět. Nemusíte se na díla dokonce už ani dívat.

Umělecká díla jsou pouze prostředkem jak vhodně diverzifikovat své investiční portfolio. Kupující nemusí ani vědět, jaká díla vlastní a kde se fyzicky nacházejí.

Jakkoli se to může jevit jako absurdní vtip, skutečně se nejedná o provinční projekt bez mezinárodního dopadu a zájmu investorů. Startup před časem přesunul své vedení z Prahy do Londýna, centrum inovací vybudoval v Dubaji, a v České republice tak příznačně zbylo pouze IT centrum. S pomocí Fundliftu získal projekt zprvu 6,65 milionu korun a v roce 2016 další investici od LRJ Capital ve výši 1,25 milionu dolarů. Pro lepší pochopení toho, co startup přináší nového, je dobré ve zkratce rekapitulovat vývoj sběratelství současného umění v Česku. Je to totiž příběh plný rychlých změn, které mohly být inspirací a výzvou, jak vše ještě urychlit.

Kapitalismus s lidskou tváří

V devadesátých letech se současné umění s trochou nadsázky kupovalo ještě v ranní opilosti, přímo v ateliéru, kde nová vrstva zbohatlíků končila s umělci po noci strávené ve stejném baru. První seriózní komerční galerie „západního“ formátu, kde se galerista stará o svých několik vybraných umělců, jejichž díla nejenom prodává, ale také je zastupuje, začaly v Česku vznikat až na výjimky teprve v nultých letech. Dnes už jsme si zvykli i na domácí scéně na to, že šarmantní galeristé nebo galeristky obráží více nebo méně renomované mezinárodní veletrhy a občas také různé firemní večírky. Kultivovaně, ale se zápalem vyprávějí potenciálním klientům i zvědavým studentům o umění a jednotlivých tvůrcích, se kterými mají osobní a blízký vztah. Brblání o komodifikaci umění už vlastně nikoho, včetně těch kritičtějších umělců, příliš nezajímá. Občas to jen krátce zabolí, když pozorujeme bujné prorůstání privátních galerií do státních a neziskových institucí a jejich zpětné financování z veřejných zdrojů.

Příslušníci finanční elity se dnes oproti devadesátým letům mezi umělce už moc nedostanou, zůstávají ve sklenících korporátních sídel a michelinských restaurací. V atomizované a třídně rozdělené společnosti chybějí přirozené zóny pro setkávání. Galeristé jsou tak prostředníky mezi oddělenými světy. Volně přecházejí z insiderských vernisáží a sklepních ateliérů profesionalizovaných umělců na podnikové večírky a na osobní návštěvy klientů do jejich rezidencí. Pro vyvolené umělce (jichž je méně než promile absolventů uměleckých škol), galeristy i sběratele jde o přívětivou podobu kapitalismu s lidskou tváří. Přinejmenším galeristé se často stylizují do role Robinů Hoodů, kteří bohatým berou a chudým (umělcům) dávají.

Sběratelé si zase zpravidla užívají, že zvlášť u současného mladého umění jde stále o aktivitu, kterou lze zařadit do kategorie filantropie nebo „happiness managementu“, a nejde jen o konvenční investici, která by se měla co nejrychleji zhodnotit. Kdo si počká, ten se dočká – rozhodně spíše než u charity, která je s jistotou jenom černá díra a ani nejde pověsit na zeď. A konečně, umělci jsou rádi, že čas od času zaplatí složenky včas, a nehledě na jejich politické přesvědčení je někde v hloubi duše může hřát, že se vyhoupli nad ostatní bezprizorní absolventy uměleckých škol.

Diverzifikovat své portfolio

Tenhle růžový a už starými feudálními a buržoazními režimy prověřený mikrokosmos „ušlechtilého“ sběratelství se ovšem Artstaq rozhodl ignorovat a za cíl si vytyčil zvýšit transparentnost trhu s uměním, respektive do něj vnést řád „vlků“ z burzy. Nejde mu o umělce nebo sběratele současného umění, natož o umění samotné, filantropii, dokonce ani o luxus a prestiž, ale čistě o profit bez přívlastků. Ten přijde až při určitém objemu investorů, a tím pádem i prostředků.

Bylo by naivní si myslet, že se všichni klienti Artstaqu budou skutečně zajímat o umění. Bylo by to dokonce na obtíž. Umělecká díla jsou jim pouze prostředkem jak vhodně diverzifikovat své investiční portfolio. Uživatelská nenáročnost, snadný přístup a orientace – to je základ nového přístupu. Kupující nemusí samozřejmě ani vědět, jaká díla vlastní a kde se fyzicky nacházejí, ani řešit skladovací podmínky, díla totiž mohou trvale zůstat v depozitu Artstaqu. Nemusí se zatěžovat se jmény autorů a otázkami vkusu. O všem může rozhodovat jen jim zvolený algoritmus a obchodní strategie, zcela tak, jak je tomu dnes na burze. Z uměleckých děl vyšší hodnoty, než si klient může dovolit, může vlastnit i jednotlivá procenta.

Jak tvrdí G. M. Tamás, v postkomunistické Evropě nezažíváme nějakou formu kompromisního kapitalismu, jak by se díky tranzici a představám o setrvačnosti mohlo zdát. Naopak, zažíváme kapitalismus bez skrupulí, laboratoř volného trhu. Právě proto nejspíš zakladatel Artstaq Roman Komárek nazřel dosavadní obchodování s uměním jako odpudivě pomalé, insiderské, netransparentní, prostě moc lidské a subjektivní. Rozhodl se jej standardizovat, automatizovat, akcelerovat a maximalizovat. Expandovat do jedné z mála ne zcela vytěžených oblastí. Zcela financializovat sféru, před kterou se předchůdci – slaboši – zastavili, protože jim přišla příliš „svatá“.

Uber na poli umění

Artstaq má podle svého marketingového ředitele Petra Václavka ambice stát se tím, čím jsou Uber nebo Airbnb ve svých zájmových oblastech – digitální disrupcí ve světě obchodu s uměním. Je to příhodné přirovnání, protože právě u těchto korporátních platforem se již v současnosti projevují jejich více či méně neplánované devastační vedlejší důsledky. Uber a Airbnb nemají negativní dopad jen na bezprostřední podmínky práce taxikářů a ceny běžných nájmů, na výběr daní a veřejnou dopravu, ale ovlivňují i řadu méně zřejmých věcí, jako třeba stále universálnější a nudnější interiérový design. Jaké budou vedlejší dopady Artstaq? Co nabízí nám umělcům, kromě příslibu zvýšení celkového prodeje uměleckých děl? Dokáže skutečně zlepšit podmínky naší práce, a nejde pouze o kapitálový klystýr? Zeptal se na tuhle otázku vůbec někdo a vznikly nějaké studie dopadů?

Ludvík Hlaváček, ředitel jedné z nejrespektovanějších a nejstarších nadací pro podporu současného umění v Česku (Nadace pro současné umění Praha), už zná odpověď: „Spolupráci se společností Artstaq velmi vítáme a oceňujeme její snahu o nastavení transparentního trhu s uměním. Zároveň v tom vidíme unikátní možnost, jak podpořit české umělce a přiblížit je globální klientele.“

Proč se opakovaně instituce a jednotlivci, kteří by měli hájit, když nic jiného, alespoň naše profesní zájmy, vrhají zbrkle do obhajoby a podpory nových „ kuponových privatizací“? Měl bych já, jako umělec, usilovat o to, abych byl předhozen globální klientele takovýmto způsobem? S úsměvem na tváři sledovat, jak nějací „transparentní experti“ Artstaqu hodnotí mé dílo na základě veškerých dostupných informací a umisťují mě na burzu? Pomůže mně osobně, mému oboru a společnosti to, že od nich dostanu vstupní rating, k němuž naváží „big data“ sesbíraná z celého trhu, ta se pak vyhodnotí a ukážou všem, jakou mám já a mé umění tendenci růstu? Je tohle ona kýžená transparence nebo dokonce demokratizace trhu s uměním? Bude Artstaq skutečně hájit moje zájmy a zájmy mých kolegů? Je možné, aby z ignorance a nezájmu plynulo potvrzení smysluplnosti a významu současného umění pro společnost?

Artstaq přináší temnou vizi budoucnosti výtvarného umění, podrobeného terapii pozdního kapitalismu. Bez jakéhokoli lidského a účastného zájmu o umělkyně a umělce, jejich práci a svět, ve kterém a pro který pracují. Artstaq je dystopickou variantou konce autonomie umění. Uši, které si budeme řezat při poklesu ratingu a negativních posudcích softwarového policisty originality díla, nám ale dorůstat nebudou.

Autor je umělec a vedoucí ateliéru Intermédií na FaVU.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image