Charta, pakty, Helsinky


Letos si připomínáme čtyřicet let od vzniku Charty 77. Česká média však dodnes nemají jasno v tom, na které mezinárodní smlouvy se její prohlášení odvolávalo.

Už léta lituji, že při redigování textu prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977 nikdo nepředvídal, že ještě po čtyřiceti letech bude hned jeho první věta zdrojem mylného výkladu. Věta zní takto:

„Dne 13. 10. 1976 byl ve sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněn ,Mezinárodní pakt o občanských a politických právech‘ a ,Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech‘, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976.“

Na návrh federální vlády v listopadu 1975 parlament a prezident ČSSR oba mezinárodní pakty ratifikovali. Tím se staly 23. března 1976 pro Československo závazné. Závazky v nich obsažené bylo nyní možno mezinárodně reklamovat, tedy diplomaticky i mediálně se domáhat jejich plnění. Smlouvy uzavřené z iniciativy OSN ovšem nejsou právně vymahatelné prostřednictvím sankcí – na rozdíl od závazků evropských, tedy smluv Rady Evropy a jejích orgánů (například u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku) nebo orgánů Evropské unie (vposledku u Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku).

Pakty nebyly v Helsinkách stvrzeny

K podpisu a k ratifikaci byly oba pakty usnesením Valného shromáždění OSN otevřeny v roce 1966. Podpis československé vlády v roce 1968 byl pouze morálním závazkem, jímž vláda svým občanům a mezinárodnímu společenství přislíbila, že učiní vše pro jejich brzkou ratifikaci a pokud to bude možné, bude se sama těmito pakty, byť dosud nezávaznými, řídit. Protože se mezi obecným lidem podpis smluv, a to i mezinárodních, považuje za závazek, ač tomu tak u mezinárodní smlouvy nikdy není, nebylo při redigování základního prohlášení Charty vhodné v textu uvádět okolnosti a datum podpisu, jímž se československá vláda k paktům připojila. Podmínkou jejich platnosti na území ČSSR byla až ratifikace, do té doby to byla pouhá deklarace, memorandum a politické prohlášení, tedy něco jako smlouva o smlouvě budoucí.

Máme opravdu lidských práv ažaž? A kdy jsme jich měli tak akorát? V momentě přiznání volebního práva ženám, zrušení nevolnictví nebo opuštění praxe, kdy se shazovalo z útesu za homosexualitu?

Větší zmatek než opomenutí ratifikace paktů v základním prohlášení Charty nicméně způsobilo tvrzení, že pakty „byly stvrzeny v Helsinkách“. Závěrečný akt helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě podepsali 1. srpna 1975 představitelé USA, Kanady a třiatřiceti evropských států (včetně Kypru a Turecka), z nichž čtyři už neexistují. Zanikla totiž nejen NDR, ale i „tři federace ovládané Slovany“, jak začátkem devadesátých let psala, a vůbec ne žertem, francouzská agentura AFP.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), jež je nástupnickou organizací Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, má dnes aktuální politický význam, nejvíce asi na Ukrajině. Sovětským podpisem v Helsinkách totiž „spadly“ do OBSE nejen tři převážně ruskojazyčné republiky (Rusko, Bělorusko a Ukrajina), ale i tři pobaltské republiky, tři zakavkazské republiky, dále pak Moldavsko, Kazachstán a čtyři republiky někdejší sovětské Střední Asie. To je další pozitivní důsledek Helsinek. OBSE o sedmapadesáti členech působí vedle OSN jako jediná mezinárodní demokratická mezivládní organizace i v Bělorusku a Kazachstánu, které nejsou ani členy Rady Evropy, a poměry v těchto zemích to příznivě ovlivňuje. Pro slabou občanskou společnost těchto dvou států představuje OBSE naději a spojení se zbytkem Evropy a Střední Asií. Je také jedinou účinnou platformou dialogu s Ruskou federací, obklíčenou proamerickými spojenci.

Helsinský akt nebyl smlouvou

Helsinský závěrečný akt ale nebyl a není (mezinárodní) smlouvou, a nepodléhal tedy ratifikaci svých pětatřiceti signatářských států. Vydali ho představitelé vlád v úmyslu „plnit své závazky z mezinárodních deklarací a dohod v této oblasti včetně závazků obsažených mezi jiným v Mezinárodních paktech o lidských právech, pokud jsou jimi vázány“. To je prosím citát z helsinského závěrečného aktu. Jde také o jedinou zmínku o obou paktech v celém dokumentu. V aktu chybí i prostá výzva, kterou by člověk očekával, totiž aby signatáři závěrečného aktu, pokud zatím nejsou pakty vázáni, k jejich přijetí (podpisu a ratifikaci) přistoupili.

Stalo se tak s ohledem na Turecko, které k paktům nepřistoupilo ani podpisem, natož ratifikací. Turecko, tehdy ještě kemalistické, „vyměklo“ až v roce 1990, kdy ratifikovalo evropskou Úmluvu o lidských právech a základních svobodách, která je ve věci kontroly dodržování lidských práv a sankcí za případné nedodržování na členské státy (dnes 47 států Rady Evropy včetně Turecka, Ruské federace a Ukrajiny) přísnější než pakty.

Smlouvy, akty a pakty

„Klára se za bony paktuje s Amíky“, žertovali jsme na hodinách latiny při překládání věty z římského práva „Clara pacta – boni amici“. Jinak řečeno, výraz „pakt“ měl v češtině už léta hanlivý nádech, a to i díky propagandě předlistopadového režimu, který NATO zásadně překládal jako „Severoatlantický pakt“, a ne jako „Organizace Severoatlantické smlouvy“ (treaty, traité), aby vzbudil ošklivost nad německými revanšisty. Polistopadoví vládci češtiny se to pak snažili vyrovnat tím, že paktem nazývali Varšavskou smlouvu, zatímco NATO překřtili na alianci. Dříve se psalo „tábor míru a socialismu“, dnes to jsou „spojenci“.

Základní prohlášení Charty 77, této třináct let působící lidskoprávní iniciativy, vzniklo na základě textu obou paktů, které po ratifikaci Československem v březnu 1976 byly v říjnu téhož roku zveřejněny ve Sbírce zákonů a nařízení (č. 120/1976 Sb.). Prohlášení postupovalo po jednotlivých článcích paktu o občanských a politických právech a odvolávalo se i na pakt o právech hospodářských, sociálních a kulturních.

I helsinský závěrečný akt, který v Československu a dalších východoevropských státech vyvolal až neoprávněné naděje, samozřejmě patřil mezi „zdroje“ Charty, ale byl asi méně významný než soudní trestní řízení s „nepřizpůsobivými“ hudebníky z kapel The Plastic People of the Universe a DG 307. Právě solidarita s nimi, která se nyní naštěstí také připomíná, byla skutečně bezprostředním impulzem založení Charty. Stačí si však přečíst její prohlášení z 1. ledna 1977, aby bylo zřejmé, že mezinárodními dokumenty o lidských právech, na kterých Charta vznikla, byly dva pakty z roku 1976, a nikoli helsinský závěrečný akt z roku 1975.

Větší význam než Helsinky měla pro společenskou atmosféru, v níž projekt Charty 77 vznikal, nedávná československá historie – zkušenosti z pozvolné úlevné liberalizace let šedesátých, z erupce svobody a z prvních krůčků demokracie z jara 1968, takzvaného „Pražského jara“ nebo „obrodného procesu“, které pak od jara 1969 postupně zadupávala do země normalizace. V polovině sedmdesátých let pak organizátoři Charty a její první signatáři čerpali zkušenosti i z ojedinělých projevů odporu proti normalizaci.

Práva lidská, nebo občanská?

Nevím o žádné jiné mezinárodní smlouvě kromě obou paktů o lidských právech, která by se v některém hlavním státním jazyce nazývala paktem. Nicméně evropské jazyky, v nichž jsem se s názvem příslušných paktů setkal, pro ně používají výraz pakt – tedy až na angličtinu, která má slovo „covenant“. Je to neštěstí, protože většina zpráv se překládá z angličtiny, a v překladech do češtiny se proto pakty nazývají smlouvami, konvencemi nebo dohodami.

Když se letos začátkem ledna slavilo čtyřicáté výročí založení Charty 77 a společně s ním se připomínalo i její základní prohlášení, téměř nikdo slovo „pakt“ nepoužíval. Je dávným omylem spojovat Chartu 77 s helsinským závěrečným aktem namísto s pakty. Nyní se psalo a říkalo, že zdrojem textu základního prohlášení Charty byly „mezinárodní helsinské smlouvy OSN o lidských a občanských právech“. Když někdo něco takového napíše, dokazuje, že neví, že helsinský proces neměl s OSN nic společného – a že všechna práva jsou lidská, buď individuální, nebo kolektivní, neboť zvířata (dosud) žádná práva nemají, jen jsou člověkem různou měrou chráněna.

Závažnější zmatek ovšem působí ono dělení práv na „lidská“ a „občanská“ v současném tažení proti ochraně lidských práv, zvláště těch, která upravují zákony – v České republice jde o antidiskriminační zákon, který se tu v roce 2009 podařilo přijmout tak, že zajišťuje o něco větší ochranu před diskriminací, než stanovilo pro Českou republiku povinné penzum plynoucí z evropských závazků a směrnic, které se týkaly jen pracovněprávních vztahů.

Všechna občanská práva jsou práva lidská. Zúžený pohled na lidská práva vede k nesprávnému tvrzení, že sociální, hospodářská a kulturní práva, stejně jako právo třetí a výhledově i čtvrté generace, už nejsou základní práva. Dělení lidských práv je různé, dnes se obvykle mluví o základních právech a (demokratických) svobodách.

Zvolení Miloše Zemana za prezidenta republiky a přijímání jeho postojů ke vzdělávání zdravotně postižených, k postavení muslimů a islámu, k přijímání uprchlíků a jiných migrantů ukazuje na nebezpečí krajně pravicové, nenávistné a xenofobní rétoriky. Dobře to nedávno popsal Petr Bittner v Deníku referendum. Máme opravdu lidských práv ažaž? A kdy jsme jich měli tak akorát? V momentě přiznání volebního práva ženám, zrušení nevolnictví nebo opuštění praxe, kdy se shazovalo z útesu za homosexualitu?

Cožpak uznáním dalších práv za základní a zvýšením jejich ochrany, například pro některé ohrožené skupiny lidí, někdo nějaká práva ztrácí? Cožpak je to ke škodě většiny? Je to právě naopak, celá společnost, včetně většiny, se stává demokratičtější. Lidská práva nejsou koláč, který se porcuje. Populisté, kteří sázejí na politickou oblibu většiny, či spíše na nízké pudy a agresivitu lidí, to nechtějí vědět.

Dialog, opozice a odboj

„Charta 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. (…) Nechceme tedy vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že budeme upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských práv,“ píše se v základním prohlášení Charty 77. A dalších více než 1100 sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných o konkrétních případech policejní a justiční perzekuce dokazuje, že to zakladatelé Charty 77 mysleli vážně, když se předem veřejně zřekli pokušení, že budou vystupovat – aspoň tak trochu – jako politická opozice. Stačilo, že tak Chartu 77 chápali držitelé moci, Státní bezpečnost a donedávna i vynálezci „třetího odboje“, kteří se snažili povýšit politické násilí na kritérium uznání zásluh účastníků odboje a odporu proti komunismu.

I výročí založení Charty, při němž její role „opozičního“ hnutí už nebyla zmiňována, přispělo k odstraňování černobílého obrazu československých dějin sedmdesátých a osmdesátých let – a tím i ke zmírňování nového boje, který měl být podle přesvědčení lustrátorů a antikomunistů stejně lítý, jako byl na přelomu čtyřicátých a padesátých let boj třídní.

Autor je novinář a spoluzakladatel Charty 77.

 

A2LARM