Chřadnoucí Evropská unie a její administrativní aparát neustává v tlaku na uzavírání takzvaných obchodních dohod. Tím však vystavuje projekt evropské integrace velkým rizikům a pochybám. Tyto takzvané obchodní dohody totiž zahrnují kromě klasických celních a administrativních úlev i širokou podporu pohybu kapitálu (včetně škodlivého kapitálu finančního) a nahlodávají základní principy demokratického státu. Klasickým příkladem jsou události kolem dvou nejkontroverznějších smluv – v české veřejnosti stále ještě ne zcela známé dohody TTIP (Transantlantic Trade and Investment Partnership) mezi EU a USA a nejnověji smlouvou CETA (Comprehensive Economic and Trade Agreement) mezi EU a Kanadou.
Pochybné schvalování dohody CETA
Jednání o dohodě CETA, která probíhala výhradně v režii Evropské komise, skončila na podzim roku 2014. Text smlouvy byl poté zveřejněn a CETA byla předložena příslušným evropským institucím k legálním připomínkám a překladu. K velkému překvapení však byla v únoru 2016 zveřejněna radikálně přepracovaná verze dohody, která se podstatně lišila od původně dojednaného a zveřejněného textu. Od té doby probíhal v útrobách evropských institucí boj o další osud CETA, který byl završen nedůstojnými zmatky a fauly těsně před jejím podepsáním.
Neexistuje žádný relevantní hospodářský důvod pro podpis CETA, pokud za něj ovšem není považováno usnadnění pohybu kapitálu a ochrana investorů „před škodlivým zasahováním státu do svobody podnikání“.
Evropská komise v případě dohody CETA narazila na velký odpor v zákulisí Evropského parlamentu, parlamentech i vládách některých členských zemí, právnické i akademické veřejnosti a v neposlední řadě veřejnosti občanské. Komise proto musela ustoupit zásadním připomínkám a v červenci 2016 oficiálně uznala dohodu CETA za „smíšenou“ – tedy za dohodu, která musí projít procesem ratifikace ve všech členských státech EU. Jenže tím to neskončilo. Komise totiž současně prohlásila, že navrhne postup, který umožní schválit některé mezinárodní dohody i bez zmíněné ratifikace. Aby Evropská komise ještě více otupila silný odpor proti svému postupu, připravila navíc osmistránkovou deklaraci, která měla zmírnit obavy odpůrců CETA, a začala připravovat její slavnostní podpis. Přehlédla však usnesení vlámského parlamentu, který belgické vládě znemožnil s dohodou vyslovit byť jen předběžný souhlas. Po velkých zmatcích a srdceryvných scénách kanadské ministryně obchodu, zatlačili nejvyšší funkcionáři EU jak na vlámský parlament, tak na belgickou vládu, takže přece jen došlo k jakési domluvě. Vlámský parlament nakonec změnil svoje usnesení a CETA byla podepsána. Za EU ji podepsali Donald Tusk, Jean-Claude Juncker a Robert Fico, za Kanadu premiér Justin Trudeau.
Hrozba nejen pro členské země
Dohoda CETA má 454 stran textu a šestnáct zveřejněných dodatků o 1 799 stranách. Představuje tedy nesmírně složitý právnický text, jehož interpretace bude ještě dlouho předmětem disputací. Samotná jednání a jejich místy až zběsilý průběh těsně před podpisem včetně zmíněného přepracování obsahu smlouvy na poslední chvíli vrhají velmi špatné světlo na evropské instituce. Samotnou dohodu nyní čeká projednávání ve výborech Evropského parlamentu a hlasování na jeho plénu pravděpodobně v únoru 2017. Potom by měla následovat ratifikace v parlamentech členských států.
A na jaká rizika se máme připravit? Největší hrozba dohody CETA se neskrývá v její obchodní části, ale v pasážích, které se dotýkají suverenity států. Nejvýraznější nebezpečí představuje zřízení takzvaného ICS (Investment Court System) – zvláštní soudní instance, která má nahradit dosavadní praxi arbitrážního řešení sporů mezi investory a státy. Tato instance je bez nadsázky znásilněním všech demokratických principů. Na jejím základě totiž může investor zažalovat stát, ale stát investora nikoli. Praxe, kdy mohl například tabákový koncern Philip Morris žalovat Austrálii za to, že parlament přijal zákonná opatření proti kouření, zůstala vesměs zachována.
Uvedený přístup oslabuje pozici demokratických států a popírá veškeré ustálené principy práva, především princip dvou rovnoprávných účastníků jakéhokoli sporu a nestranného soudu. Vytvoření ICS zároveň vytváří jakousi další sekundární soustavu práva, které je v důsledku nadřazené právu EU i členských států a je vyňaté z působnosti jednotlivých soudních systémů. Jak by něco takového mohlo posílit důvěru občanů v EU, to zatím nikdo nevysvětlil.
Nebezpečí, které z toho plyne, dnes nelze ani dohlédnout. Integrační charakter dohody CETA je zvýrazněn i prohloubenou spoluprací v dalších oblastech – například v oblasti regulační, v případě ochrany intelektuálních práv a dopadech do oblasti práva pracovního. Zejména tady můžeme očekávat zesílení vlivu nadnárodních korporací na právo v členských zemích EU. Pochybnosti vyvolává i riziko řetězení dopadů mezinárodních dohod podobného typu, neboť Kanada s USA a Mexikem jsou již účastníky dohody NAFTA (North America Free Trade Agreement). Problémů s dohodou CETA je zkrátka příliš mnoho, přičemž základní otázka – „cui bono“ – zůstává nezodpovězena.
Šedá nula ekonomických přínosů
Evropská komise obhajuje dohodu CETA nutností odstranit překážky obchodu a tím zajistit trvalý hospodářský růst a konkurenceschopnost evropských firem. Jenže už nemluví o tom, že otevření trhu nesporně zvýší také konkurenceschopnost kanadských firem na evropském trhu. Lobbistické tlaky globálních korporací vyvíjené permanentně v evropském zákulisí tak opět slaví úspěch. Pomineme-li z makroekonomického hlediska směšné argumenty o růstu HDP v řádu desetin procenta ročně, což je hluboko pod hranicí statistické chyby, zůstává nezodpovězená otázka, jak bude zaručen přenos těchto „efektů“ k občanům, kteří by měli podle argumentů Evropské komise z obchodních dohod nejvíce těžit.
Evropská komise nepublikovala žádné dopadové analýzy a zůstala čistě u propagandistických projevů. Relevantní studie nezávislých vědeckých institucí uvádějí pro celou EU nárůst HDP o 0,025 % a reálných mezd o 0,013 % v příštích deseti letech. Podle studie, kterou si nechalo zpracovat české Ministerstvo průmyslu a obchodu, by ekonomické dopady v ČR byly rovněž prakticky nulové. Po sedmi letech fungování dohody CETA by se měl zrychlit růst HDP o 0,0072 % (sic!). Mzdy kvalifikovaných zaměstnanců by se měly zvýšit o 0,0041 %, tedy cca o 1,22 koruny. Bezvýznamnost těchto čísel pouze potvrzuje, že neexistuje žádný relevantní hospodářský důvod pro podpis CETA, pokud za něj ovšem není považováno usnadnění pohybu kapitálu a ochrana investorů „před škodlivým zasahováním státu do svobody podnikání“.
Nezájem českého rybníčku
Intenzivní diskuse, která probíhá nad dohodou CETA v mnoha evropských zemích (zejména v Německu), se nijak neodráží na poklidném a do sebe zahleděném rybníčku české politiky a politikaření. Skoro nikoho nezajímá zmatečný a netransparentní proces schvalování dohody. Nikoho, zdá se, nezajímají racionální argumenty odpůrců. Ministerstvo průmyslu opakuje stále dokola vyprázdněné argumenty, případně odkazuje na možnost upravování dohody v budoucnu. Snad v naději, že další schvalování proběhne mimo zájem veřejnosti. Ostatně česká vláda mechanicky a apriorně, aniž by měla možnost zúčastnit se nebo ovlivnit jednání, tento typ dohod podporuje. Bude tedy nepochybně podporovat i ratifikaci smlouvy CETA. Parlament se dohodou ještě prakticky nezabýval. Vzhledem ke složitosti celé problematiky a nezájmu o otevřenou diskusi lze očekávat pouze formální parlamentní projednání a následné schválení.
Jenže až se skandálního průběhu přípravy a výbušného obsahu dohody CETA chopí politické síly, které je obrátí proti samotné evropské integraci, bude už pozdě. Aparát a špičky EU se stále ještě podivují Brexitu, ale poučení si z něj nevzaly. Možná toho ani nejsou schopny. Obavy, že EU míří k rozkladu, je stále reálnější a dohoda CETA je dalším kamínkem do mozaiky obrazu konečné zkázy. Budeme nadále s vědomím, že císař je nahý, čekat na Godota, místo abychom císařovi ušili nové šaty?
Autor je ekonom.