Ve Varšavě se v tuhých mrazech ve středu opět demonstrovalo proti vládě. A to i přesto, že liberální opozice je, zdá se, vyřízená. Její představitelé zpronevěřují peníze od dárců a jezdí si v čase protestů na dovolenou. Tak nějak by se dalo shrnout nedávné rozčarování z kroků některých opozičních vůdců v Polsku, kde pokračuje parlamentní krize a bourání veškerých standardních demokratických mechanismů.
Včera po téměř měsíci skončila okupace zasedací místnosti parlamentu opozičními poslanci. Protest začal poté, co Jarosław Kaczyński a poslanci jeho strany Právo a spravedlnost (PiS) 16. prosince nelegálně přenesli hlasování do vedlejšího sálu, kde si pak za zavřenými dveřmi, bez přítomnosti opozice a novinářů, schválili rozpočet. Že se jednalo o protiústavní jednání je jasné – kvůli tomu také poslední předvánoční víkend vyšly tisíce lidí do ulic. V chaotickém dramatu v Sejmu posledních dvou dní, během kterého hrozil i násilný zásah proti blokujícím poslancům parlamentní ochrankou, nakonec opozice kapitulovala a od blokády ustoupila.
Skutečnost, že se mluvčí na protivládních demonstracích často nevzmůžou na nic víc než laciné žerty na účet Kaczyńského nízkého vzrůstu, poukazuje na jejich absolutní politickou vyprázdněnost.
Pokud si oponenti PiS napříč politickým spektrem dělali naděje, že Kaczyński konečně zašel příliš daleko a něco se zlomí, museli zažít zklamání. Polsko teď operuje v paralelních realitách: PiS tvrdí, že rozpočet schválil legálně, opozice zase, že tuto verzi rozpočtu neuznají, ačkoli ukončili okupační protest. Vinou dvou skandálů teď navíc liberálové z hlavních opozičních stran a hnutí ztratili poslední zbytky důvěryhodnosti. Dění posledních dní naznačuje, že liberální odpověď na autoritářský nacionalistický populismus se úplně vyčerpala – a to platí nejen pro Polsko.
KijuLeaks a dovolená na Madeiře
Trapnou aférou, která ihned získala přezdívku „KijuLeaks“, se zřejmě nadobro odepsal Mateusz Kijowski, lídr mimoparlamentního opozičního hnutí KOD (Výbor na obranu demokracie). Muž s culíkem, který na demonstracích skandoval hesla o demokracii, měl už tak pošpiněnou pověst exekučním řízením za neplacení alimentů. Podle všeho neměl ale žádný příjem, který by mu bylo možné odejmout. Nyní vyšlo najevo, že Kijowski se snažil vyzrát nad systémem tím, že sám sobě proplácel faktury za „IT služby“, které údajně poskytl hnutí KOD, jemuž sám šéfuje. Netřeba dodávat, že sazby za tyto služby značně překračovaly běžné ceny a zajistily Kijowskému tučný měsíční příjem. Vše by zřejmě bylo v pořádku, kdyby Kijowski transparentně přiznal, že mu KOD platí – nikdo netvrdí, že vedení masového hnutí je lehká práce. Nicméně fakt, že veřejně lhal, jen aby neměl oficiálně příjem a tím obelstil exekutora, ještě navíc v záležitosti výživného na vlastní děti, byl hřebíčkem do rakve jeho reputace.
Parlamentní opozice si nevedla o nic lépe. Zatímco poslanci okupovali zasedací sál, lídr neoliberální strany Nowoczesna Ryszard Petru prohlásil, že vzhledem k okupačním směnám v parlamentu nesmí žádný opoziční politik odjet na dovolenou. Dva dni nato sám na dovolenou odjel. Opoziční parlamentní strany, které do té doby společně odporovaly vládě, se kvůli tomu rozhádaly. Zatímco levice by se tedy mohla radovat, že se liberálové konečně už úplně znemožnili, jak prohlásil Adrian Zandberg z progresivní levicové strany Razem, není velký důvod se těšit z toho, že se stále více kompromitují. Stávají se tak Kaczyńského vysněnou opozicí – slabou, nedůvěryhodnou, neefektivní a stvrzující jedno ze základních volebních hesel PiS, totiž že liberálové jsou zkorumpovaní, a je tedy třeba zavést „dobrou změnu“. Vývojem posledního týdne se tak pohřbily i poslední naděje na silnou sjednocenou opozici, která by pro PiS mohla být skutečnou výzvou.
Držet se zuby nehty liberalismu?
Co tedy v Polsku ještě zbývá? Minimálně desetitisíce lidí, kterým na stavu polské demokracie a porušování jejich základních práv ze strany vlády stále záleží. Těm ale chybí lídři, jimž by mohli důvěřovat a kteří by mohli nabídnout reálnou alternativu. Skutečnost, že se mluvčí na protivládních demonstracích často nevzmůžou na nic víc než laciné žerty na účet Kaczyńského nízkého vzrůstu, poukazuje na jejich absolutní politickou vyprázdněnost. Liberální opozice nemá už co nabídnout ani z hlediska personálního, ani programového. Navíc volání po nastolení starých pořádků má stále menší mobilizační potenciál. Na středeční demonstraci se skandování hesla „Lech Wałęsa“ jevilo jako relikt minulosti. Kdo ale může převzít opoziční pochodeň? Komentátoři na levici by určitě rádi vyklizené pole viděli jako šanci pro Razem. Nesmíme ale zapomínat, že tato mladá strana má v současnosti v průzkumech asi čtyři procenta, což je stále procento pod hranicí zajišťující vstup do Sejmu. A to přitom Razem dělá vše „správně“: nabízí levicová témata i solidní praktická řešení, nepotýká se s žádnými kompromitujícími skandály. Jenže ji stále neposlouchá dost lidí mimo bublinu sociálních sítí.
I v jiných kontextech ale vychází najevo, že liberální strany nabízejí nejhorší odpověď na konzervativní obrat – například britští liberální demokraté zcela nesmyslně žádají opakování referenda o vystoupení z EU, protože si nevědí rady s Brexitem ani s tím, že ho chtělo tolik lidí. Rady si neví ani polská opozice včetně její levicové části. V zemi, kde sociální agendu přejímá s nacionalistickým nádechem PiS a kde probíhají rasově motivované útoky a nepokoje, jako nedávno v Ełku, vyznívá příběh o spravedlivém přerozdělování, budování silných státních institucí pro sociální zabezpečení všech (včetně migrantů) a multikulturním soužití různých náboženství a národnostní do prázdna.
Ohraná písnička hnutí KOD o „svobodě, rovnosti a demokracii“ už ale také nebudí nadšení, jak ukázaly spíše menší prosincové protesty. Polsko je jen ukázkovým příkladem toho, co se děje napříč západním světem: zažíváme kolaps dominantní ideologie posledních desetiletí – liberalismu. Je ale naivní si myslet, že se od tak mocného ideologického konsenzu oprostíme během dní či měsíců. Nutkání držet se liberalismu zuby nehty jako jediné představitelné reakce na politiku PiS bude velkou část polské společnosti ještě nějakou dobu provázet – a mluvit v současné situaci o šanci pro levici můžeme jen s největší obezřetností a trpělivostí.
Autorka je spolupracovnice redakce a redaktorka webu Political Critique.