Národ je na levici definitivně zpět. Brní nás už uši ze záplavy přívlastku „národní“. Národní je stát, zájmy, práce, suverenita, všechno… Komunističtí poslanci navrhují – v zájmu národního jazyka – důsledné překlady cizojazyčných názvů. Komunistka Kateřina Konečná nabyla dojmu, že Pavel Telička, představitel miliardářské strany a dlouholetý eurobyrokrat, bude coby nový místopředseda Evropského parlamentu „hájit české národní zájmy“. Haló noviny v pátek 27. ledna nějak zjistily, že finančník a autor slavné – na levici kdysi dychtivě čtené – knihy Krize globálního kapitalismu (1998) George Soros „vždy (…) byl nepřítelem suverenity národních států“. Den předtím týž list informoval, jak se levicová europoslankyně Eleonora Forenza v zápalu boje za „participativní Evropu“ vyslovila proti „vydírání národních států“ neoliberální politikou EU.
Ve stejném vydání konstatoval odborářský analytik Martin Fassmann, že u nás lze přímo hovořit „o zahazování národní práce do zahraničí – bez náhrady“. Ve stejném kontextu prolomila v rozhovoru pro A2larm dosud tabuizované téma alternativní levicová ekonomka a autorka knihy Jak jsme se stali kolonií (2015) Ilona Švihlíková: „Naše politické elity jsou nekvalitní hlavně kvůli nevzdělanosti a zbabělosti. Proč by se měly snažit, když – jak tvrdí ministr Mládek – je fajn být sedmnáctá Bundesland? Potřebujeme úplně jinou politickou reprezentaci, která by se nestyděla, že je z Česka, a šlo by jí o zlepšení života lidí.“ A zdůraznila: „Nesouhlasím s tím, že když někdo zmíní slovo ‚národ‘, hned se z něj dělá fašoun.“
Žádná „politika Bruselu“ neexistuje, je to jen substrát politik národních států, zakřivený vahou těch nejmocnějších v jejich prospěch.
V těchto levicových vodách, ať již pouze nominálních či autentických, jako by neexistovala povědomost o tom, že dnešní ideový, řekl bych, „národně osvobozenecký“ boj se vede proti „kulturnímu marxismu“ či „nové levici“ převážně z konzervativních pozic. Jedním z jejích nejtypičtějších a nejpsavějších představitelů je kanadský sociolog Mathieu Bock-Côté, pětatřicetiletý québecký separatista, pravidelný sloupkař francouzského pravicového deníku Le Figaro a autor knihy Multikulturalismus jako politické náboženství (2016), jejíž podstatné teze přetlumočil do češtiny Jan Keller. Dozvídáme se zde, že podle učení nové levice se stal národ jednou z entit, kterou je třeba dekonstruovat. Národ je prý – podle novolevičáků – jen „fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích“. Proto prý podle nové levice historie „už nesmí být školou patriotismu, nemá učit kontinuitě a nemá posilovat pocit zakořenění a příslušnosti k národu“. Což je tedy zřejmě fatální podraz, neboť je dnes především třeba přístupu opačného…
Všichni lidé okolo
Nutno včas a jasně říci, že síla těchto „národně obrozeneckých“ idejí spočívá mimo jiné v tom, že modernistický koncept národa se v konfrontaci s realitou ocitl v troskách, ačkoli stále ovládá myšlení knihomolných elit a je jedním z ilustrací propasti, rozevírající se mezi těmito elitami a „obecným lidem“. Začíná být zjevné, co prostě v modernistickém konceptu není pravdivé: že národy jsou především „imaginárními společenstvími“ (Benedict Anderson) a účelovou konstrukcí vzdělaných nacionalistů, kterou si kormidelníci modernity v jednotlivých národních státech vycucali z prstu a vtloukli ji do hlavy vykořeněným masám, krátce předtím vyhnaným z tradiční společnosti „vlídných“ agrárních komunit a nahnaným do pochmurné anonymity průmyslových měst. Budiž velebena současná globalizace a „tekutá modernita“ (Zygmunt Bauman), která to všechno konečně rozpouští! Co bylo do hlav kdysi natlučeno, stačí z nich vytlouct a zglajchšaltovat lidstvo veškeré v oceánu svobodných individuí.
Jistěže je ožehavé paušálně zlehčovat důmyslnou argumentaci Ernesta Gellnera, Erica Hobsbawma, Benedicta Andersona a řady dalších modernistů (či na ně navazujících postmoderních autorů), podle nichž je národ zcela subjektivní a pozdní myšlenkovou konstrukcí, „vynálezem“, ideologickým klackem na dosud „normální“ společnost a – když se to vezme kolem a kolem – znásilněním lidské přirozenosti a jejích potencialit.
Ale existují již adekvátnější teorie, více korespondující s realitou: takzvaní etnosymbolisté, účinně polemizující jak s uvedeným modernistickým pojetím, tak se vžitým, bezmála zlidovělým přesvědčením, že národy jsou odvěká danost, zničitelná jen nájezdníky a „vlastizrádci“ a přesto kdykoli obnovitelná „národním obrozením“. I to je velký omyl, říkají etnosymbolisté v čele s britským sociologem Anthony D. Smithem. Jsou přesvědčeni a věrohodně dokládají, že národní rozměr bytí je významným a dlouhotrvajícím fenoménem dějin, kulturní identitou velkých lidských skupin, jejich více či méně institucionalizovanými vzpomínkami na společný osud, subjektivními představami či znalostmi o společném původu, údělu, charakteru a „národních zájmech“. Národ je podle etnosymbolistů jedna z klíčových kulturních identit, která modernitu s její „řízenou nacionalizací“ v zárodečných formách již od starověku předcházela a byla – a stále je, zvláště v krizových situacích – vždy po ruce jako útočiště, jako jakási existenciální „pojišťovna“. Tím vším je proto, že člověk se stává člověkem jedině socializací, kterou nezíská sledováním CNN či surfováním po internetu, ale jen určitou mírou ztotožnění s chováním a prožíváním „všech lidí okolo“.
Národy – na rozdíl od jiných identit obecně – tu nejsou „na věčné časy a nikdy jinak“. Avšak současně platí, že představa levých i pravých globalistů o současné éře jako éře postnacionální je mylná, předčasná a účelová. Není to tak, že kdyby v Čechách „zemský vlastenec“ Bernard Bolzano intelektuálně porazil „jazykového vlastence“ Josefa Jungmanna, měly bychom zde již bezmála dvě stě let od národoveckých fangličkářů svatý pokoj. Takhle to nefunguje.
Valník v úvozu
Levici – skutečné levici, která chce pohnout zeměkoulí – nemůže ovšem stačit, byť jen k přežití, heslo Národ sobě, Libušina proroctví, husitští boží bojovníci a tatíček Masaryk na grošáku. Nemůže jí stačit první, druhý, ba i třetí odboj, lidskoprávní disidentství s uvéčkovaným sametem. Po něm přece přišel oportunní slalom peřejemi divokého kapitalismu, v němž bylo i pro levici nejvyšší metou počet zastupitelů, poslanců, ministrů a kmotrů. Levá alternativa se jen tak nezbaví nálepky instituce, která původně měla se systémem z gruntu zatočit, a ne jej občas vzorně řídit a napořád zvěčňovat. Zástupy uražených, ponížených a soustavně strašených lidiček jsou tím nacionálnější, čím je levice pravicovější, oportunističtější, bezbarvější, elitářsky globalizační a – samozřejmě, tam se kruh uzavírá – sama stále víc nacionalistická, „pojišťovácká“ a byrokratická.
Je těžké vytáhnout tenhle valník z bahnitého úvozu. O Marxovi jsme už všichni zásluhou liberálních – nacionalismem nyní tak znepokojených – elit nejméně tisíckrát slyšeli, že patří do 19. století, odkud jej nelze teleportovat do žádného jiného časoprostoru. Komunistický manifest ještě ke všemu tvrdí, že „proletáři nemají vlast“, což v době proletářských domobran proti nekřesťanským „invazorům“ zní jako provokace. Těžko se rodí radikální, mobilizující, vskutku levicové nápady se zátěží dějin tradiční levice, prodávané jako prošlé zboží nejen ve formě (neo)stalinského „komunismu“, jenž pukl jako kaštan, ale i sociálně demokratického reformismu, který křepce přešel od reforem sociálních k reformám neoliberálním. To vše zprofanovalo cokoli vskutku proletářského, dělného, kreativního a kapitálový systém prolamujícího.
Konec filosofie v přímém přenosu
Úděsnou ilustraci naprosté levicové bezradnosti tváří v tvář dnešnímu nacionalismu předvedl neo(post)marxistický filosof Axel Honneth v Údálostech, komentářích (Česká televize 26. ledna, po třicáté minutě pořadu). „Myslím, že jsme podcenili míru, v jaké se určité části naší společnosti cítí být definovány nějakou národní kulturou. My jsme si mysleli, že jsme na cestě dál, ale teď vidíme, že polovina obyvatelstva s tím nesouhlasí,“ řekl Honneth. A ještě: „Myslím, že se vracíme zpátky k národnímu konzervatismu, k nacionalismu, což jsem nikdy nečekal. Myslel jsem si, že se pomalu přesouváme do období, kdy národní hranice, národní tradice, národní cítění ztrácejí svoji rozhodující roli. A teď to, co zažíváme, je přesný opak.“
A do třetice, hřebík do rakve všech „revolučních“ nadějí: „Před deseti lety bych řekl, že jsem si byl jistý, že se pohybujeme progresivním směrem, k velké integraci trhů, kdy politické procesy jsou oproštěny od ekonomických střetů zájmů. A že z toho plyne důraz na kulturní život, například na homosexuální sňatky a takovéhle věci.“ Ne, takovéhle věci – takovéto myšlení – dnes ani věhlasnému teoretikovi „boje za uznání“ nelze uznat.
Jádro věci
Vždyť je to jasné. Naléhavost národní otázky si uvědomovali nejen jednotlivé „oddíly“ sociální demokracie v habsburské mnohonárodnostní monarchii. Lenin se sice s pochopením, ale do krve hádal s Rosou Luxemburgovou, která se zlobila, že kapitán bolševické revoluce trvá na právu národů na sebeurčení až do odtržení od někdejšího „žaláře národů“ ruských carů. Zatímco polsko-německá revolucionářka upírala ve jménu proletářského internacionalismu sebeurčení jedněm z nejbrutálněji Ruskem žalářovaných lidí, Polákům. Povědomí o hluboké ukotvenosti a dlouhém trvání národních identit existovalo nejen u marxistů před sto lety, ale i u Karla Marxe samého. Jeho Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta anebo Třídní boje ve Francii jsou jemnými politologickými analýzami sociálních konfliktů na národní půdě. Pařížskou komunu 1871 si lze jen stěží představit bez porážky císaře Bonaparta Bismarckovým Pruskem. Nelze si od ní odmyslet národní ponížení Francouzů. Zároveň nemohlo být v tomto případě jasnější ilustrací bytostně nadnárodního rozměru třídních bojů nic jiného než prostý fakt, že při potlačování revolty komunardů postupovaly armády Francie a Pruska, armáda poražená i vítězná, v naprosto samozřejmé součinnosti, jako společní vítězové.
Teze o „proletariátu bez vlasti“ je pouhým důrazem na tuto internacionální samozřejmost, která se vždy a všude týkala obou stran každé barikády. Pevně stát na národní půdě je nutné, ale levice musí současně vědět, že nacionálním – řekl bych, horizontálním – protikladem „my“ a „oni“ se zápas nevyčerpává, ba že v něm ani není jeho jádro, jeho systémový kořen. Zároveň jsme tu „my“ a jsou tu „oni“ také a vlastně především vertikálně, v sociální struktuře každého jednotlivého národa. Radikální levice se musí dotýkat právě kořene věci na této vertikále, zatímco k nacionálním horizontům je povinna kráčet s mimořádnou opatrností. Nadnárodní struktury jsou odvozeny od zájmů národních ekonomických a mocenských elit, které nad sebe svoji vůli – nic jiného to není – zcela záměrně delegují. Žádná „politika Bruselu“ neexistuje, je to jen substrát politik národních států, zakřivený vahou těch nejmocnějších v jejich prospěch. Politika mezistátních třenic mezi „národními zájmy“ může být sice svalnatá, ale jen stěží radikální, směřující k základům. A už vůbec ne levicová.
Kolonizace? Koho kým?
Nerozumím, proč je nutné rozdmýchávat vášně proti Bundeslandům a soustředit se na to, že „národní práce“ z naší „kolonie“ jde do ciziny. Jako kdyby česká práce nešla k českým bossům, k českým oligarchům a k přeplaceným českým pohůnkům kapitálu, cizího i domácího. Ti lidé nepatří k národu? A neděje se totéž Němcům? Naši západní sousedé si užili hodně za éry Gerharda Schrödera (1999–2004), „soudruha podnikatelů“ (Genosse der Bösse). Tehdy byli shora a zleva „kolonizováni“ sérií takzvaných zákonů Hartz, podle nichž se například nezaměstnaní museli podrobit ponižujícím úředním průzkumům svého „bohatství“ – a prodat své automobily, aby jim vůbec vznikl nárok (citelně zkrácený) na sociální podporu. Patří jim to, kolonizátorům! Vzývání národa se na levici podivuhodně snoubí s nevnímáním sociálních zlomenin a protikladů v jakémkoli národním terénu. Je to jen slepota, „taktická“ autocenzura, zmatené hledání nejprůchodnějších cest?
Španělské hnutí Podemos, o jehož levicovosti zatím skoro nikdo nepochybuje, mluví o kastách (zkorumpované politické reprezentaci) a lidu; Pablo Iglesias předloni hovořil jako kniha proti Německu, zatímco dirigent Vzpurné Francie (France insoumis) Jean-Luc Mélenchon jednu protiněmeckou knihu – Bismarckův herink (německý jed), 2015 – rovnou napsal. Ilona Švihlíková, pokazujíc na Bundeslandy, vyjádřila víru „ve zdravé jádro české společnosti“ a hovoří o lidech, kteří „nemůžou být jen diváky“. Proti nim stojí domácí politické elity, politická reprezentace, nevzdělaná a zbabělá. Vzniká dojem, že stačí přesunout diváky do role herců, dosadit elitu vzdělanou a statečnou (asi prostřednictvím voleb). A budeme pak možná mít i ty „vlastní finanční struktury, které by nám pomáhaly v rozvoji“. Nám? Kdo je to „my“? Co jsou finanční struktury za jinak stejných podmínek a jak nastolit podmínky jiné bez zásadní transformace společenských vztahů? Zřejmě však přesto zvrátíme globální hierarchické předivo kapitálů, bezpočet celosvětových vztahů nadvlády a závislosti. A až si vybudujeme vlastní Goldman Sachs, lídra finančních inovací, změníme jistě Německo v kolonii českou.
Nejhorší jsou trpaslíci
Obraz „našich“ lítých protivníků jako by byl výsledkem podivuhodné redukční kúry. Nepřátelé sedí na různých obláčcích, bruselském, transnacionálně (globálně) finančním a korporátním, rozhodně však jakoby nespjatým s jakýmkoli národním svazem podnikatelů. Kapitalisté asi vůbec netuší, co se v těch nadoblačných výšinách děje, nikdy neslyšeli o lobbingu, nikdy si neplatili cestičky k chlupatým uším vlivných politiků, nikdy je nenapadlo těžit z podloží nacionalismu politické body, které by jen vlastním šarmem nedokázali z rodné hroudy vydupat. Proto jsou naoko tak často překvapeni, když z Bruselu, MMF či OECD padají příkazy anebo rady hodící se jim, tuzemským výdělkářům, náhodou do krámu. Ještěže „nepřátelé národa“ – „,kompetentní‘ eurovůdci, kosmopolitní pohádkáři“, jak je označil Petr Schnur, vyzývaje k občanské bdělosti – útočí vždy zvenčí, takže se úderníci kapitálu příliš nemusejí před „bdělými občany“ kát. Vždyť je to vždycky jen nějaká – jistěže řízená – invaze barbarů…
V boji s podivně redukovaným vnějším nepřítelem je uzavírání kritických levicových duchů do národní lahve, jakkoli nejde o terén zcela fiktivní (a právě proto, že jím není), velmi nebezpečné. Dokládá to dráha osmapadesátiletého francouzského intelektuála Alaina Sorala, který před časem spojil své veřejné působení s černošským komikem Dieudonném (Dieudonné M’Bala M’Bala), ještě ohnivějším antisemitou než Soral sám, bývalý člen Francouzské komunistické strany (1990–1997), který se v roce 2007 sblížil s Národní frontou. Soral nikdy neřeší třídní rozdíly a klání, vždy jen buší do oligarchie či plutokracie. Je to vlastně v souladu s mainstreamem a nikoli disidentskou metapolitikou, o níž mluví jedním dechem s alternativními médii. To liberální mainstream nás přece léta přesvědčuje, že národ je rozdělen na pouhé profesní a příjmové kategorie. Tenhle obraz Soral nijak ve skutečnosti nenarušuje, vrhá-li se do výkladů spikleneckých teorií, rejdů svobodných zednářů, Židů a jiných tajných zasvěcenců globálního zla. Byť jenom popsat všední činnost funkcionářů kapitálu a jejich vytěžování „lidských zdrojů“, jeví se asi jeho očím nepatřičně. Místo toho hřímá, že národ musí být očištěn smetením globalitní oligarchie, jejích mediálních přisluhovačů a užitečných idiotů s internacionalistickou úchylkou, kteří tajně usilují o nový světový řád (NWO).
Národy jsou podle Sorala jediným prostorem, v němž jednotlivci mohou nejen najít ochranu, ale i účinně oponovat Impériu. Je to stále totéž, ve stylu, v jakém Soral sepsal manifest z roku 1993: Cesta k národní frontě (ještě s malým „n“). Vyslovil v něm politování nad destrukcí staré levice. A navrhl autoritářskou obnovu země, která postaví „lid ducha proti lidu věcí, civilizaci proti zboží a velké národy proti balkanizaci světa (…) pod tlakem Wall Streetu, mezinárodního sionismu, frankfurtské burzy a tokijských trpaslíků“.
Není to tak dokonale směšné, jak by se mohlo zdát. V pobaveném publiku je vzbuzován dojem, že proval mainstreamového pokrytectví byl proveden radikálně, že se sahá až ke kořenům. Nebyl, nesahá. Pokrytectví je ve skutečnosti současným hnědým zdvihem dovršováno. A skutečný průlom čeká až na levici, která se rozhodne vůbec být. Protože není.
Autor je politický komentátor.