Lze se zbavit squatterů?


Nápad zelených legalizovat squatting vyvolal celou řadu různorodých reakcí. Na jednu podstatnou věc se ale zapomíná.

Když si zelení na svém nedávném sjezdu včlenili do programu legalizaci squattingu, tedy dosud nezákonné obsazování nevyužívaných a chátrajících budov, bylo nabíledni, že vzápětí přijdou nejrůznější hysterické reakce. To už tak nějak patří ke koloritu doby, která soukromé vlastnictví posvětila do té míry, až má člověk pocit, že právo vlastnit je zcela zásadním výdobytkem zřízení, které ze setrvačnosti nazýváme demokracií. Imperativ mít v mnoha ohledech zcela zastínil potřebu být.

Mimo antisystémový kontext

Na sporu o legalizaci squattingu je přitom symbolické, jak účelově se v něm zachází se squattery, kteří se ho sami přímo neúčastní. Určující jsou tudíž i některé reakce, které přicházejí z tábora squatterských sympatizantů nebo těch, kteří jim přiznávají, že upozorňují na palčivé problémy dneška. Tedy od těch, kteří to určitě myslí dobře, dlouhodobě jsou schopni vnímat pozitiva squatterského hnutí, ale svými stanovisky zároveň čím dál více potvrzují, že fenomén, který si zvolili za předmět svého zájmu, zkrátka jaksi z podstaty nechápou. Příkladem z nejlepších může být komentář Jana Sládka s výmluvně provokativním názvem Konec squattingu v Čechách nebo text Michala Kašpárka s neméně poutavým titulkem Squatting je domobrana zelených. Jakkoliv se oba příspěvky k diskusi přibližují ze zcela odlišných pozic, mají mnoho společného, a sice vytěsnění kontrakulturních kořenů a přiznaně antisystémového kontextu squattingu, bez čehož ovšem jakákoliv debata na dané téma poněkud postrádá smysl.

Neúprosná systémová logika je následující: když umravníme nezodpovědné vlastníky, zbavíme se i nezbedných squatterů, protože zmizí místa, kam by mohli neoprávněně vlézt.

Oba autoři, byť každý jiným způsobem, evokují představu, že můžeme „vymýtit squatting trvale z našich měst“. Nemusí to přitom znamenat, že squattery pošleme do již tak přeplněných věznic. V prvním případě onoho vymýcení squattingu docílíme uvalením jasně vymahatelných povinností na správce majetku a následnou možností užívat budovu majitele, který svých závazků nedostojí, V druhém, jak se na magazín zabývající se financemi sluší, zvýšením daně z hodnoty půdy, která i liknavého vlastníka donutí se starat. Podobná optika staví současné squattery do role neplacených a často perzekvovaných hlídačů, kteří ve veřejném prostoru monitorují městské ruiny, protože o víc jim nikdy nešlo. Neúprosná systémová logika je následující: když umravníme nezodpovědné vlastníky, zbavíme se i nezbedných squatterů, protože zmizí místa, kam by mohli neoprávněně vlézt. Nepřipomíná to ale v posledku spíše normalizační myšlení, v němž žádné místo pro jinou než oficiální kulturu prostě nezbývá?

Roubování identit

Sládkův komentář je pozoruhodný, protože výzvu „buďme radikální“ doprovází tím, že zcela pomíjí „radikalitu“, která je nedílnou součástí squatterského myšlení i konání. Nejde tudíž ani tak o to, co v textu je, neboť se systémovými kroky, které navrhuje, lze z většiny souhlasit, ale o to, co v něm chybí. A to jsou právě squatteři, které je třeba nahlížet jako součást širšího hnutí, jehož horizont nikdy nekončil pouze u společnosti, která se dokáže postarat o správné využití státních i soukromých nemovitostí. Stejně jako je idealistická představa, že legalizace obsazování dlouhodobě nevyužívaných budov povede ke stoprocentní eliminaci chátrajících objektů (což dokládá příklad států, kde k nějaké formě dekriminalizace squattingu došlo), je totiž naivní se domnívat, že se touha po dočasných autonomních zónách vypaří spolu s asanací ruin.

Podobné úvahy jsou s největší pravděpodobností plody pochopitelné a jistě správné mediální taktiky, kterou čeští squatteři využívají v posledních letech, když stále dokola zdůrazňují, že jednají ve veřejném zájmu. Lehce se pak může stát, že mnozí jejich příznivci nevědí, že kromě boje o město může jít také o laboratoře alternativního žití, které by ve fantaziích jejich obyvatel mohly předcházet systémové změně. Působení navenek možná trochu zastřelo, co se děje uvnitř. Ostatně řada anarchistických squatterů se nikdy netajila tím, že staré Proudhonovo rčení „vlastnictví je krádež“, považuje za své. Zkuste ale s něčím takovým operovat u soudu.

Kašpárkův text nám squattery pro změnu představuje v roli okupační úderky a „domobrany zelených“, jako by se snad autonomové se svým heslem „Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zrušily“ mohli partikulární legislativní změnou stát výkonným údem jedné z politických stran. Je to „bič na nesvědomité vlastníky“ varuje autor, který zapomněl, že zákony u nás přijímá parlament, a možná i na to, že zelení v něm nejsou.

Oslí můstek, který oživování zanedbaných domů staví na roveň nebo dokonce ještě nad nebezpečnost vzniku skutečných ozbrojených domobran požehnaných státem nicméně nepřímo a trochu mimoděk registruje protistátní aspekt věci. Případnou střelbu domnělých teroristů ale přesto nelze srovnávat s podzemní kulturou, která chce měnit svět pomocí míst sdílení, kde nevládnou peníze a tržní logika, protože zbraní je tam především utopie. Nebo má obránce státu vždy větší relevanci než ten, kdo stát podvrací, i když třeba jen v rámci generační vzpoury? Kašpárek svou analogií alespoň potvrzuje, že squatteři si často veřejný zájem mohou vykládat jinak než zbytek společnosti a ztotožnit ho se zájmem svým. I jemu se, stejně jako Sládkovi, ovšem daří naroubovat na mnohovrstevnaté hnutí identitu, která mu nejen nesluší, ale hlavně vůbec nepřísluší. Tentokráte ovšem identitu stranickou.

Velké odmítnutí

Oba autoři čtenářům v podstatě předkládají vidinu jakési vlastnické harmonie, která bude znamenat „konec squattingu na věčné časy“, i když pouze Sládek to explicitně píše. Nabízí se tu směna, na jejímž konci bude zase o pár potížistů méně. Vnucuje se myšlenka, že odpůrcům stejně jako sympatizantům squattingu jde v neposlední řadě také o ochočení si těch, kteří se umanutě odmítají přizpůsobit statu quo, třeba i proto, že si žijí ve svých subkulturních bublinách.

Jenže takto jednoduché to nikdy nebylo, a těžko kdy bude. Jakákoliv kontrakultura se totiž vždy napájí ze zřídla, které s sebou nese pocit odcizení, jehož jsou bezdomovci a opuštěné domy jen jedním z mnoha průvodních symptomů, ale celkovým rámcem je postindustriální kapitalistická společnost. Kontrakulturnímu pnutí je proto třeba rozumět v souvislosti s tím, čemu Herbert Marcuse říká „Velké odmítnutí“. A to se vždy pojí s praxí radikálního odpojení, s tím, co teoretik kontrakultury Theodore Rozsak už v roce 1969 definoval jako „étos odtrženosti“. Můžeme s tím jistě nesouhlasit nebo to považovat za nepřípustnou romantizaci a idealizaci, která vede k fetišismu přehnaně ortodoxních a radikálních minorit, ale nemůžeme to jednoduše ignorovat. Skutečnost, že nám jistá podoba squattingu, která se občas opájí vlastním životním stylem, může zcela právem připadat jako výron naivity, neznamená, že před ní můžeme zavírat oči a dělat, že neexistuje. Pro zúčastněné totiž může nést punc autenticity, která pro ně znamená víc než statická role zodpovědných občanů, kteří jen čas od času upozorní na tristní stav budov, jejichž majitelé by si přáli zůstat ve stínu.

Občasným připomínáním evidencí, které se k historii revolt nejrůznějších alternativních kultur váží, bychom se snad mohli vyhnout tomu, že se nevědomky ocitneme po boku těch, kteří využívají Marcusem často zmiňovanou „absorpční sílu“ technokracie k tomu, aby jakoukoliv vidinu alternativy zadusili už v zárodku tím, že si ji nějakým způsobem přivlastní.

Autor je zástupce šéfredaktora A2.

 

A2LARM