Foto Alex Niven/ Jacobin Magazine
Jen málokdy se člověku stane, že by četl knížku, u které má dojem, že mu mluví z duše. A ještě méně často se mu to stane po třicítce. Knížku Kapitalistický realismus (Capitalist Realism, 2009; česky 2010) britského kulturního teoretika a filosofa Marka Fishera jsem proto vnímal jako svého druhu zjevení. Fisher přitom nespadl z nebe. Jeho blog k-punk.abstractdynamics.org přinášel už od roku 2003 zajímavé názory na literaturu i hudbu a zasazoval kulturní počiny britské scény do širšího filosofického rámce. A právě přes kulturní odkazy popisuje Fisher v Kapitalistickém realismu situaci, která dnes plní první stránky novin a myšlením zaměstnává i tu část populace, která by ještě nedávno přemýšlení o politice považovala za něco nudného a možná i zbytečného. Otázka, proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu, se totiž stává důležitým východiskem pro úvahy, kam vlastně směřuje život každého člena západní společnosti.
Dřív jste se hodně zabýval technologickými novinkami, dnes [2011] vás lidé vnímají spíš jako komentátora politického a kulturního dění. Proč a jak došlo k této změně?
Máte pravdu. Začal jsem jako zakladatel Ústavu pro výzkum kybernetické kultury (Cybernetic Culture Research Unit) a skončil jako kritik pozdně kapitalistické kulturní krize. Tento posun podle mě nastal ze dvou hlavních důvodů. Jednak se zhroutila kyberkultura devadesátých let a s ní její hyperbolická rétorika – v průběhu posledních několika let se kyberprostor rozšířil do každodenního života přesně tak, jak se o tom v devadesátých letech mluvilo – a jednak mám posledních deset let dojem, že se celý tento proces zpomaluje. Jak mohly nastat tyhle dvě věci zároveň?
Simon Reynolds ve své knížce Retromania vyslovuje teorii, že se náš všední život zrychluje a kultura zpomaluje. S touhle myšlenkou souhlasím. Když jsme si představovali, co přijde po kyberkultuře devadesátých let, mysleli jsme si, že nové komunikační platformy budou sloužit jako prostředek, s jehož pomocí vzniknou nové kulturní formy. A místo toho nastoupily nové komunikační technologie: e-mail, mobilní telefony, vysokorychlostní internet, MP3 přehrávače, chytré telefony – to všechno slouží ke komunikaci. Hlavní změny, kterých jsme byli svědky, se netýkaly kultury, ale způsobu její konzumace a distribuce. Mozek a nervovou soustavu nám ovládli komunikační parazité, čímž nám omezili čas a pozornost potřebnou k tomu, abychom vyvinuli novou kulturu.
Pohled, podle kterého je neoliberalismus moderní a všechno levicové „staré“, nelze brát jako dogma. Což neznamená, že levici není zapotřebí modernizovat. Tato modernizace ovšem bude muset neoliberalismus zavrhnout, a ne ho přijmout za svůj, jak se stalo v rámci blairismu.
Franco Berardi tvrdí, že krizi internetové horečky „dot com“ vyvolalo přetížení nervových soustav pracovníků, kteří zničehonic museli zvládnout do té doby nevídané množství digitálních dat. A pokud byly nervové soustavy přetížené koncem devadesátých let, uvědomte si, o kolik je horší situace teď. Tato krize, tedy v podstatě jakýsi duševní kolaps po „iracionálním nadšení“ devadesátých let, se promítla do kultury v USA i v Evropě. Tuto krizi si veřejně téměř nikdo nepřipouští, i když se dokázala projevit celou řadou různých způsobů. Například tím, jak jako v letargii nebo v drogovém opojení saháme pro uklidnění po nám už dobře známých kulturních formách. Postupně jsme přestali doufat v něco nového a spokojili jsme se s rekombinacemi a reiteracemi; nebo jsme si na ně alespoň zvykli.
Probíhá také proces repolitizace. V devadesátých letech každého snadno zaujaly teorie o tom, že žijeme v postideologickém věku. Atentáty z 11. září tímto pohledem otřásly. Tehdy jako by po kolapsu internetové bubliny zemřela kyberkultura devadesátých let podruhé. V průběhu prvního desetiletí 20. století přestala platit myšlenka neoliberalismu coby zavedeného pozadí. Z toho se začal čím dál jasněji rýsovat politický projekt. Já osobně jsem začal škodlivé účinky neoliberalismu vnímat, když jsem nastoupil jako učitel. Tehdy jsem poznal, že neoliberalismus je ve skutečnosti něco úplně jiného, než za co se vydává v rámci své propagandy. Nenacházeli jsme se v prostředí, které by bylo zbavené byrokracie. Ta v něm nabyla podoby nových, decentralizovaných forem. Čím dál víc jsme museli sami plnit funkci auditorů a sami sebe sledovat. První desetiletí nového milénia se neslo v duchu nudy, úzkosti a průměrnosti v míře, kterou si veřejnost podle mého názoru ještě dlouho nepřizná. Na sklonku desetiletí, v době odeznívající finanční krize, se ale všude kolem nás začínají projevovat radikální tendence v nové podobě.
A co WikiLeaks a Julian Assange? Hovořilo se o jejich vlivu na arabské revoluce probíhající od jara roku 2011. Je to politika, nebo jen exhibice šikovného hackera? Myslíte, že v tom můžeme vidět zárodek nějakého odporu proti establishmentu, který nakonec vygeneruje i podstatnější cíle, než je shození serveru Sony nebo štípnutí dat CIA, o jejímž morálním profilu stejně nikdo v dobrém nepřemýšlí?
Vliv WikiLeaks na revoluce v arabském světě se skoro určitě přeceňuje. Je to spíš tak, že fenomény WikiLeaks, Anonymous a LulzSec a arabské nepokoje představují pokus o destabilizaci mocenského systému. V Anglii teď zrovna zažíváme přímo neuvěřitelný úpadek moci starých médií. Jak to dopadne, to se můžeme jenom dohadovat. Všechny tyto jevy jsou součástí všeobecné krize platnosti symbolů. To se týká i toho, čemu Jacques Lacan říká „velký Druhý“ (the big Other), tedy virtuální bytosti, která představuje hypotetické obecenstvo oficiální komunikace. Význam tohoto pojetí podtrhla aféra WikiLeaks a rozpad Murdochova impéria. Důležitost toho, k čemu došlo, se nedá vysvětlit, pokud nezavedeme právě takovýto pojem. Ne že by snad nikdo nevěděl, že politici berou úplatky nebo že mezi médii a policií existují nejrůznější pochybné vazby. Jenže pokud tomu tak je, jak to, že odhalené informace vyvolaly tak bouřlivou odezvu? Je to tím, že i když o korupci věděl každý, nevěděl o něm onen „velký Druhý“. A jakmile dojde k oficiálnímu potvrzení korupce, všechno je rázem jinak. V Anglii teď začíná přímo pitoreskní převrat, kdy se mocné osobnosti objevují v rolích zločinců. Moc nedostává prostor, který dříve brala jako samozřejmost. Veškeré vazby mocných vycházejí na světlo a popírat je už dál není možné.
Jak zajímavý vám přijde koncept, který do politiky vnášejí pirátské strany, tedy udržet na internetu největší možnou svobodu a z bitových podmínek přenést třeba něco jako „filosofii sdílení“ i do politické debaty o „reálné“ realitě?
Podle mého názoru jsou procesy, které popisujete, součástí další krize vyvolané internetem. Mezi webem a offline komoditní kulturou panují zcela zjevné nesrovnalosti. Obrovský rozmach užívání formátu MP3 a „sdílecích“ sítí dal vzniknout prostředí, ve kterém je prakticky nemyslitelné, že by za nahranou hudbu někdo během nejbližšího desetiletí platil. Stejně tak online média znamenají, že lidé už nepočítají s tím, že by platili za novinařinu. Tento vývoj přitom není zrovna velkým důvodem k oslavě. Spíš to vypadá, že všechno, na co spoléhala bohémská levice jako na přísun peněz, směřuje k tomu, že to bude zadarmo, například hudební tvorba nebo spisovatelská činnost, zatímco všechno, na co je odkázaná, což jsou služby a bydlení, postihuje hyperkomodifikace. Z dlouhodobého pohledu se ale podle mého názoru jedná o fázi přechodnou. Potřebujeme nové modely odměn za kulturní činnost. A jisté je, že obrovská část starého světa mizí v nenávratnu.
Co říkáte na nový fenomén cloud-computingu? To je přece jasný příklad, kdy je stará kapitalistická myšlenka zabalená do pojmů jako flexibilita, spontaneita, decentralizace a nomadismus, které podle vás charakterizují postfordovský kapitalismus. Není to jeho vrcholná forma, po které následuje „pád Říše římské“?
V tomto kontextu vyvstávají zásadní otázky. Není to tak, že by flexibilita, spontánnost, decentralizace a kočovnictví byly nedílnou součástí kapitalismu. Jedná se ovšem o nedílnou součást postfordismu. Problém spočívá v tom, že levici se postfordismus nepodařilo opanovat tak, jak se to podařilo neoliberálům. Nyní je zřejmé, že představa, že flexibilita a decentralizace jsou už z principu osvobozující, je pouhou iluzí. Kvůli tomu bychom se však neměli uchýlit k pohádkovému návratu k centralizaci a strnulosti staré levice. Nyní víc než kdy dřív potřebujeme celou řadu nových strategií.
Podle mého názoru nejde o spor centralizace a decentralizace. Je to spíš otázka koordinace. Pokud má dělnictvo měřit síly s globalizovaným kapitálem, bude muset přijít s nějakými novými systémy koordinace. A co se týče fenoménu cloud-computingu: Stejně jako řada současných technologických fenoménů, jako je sdílení souborů peer-to-peer a YouTube, skoro určitě předznamenává zásadní transformaci pojmu vlastnictví. Jen těžko lze s rozmyslem tvrdit, že kapitalismus nemůže na základě těchto jevů vytvořit novou verzi vlastnictví. Neměli bychom ovšem podceňovat skutečný moment krize. Technologie nevytváří sama o sobě nové sociální vazby, je ale jedním z faktorů, které nové sociální vazby umožňují.
Ve Velké Británii máte velkou zkušenost s tzv. třetí cestou, kterou Tony Blair ospravedlňoval příklon levicových labouristů k pravicovým řešením. I v naší zemi je dnes v největší levicové straně nejsilnější proud pragmatiků, kteří si vypůjčují některé neoliberální postoje a označují je za nutné a realistické. Často přitom argumentují (kvůli jeho volebnímu úspěchu) právě Blairem jako vzorem odpovědné a rozumné levicové politiky pro třetí tisíciletí, zatímco jeho osudový příklon k Bushově válce v Zálivu vysvětlují jako škobrtnutí v jedné, pro vnitřní politiku nevýznamné záležitosti. Jaký vliv měl podle vás blairismus na politickou levici v Anglii a jak se jeho politika projevovala v britské realitě let 1997–2007?
Blairismus je kapitalistický realismus. Opravdu, o tom je celá ta kniha. Když je pravice pro podporu podnikání, nikoho to nepřekvapí, ale je zajímavé, když se k tomuto konceptu přikloní levice. Blair konsolidoval neoliberální hegemonii. Thatcherová za ni bojovala a Blair ji zavedl. Blair se na britské levici podepsal nejvíc tím, že ji prakticky zničil jako parlamentní sílu. Labouristy rozložil do takové míry, že jejich strana je v troskách a nedokáže nijak reagovat na finanční krizi a na nové prostředí, které krize navodila. Podle optimistické prognózy se jednalo jenom o dočasný stav, po kterém – po eliminaci Blairova vlivu – mohla strana znovu zaujmout své postavení opozice vůči neoliberalismu. Příliš pravděpodobně to teď ovšem nevypadá.
Proč tedy Evropané nedokážou uvažovat jinak než přízemně a volí pokaždé jen menší zlo, které jim trochu povolí na osobních svobodách nebo přidá do peněženek?
To je kapitalistický realismus v kostce. Je to důsledek úpadku třídního uvědomění a s ním i víry, že je možná jakákoli změna systému. V takové situaci dává smysl jedině pragmatismus. Souvisí to s tím, čemu Alex Williams říká „negativní solidarita“. Ta není namířená proti těm nejbohatším, kteří i navzdory dotacím bank zatím čelí jen velice umírněným projevům nevole. Je namířený proti jiným zástupcům stejné třídy nebo vůči zástupcům třídy nižší. Jedná se o klasickou taktiku „rozděl a panuj“, ale jak se ukazuje, funguje výborně. V Anglii jsou terčem zášti žadatelé o sociální dávky, kteří si teoreticky žijí v luxusu na úkor všech ostatních, zaměstnanci státní správy, kteří prý nic nedělají a mají úžasnou výsluhu, a samozřejmě přistěhovalci. Ti se hodí jako ideální obětní beránek na nejrůznějších úrovních. Pomáhají odvádět pozornost od globálního kapitalismu i od toho, že vláda nedokáže zajistit základní služby. Za to, že není dost bytů pro sociálně potřebné, nemůže vláda, ale přistěhovalci. Platy dolů netlačí globální kapitalismus, ale přistěhovalci.
V knize Kapitalistický realismus používáte termín „liberální komunisté“ pro lidi, jako jsou George Soros nebo Bill Gates, kteří se podle vás snaží nemorální excesy kapitalismu vyvažovat charitou. Není právě tahle středová politika příčinou pocitu marnosti kapitalistického realismu? Kdyby pravičáci dál vyhazovali černochy z autobusů pro bílé, byli bychom asi v jiné situaci. Nebo ne? Je v politice důležitá tahle vyhraněnost, nebo jde o něco jiného?
Liberální komunismus je výraz, který jsem převzal od Slavoje Žižeka. Klíčový okamžik neokonzervatismu už podle mě pominul. Ztratil důvěru lidí v souvislosti s katastrofou v Iráku a zpátky už ji nezískal. Zásahy zahraniční politiky samozřejmě pokračují i nadále, ale už bez velkolepého průvodního slova neokonzervativců. Ohledně pravice ale máte pravdu. Ta se musela přizpůsobit. Rasismus a třídní arogance by teď už na lidi nezabíraly. Proto musel David Cameron přijít s pozlátkem sociální progresivity a proto také používá rétoriku rovnostářství. To je ale možné jenom díky tomu, že ho to nic nestojí. Může o tom mluvit, aniž by ho to k čemukoli zavazovalo. Druhou stránkou jevu, v jehož rámci neoliberálové tuto antirasistickou fasádu přijímají, je fakt, že se střed politického spektra přesouvá výrazně doprava. Rasistické tendence nyní popírají i extrémně pravicové strany. Rasismus se nyní projevuje v podobě „legitimních“ obav z přílivu přistěhovalců. Existuje určitá postmoderní extrémní pravice, která bude s argumentem diverzity tvrdit, že dochází k marginalizaci jejich vlastní etnické identity. V tuto chvíli, po hrůzném Breivikově činu, je přímo šokující, že se většinoví komentátoři vyjadřují v tom smyslu, že „udělal strašlivou věc, ale jeho obavy byly na místě“. Nyní se musíme snažit vytvořit novou podobu středu. Finanční krize odeznívá, v krizi jsou mainstreamová média a dochází znovu k nárůstu militantních postojů, a proto je tato možnost reálná. Ovšem musejí si to uvědomit všichni mimo mainstreamovou politiku parlamentu, kteří chtějí brát vážně myšlenku, že zde mohou prosadit změny, a také ona hrstka lidí uvnitř parlamentního systému, kteří se situací spokojení nejsou a chtějí radikální změny.
Jak se díváte na dnešní revolty v zemích jako Řecko nebo Španělsko, ale třeba také Belgie nebo Velká Británie, namířené proti restriktivní finanční politice vlád, ožebračující střední vrstvy? Mohou přinést nějakou novou myšlenku, která by zvrátila globální přesvědčení, že kapitalismus je jediný systém, v jakém můžeme svobodně žít?
Zatím je na hodnocení skutečného dopadu těchto bouří příliš brzo. Ale jak jsem řekl, očekávám, že tyto militantní tendence povedou k posunům v rozložení moci. Zatím to vypadá, že pravici nejistota po finanční krizi prospívá. Problém je, že levice zůstává rozpolcená mezi blairistické kapitalistické realisty v parlamentu a radikální proudy mimo něj. Militantní proudy musejí svůj úkol ovládnutí středního proudu brát velice vážně.
V České republice dnes existuje skupina mladých lidí, kteří se snaží změnit tvář levice. Pocházejí z prostředí neziskových organizací, ekologických hnutí a snaží se zlomit image „odborové“ levice, tedy party obtloustlých chlápků, kteří se moc neumějí vyjadřovat a působí dojmem, že nás dovedou zpět k nechutné formě státního kapitalismu, kterou v Čechách praktikovali po čtyřicet let komunisté. Co ale mohou lidem nabídnout jiného než blairismus?
To je zcela zásadní otázka. V první řadě musíme zavrhnout myšlenku, že odbory jsou „staré“. Celý pohled, podle kterého je neoliberalismus moderní a všechno levicové „staré“, nelze brát jako dogma. Což neznamená, že levici není zapotřebí modernizovat, to samozřejmě zapotřebí je. Tato modernizace ovšem bude muset neoliberalismus zavrhnout, a ne ho přijmout za svůj, jak se stalo v rámci blairismu. K tomu existuje celá řada materiálů, například práce Raymonda Williamse a Stuarta Halla v Anglii nebo autonomistů v Itálii. Je ovšem třeba si uvědomit, že nyní se situace značně liší od pohledu autonomistů sedmdesátých let: problém nepředstavuje přebujelá byrokracie, nýbrž to, že zcela vymizely jakékoli účinné prvky politické změny. Takže zatímco sedmdesátá a osmdesátá léta se nesla ve znamení úniku z utlačujícího systému, nyní máme za úkol vytvořit nové instituce a úřady. V tomto směru má Alain Badiou pravdu. Situace, ve které se nyní nacházíme, se skutečně podobá počátkům dělnického hnutí.
Je vaše kniha tedy pouhým konstatováním, že takhle to je a jiné to nebude, nebo vidíte nějakou perspektivu ve snaze nahradit kapitalismus něčím jiným, lepším, lidštějším?
Ne, moje kniha neměla tvrdit, že se stav věcí nikdy nezmění. Je to zvláštní, Andy Beckett o mé knize nedávno v deníku The Guardian napsal, že je deprimující. Podle mého názoru je deprimující realita a moje kniha ji jen popisuje. Je třeba odlišovat negativní a pesimistický přístup. Moje kniha je sice negativní, ale není pesimistická. Místo toho poukazuje na negativitu, která je součástí pozadí sociálního a politického života západního světa. Když tuto negativitu formulujeme, může nás povzbudit. Kniha je součástí vlny nespokojenosti, která se v současné době projevuje nejrůznějšími způsoby. Všude se ukazuje, že stará realita přestává fungovat. Ale to, co přijde místo ní, zatím ještě vidět není. Jistá věc je, že pokud budeme chtít, aby bylo po našem, budeme muset bojovat odhodlaně a uvažovat kreativně. Žádné předem připravené a hotové řešení se nám nenabízí.
Text původně vyšel v časopisu Živel (č. 34/2011).