Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Masožravá ideologie vládne sportu úplně zbytečně

Bez masa nejsou svaly, bez svalů není fyzická výkonnost a bez ní se nedá sportovat. Jeden z největších sportovních mýtů ale neodpovídá realitě.

Trenér František Straka vždy platil za excentrický zjev na české fotbalové scéně. Koučuje v saku od Versaceho, každý den si dá panáka olivového oleje a jediné, co po svých hráčích vyžaduje, je „srdíčko“. Právě kvůli rozpumpování sparťanské bojovnosti před derby se Slávií kdysi naservíroval svým hráčům netradiční pokrm – tatarák. Snědení syrového masa ve tvaru slávistické hvězdy mělo dvojí účel. Kolektivní spořádání mrtvého zvířete mělo takzvaně „sjednotit kabinu“ a živiny ze syrového masa měly hráče nabudit k agresivnímu bojovnému výkonu. Na první pohled bizarní psychologický rituál byl přesným ztělesněním snad největšího mýtu, který panuje (nejen) ve světě sportu. Že bez masa to prostě nejde. Jenže realita ukazuje něco jiného.

Olympijské medaile bez zvířecích obětí

„Přeci jenom jsem kluk ze statku, který vyrůstal na masu, prejtu a jitrnicích. A teď, když to tělo nedostávalo, začal jsem se cítit jako ryba bez vody,“ vysvětloval před několika lety Jaromír Jágr, proč skončil s omezováním masa ve svém jídelníčku. „Jsem sice hubenější, ale také fyzicky slabší,“ postěžoval si. Jágr tak vyjádřil největší obavu, která kolem jedení masa panuje. Bez masité stravy přichází ztráta svalů a tím pádem i mizí agresivita a síla – základní atributy, které přinášejí úspěch.

Globální zájem a masová popularita otevírají možnost oslovit diváky i něčím jiným než novým účesem nebo tetováním.

Takové uvažování vychází a zároveň podtrhává zkostnatělý stereotyp o vegetariánech a veganech. Nejíst maso, nebo dokonce odmítat vejce, mléko a další živočišné produkty si mohou dovolit leda tak kavárenští povaleči, pro které sport znamená nudnou zadní stránku novin, na kterou si můžou odložit cappuccino. Ale pro lidi, kteří se živí extrémní výkonností svého těla, by se jednalo o jistou cestu do pekel.

Přitom i některé hvězdy světového sportu dlouhodobě dokazují, že jedení masa není ničím jiným než ideologií, která v oblasti založené na výkonu těla dlouhodobě vládne. Tenistka Martina Navrátilová označila rostlinnou stravu za hlavní příčinu toho, proč dokázala vyhrát US Open šest týdnů před svými padesátinami. Její následovnice sestry Venus a Serena Williamsovy jsou už několik let dokonce vitariánky – konzumují pouze tepelně neupravenou rostlinnou stravu. Obě přitom paradoxně celou kariéru odrážejí sexistické výpady kvůli tomu, že jejich skvělá kondice má spíše mužské než ženské parametry. Na veganskou stravu nedá dopustit ani držitel deseti olympijských medailí, legendární atlet Carl Lewis. „Zjistil jsem, že člověk nepotřebuje živočišné bílkoviny, aby byl úspěšný sportovec,“ prohlásil. „Pokud budete (vaše tělo) živit správně, bude to dobré pro vás a prodlouží vám to život,“ dodal.

Paleosportovci neexistují

Právě otázka živočišných bílkovin, které Lewis zmínil, stojí za tradičním obrazem vegetariánství a veganství jako něčeho neplnohodnotného. Jistě, nejlepším zdrojem bílkovin pro lidské tělo jsou živočišné výrobky. Jenže i ty lze vhodnou kombinací nahradit rostlinnou stravou. Základní rozdíl spočívá v tom, že masité stravy stačí daleko menší porce než stravy rostlinné. Nikdo nepopírá, že sportovci musí kvůli ještě větším tělesným výdajům porce navýšit. Veganství proto neznamená automaticky postupnou sportovní sebevraždu, ale pouze nutnost výrazně přidat ve stravě, ať už jde o její kvalitu, pestrost, vyváženost či kvantitu.

Kdo jiný než sportovec, který touží překonávat překážky, by se neměl nechat odradit pouze tím, že bude víc přemýšlet o svém jídelníčku? Navíc, právě výkonnostní sportovci své stravování řeší do sebenepatrnějších detailů. A nejen oni. V posledních letech se i amatérský sport stal rájem expertního vědění. Někteří lidé věnují sportování ve volném čase tolik energie, peněz i vzdělávání, že již není snadné definovat hranici oddělující profesionální sport od jeho rekreační varianty.

Maso přesto požívá status posvátné, takřka kouzelné ingredience, která zajistí tělu vše potřebné. Není ale náhoda, že se k veganství hlásí víc sportovců než k paleodietě. Málokdo si dnes pořád myslí, že maso prosycené antibiotiky, hormony a umělými živinami je esencí zdraví. Vždyť i právníci cyklisty Alberta Contadora založili obhajobu dopingového prohřešku na tom, že maso je chemicky zplundrované. Tvrdili, že anabolikum clenbuterol pocházelo z býčího masa, nikoli z dopingu. Pokus ale nevyšel, Contador byl potrestán.

Veganství ve sportu jako politický boj

Jenže nejíst maso ze zdravotních důvodů je pouze jedna rovina veganství. Ne všichni sportovci ho vnímají jenom jako způsob, jak zlepšit svoji výkonnost. Veganství je pro velkou část lidí i sportovců etickým postojem, nikoli pouhým stravovacím návykem. Být veganem znamená odmítnout podílet se na utrpení a zabíjení zvířat a následné proměně kusů jejich mrtvých těl v prodejné zboží. Neméně důležitou roli hraje i vztah k životnímu prostředí, které expandující živočišná výroba extrémně zatěžuje.

Že sportovní veganství může sloužit jako politický postoj, ukazují u nás i lidé sdružení v organizaci vegan fighter, kteří se věnují propagaci práv zvířat ve spojení s bojovými sporty. Veganští bojovníci svým vzezřením i úspěchy v ringu vyvracejí stereotypní představu o tom, že rostlinná strava nevyhnutelně oslabuje lidský organismus. Bojové sporty se přitom zdály být přímo esencí „pravého mužství“ a potvrzením nadřazenosti člověka nad přírodou, zvířetem i soupeřem. Bojovnice a bojovníci, kterým záleží na osudu a životu zvířat, poukazují historickou a sociální omezenost takového vnímání.

Konec klobás?

Sport ze své podstaty představuje pro propagaci veganství ideální prostředí. Globální zájem a masová popularita otevírají možnost oslovit diváky i něčím jiným než novým účesem nebo tetováním. Svého postavení jedné z nejlepších motoristických závodnic na světě takto využívá k aktivistické propagaci Leilani Münter. Její auto je nejen polepeno grafikou s ekologickými tématy, ale samotný vůz jezdí na alternativní pohon.

Jenže i když sportovci využijí svého pozice k propagaci veganství, v momentě, kdy jim budou diváci fandit s klobásou v ruce, stává se jejich snaha částečně zbytečnou. Anglický fotbalový klub Forest Green Rovers, hrající nižší soutěž, zaútočil v rámci propagace veganství na nejcitlivější místo fotbalového fanouška – přímo na jeho žaludek. Tradiční hovězí hamburger nahradilo jídlo z jihoamerické obiloviny quinoy. Klub si totiž zakládá na svém ekologickém postoji: trávník není nikdy hnojen chemicky, zavlažuje se recyklovanou vodou a vedení plánuje vybudovat nový stadion ze dřeva a recyklovatelných materiálů.

Někdo by se mohl zeptat, jestli jsou hráči Forest Green Rovers povinně také vegani. Nejsou, ale mohli by být. Jde o jejich individuální rozhodnutí. Nikdo jim v rámci klubu veganství nepodsunuje, proto by bylo fér, kdyby totéž nedělali masožrouti lidem, kteří chtějí sportovat, aniž by museli pravidelně trávit kusy mrtvých zvířat.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image