Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Můžeme si za to samy?

Feminismus byl v Česku dlouhé roky v defenzivě. Jak z toho ven?

„Vždyť si za to vlastně můžete samy, místo, abyste se zabývaly něčím užitečným, řešíte blbosti.“ To je věta, kterou zná asi každá feministka nebo feminista. Objeví se vždy, když se do našeho hledáčku dostane téma, které je českou veřejností vnímáno jako nepodstatné – naposledy třeba podoba básniček Jiřího Žáčka v dětském slabikáři, ale obecně zejména témata, která se týkají kulturních reprezentací, hodnot a podobných „abstraktních“ záležitostí.

Kulturní otázky

Ze svých omezených zkušeností s feministickým aktivismem vím, že i přes silný konzervatismus přece jen existují témata, která lidé považují za problém – třeba chudobu ve stáří, domácí násilí a koneckonců i to, že rodičovství znamená pro řadu žen finanční propad. I u nás se samozřejmě najdou chytráci, kteří v nějaké diskusi vyrukují s „problémem“ falešných nařčení u znásilnění, případně oblíbeným argumentem: „I muži jsou ve stáří chudí, i mužů se týká domácí násilí.“ Přesto se ale tato témata řeší víc než otázky kulturních reprezentací. Stačí si vzpomenout na hysterii kolem kritiky univerzitních miss, výstavy aktů v Knihovně Akademie věd nebo – naposledy – právě kolem slabikářů pro nejmenší děti.

Zdá se, že skandalizace feminismu je jednodušší než jeho přijetí nebo zamyšlení se nad tím, v čem by mohl být společnosti prospěšný.

Kulturní otázky jsou často vysmívány jako nepodstatné nebo dokonce škodící šíření feministických myšlenek. Bylo by ale správné je v rámci taktických úvah zcela vypustit? Domnívám se, že nikoliv – všechno totiž souvisí se vším. Odmalička jsme socializováni v tom, jak být dobrými ženami či muži. Jak je žádoucí se oblékat, jaké aktivity je žádoucí provozovat, jak se chovat. Nevyhneme se tomu v celé řadě institucí, se kterými se ve svém životě setkáme. V nich se naučíme, že by – zjednodušeně řečeno – prioritou ženy měl být její vzhled a rodina a prioritou muže materiální zabezpečení rodiny, úspěch a síla. Ve škole se naučíme, že holkám nejde matika nebo že se nehodí na technické obory (ano, ještě pořád). V práci se zase naučíme, že žena mezi pětadvaceti a třiceti lety je riziková, protože by mohla mít děti, což samozřejmě vede i k tomu, že o povýšení si může jen nechat zdát. A tak dále. Slabikář tak může souviset s tím, jak nízké důchody můžou mít ženy, které se staraly o své děti a blízké.

Skandalizace feminismu

Nejsem si jistá, jestli znám feministu nebo feministku, kterým by občas nebouchly saze. I když to nemusí být pro lidi mimo aktivistické ghetto zřejmé, jít proti konzervativním představám panujícím ve většinové společnosti je frustrující. Hlavně v době sociálních sítí, díky nimž se snadno setkáme s těmi, kteří o feminismu mají opravdu jen vágní představu, často ještě říznutou stereotypem o agresivních a sexuálně frustrovaných mužatkách, co si neholí nohy. Frustrace čas od času vyplave na povrch – často v nějaké absurdní diskusi nad tématem, které bylo zpočátku spíše povzdechnutím než záminkou pro debatu. Občas je to sexistická reklama, jindy tupý vtip nebo třeba onen již několikrát zmíněný slabikář. A hned je oheň na střeše – objeví se výčitka, že děláme feminismu špatné jméno nebo že feministky řeší nesmysly. V lepším případě se nám dostane „přátelsky“ míněné rady, jak to dělat jinak a lépe. Co na tom, že 90 procent času se opravdu věnujeme (aspoň některé či někteří z nás) i dalším tématům, která jsou sice podstatná, ale pro veřejné pohoršení naprosto nevhodná.

Zdá se, že skandalizace feminismu je jednodušší než jeho přijetí nebo zamyšlení se nad tím, v čem by mohl být společnosti prospěšný. I proto zákonitě vyválávají velkou pozornost nápady, které můžou být pro většinu společnosti naprosto absurdní. I když se třeba genderovým aspektům sociální nerovnosti dostává v posledních letech více pozornosti, stále se zdá, že hlavní způsob, jak prezentovat feminismus a feministické myšlenky, je právě ten bulvární a skandalizační.

Zanadávat si na patriarchát

Na první pohled se zdá, že jsme v patové situaci – nejvíce pozornosti získávají témata, která jsou pro většinu veřejnosti skandální nebo nesmyslná. Ti nebo ty z nás, kteří se rozhodli být „hodnými holkami či kluky“ a hledat strategie, jak proniknout do mainstreamu, jsou vidět zejména tehdy, pokud nějaké podobné téma sami vytáhnou. Má tedy vůbec smysl snažit se chovat „takticky“, když to znamená mimo jiné vyvolávat velmi selektivní zájem mainstreamu, trpět nespravedlnost a často i osobní útoky (třeba i v situaci, kdy je věcně argumentující feministka označena za ukřivděnou či agresivní)? A má smysl se na mainstream vykašlat s rizikem, že jen dále udržujeme ghetto bez reálného efektu na vnější svět?

Myslím, že je dobré využívat obě strategie. Rezignovat na mainstream by bylo taktickou chybou. Domnívám se ale, že by bylo stejně tak chybou se mu bezvýhradně přizpůsobit. Koneckonců, kdyby to udělaly naše babičky a prababičky, zřejmě bychom dnes nemohly volit, neměly bychom přístup na střední nebo vysoké školy, anebo třeba neměly možnost být ekonomicky nezávislé.

Základní podmínkou pro budoucí úspěchy feministických myšlenek je vzájemná podpora, a to nejen v případě komunikace toho či onoho tématu. Musíme se umět navzájem podpořit a vytvořit prostor, kde si budeme moci zanadávat na patriarchát, protože i to je při vší té drobné, namáhavé, frustrující práci s nejistým výsledkem velmi důležité. Při vnější komunikaci je pak třeba dobře promýšlet strategii. Nebýt konformní, ale hledat cesty, jak ten či onen problém přiblížit lidem, na které chceme působit: jakou formou to učinit, jaké použít příklady, jakým jazykem mluvit a koho oslovit. Je totiž třeba uvážit i to, ke komu vůbec má smysl mluvit, protože se najdou i tací, jejichž mentální a hodnotové nastavení ženskou emancipaci z principu nepodpoří.

Autorka je feministka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image