Normalizace Nového Prostoru


Lednové číslo nového Nového Prostoru ukazuje, že smyslem redakční proměny, která měla politicko-mocenskou povahu, je zbavit časopis kritického a levicového rozměru.

„Do věku dospělosti vstupujeme s novým grafickým zpracováním, některými novými rubrikami a novým redakčním týmem,“ vítá vydavatelka Dagmar Kocmánková v novém roce svou čtenářskou obec. „Čerstvou redakci tvoří zkušení novináři, kteří prošli jak komerčními, tak okrajovými a alternativními tituly, a pro některé z nich tohle angažmá znamená návrat k práci Nového Prostoru – byť po mnoha letech.“

Do věku dospělosti, kdy – slovy Winstona Churchilla – člověk získává také rozum, a tak vydělává peníze pro rodinu a přestává být levičákem.

Bez laciné levičáckosti

„Dohromady vytvořili tým, který posune Nový Prostor zase o trochu dál, věřím, že ještě čtivějšímu a atraktivnějšímu provedení, které ale nebude postrádat hloubku a kvalitu, na jakou jste v našem časopise zvyklí.“

Upřímně – my, co jsme Nový Prostor kupovali, četli i do něj psali, jsme byli v očekávání „dívky Maximu“ lehce překvapeni nýtařkou Rosie na titulce. Srovnáme-li bývalou redakci Tomáše Havlína s novým týmem Jana Štěpánka, máme vážné obavy o osud celého sociálního projektu. Jan Štěpánek totiž v minulosti šéfoval hned dva časopisy pro muže – MASOOO a Maxim. A oba pod jeho vedením zkrachovaly.

Liberální demokracie a její jazyk se po celém světě ocitá v osudové krizi, neboť zaniká její společenská opora a novinám, jež původně sloužily jako hlídací psi této demokracie, jsou novými majiteli trhány zuby.

Když jsem před několika lety pro Nový Prostor začal psát, bylo mi řečeno: „My píšem pro lid.“ Tak totiž zněla a zní Kocmánkové novinářská filosofie a v kontextu takového média, jakým je Nový prostor, to bylo racionální a legitimní. Slovy vtípku o JPNVČNS, tedy novináři Jaroslavu Pleslovi, „posláním novinařiny jsou kozy nebo Hitler na titulce“, což jsem také překládal do jazyka stravitelného pro dva hlavní čtenářské segmenty časopisu: ženy nad čtyřicet let a vysokoškoláky. Dělal jsem to často paní Kocmánkové navzdory, zvlášť v období, kdy aktivně převzala osobní dohled nad texty v časopise a intervenovala například do mého článku s čtenářsky velmi atraktivním tématem i perexem, který otevřeně pojednával o drogách.

Srovnám-li Nový Prostor se street papery například v Německu, kde jsem žil, pak musím říct, že v Česku hrálo toto médium naprosto jedinečnou roli. Plnilo totiž díru na trhu nekvalitních mainstreamových tiskovin a lidé si jej nekupovali primárně kvůli soucitu s prodejci tak jako Němci, kteří navíc často radši jen dají prodejci peníze nebo jídlo, protože mají kvalitních novin nadbytek. Nový Prostor si řada z nás kupovala především kvůli zajímavému obsahu, schopnému zaujmout celé spektrum čtenářů, od alternativně orientované mládeže přes vysokoškolsky vzdělané publikum až po „normální“ čtenáře, kteří časopis kupovali pro jeho charitativní povahu.

„Ještě pár slov k odchodu bývalé redakce. Spolupráce se svobodomyslnou a nespoutanou redakcí nebyla vždy snadná ani jednoduchá, ale nepochybně byla pro kvalitu časopisu přínosná. V průběhu roku jsme narazili na administrativně-byrokratické překážky, které se nám bohužel nepodařilo překonat.

Škarohlídy i pochybovače bych ráda ujistila, že Nový Prostor bude i nadále vedle péče o nemajetné usilovat také o změnu celospolečenského klimatu.“

Jasně, ale bez „laciné levičáckosti“, za jejíž nepřítomnost v čísle, které ještě nevyšlo, děkuje imaginární Dana Jandová, čtenářka názorů spíše konzervativních.

Nastane nová normalizace?

Není pochyb, že proměna staré redakce v novou, složenou pouze z mužů, a úprava celé koncepce má především politickou povahu, neboť autorem fejetonů zůstává Jan Štern. Téma prvního čísla – odpad – sice reflektuje dopady konzumerismu a je zpracováno mimo jiné i antropologem Liborem Hruškou, rozhovor prodejce Slavka Ševčíka s „vyprsenou“ Kristýnou Leichtovou však ukazuje proměnu časopisu z kritického nástroje společenské změny v ideologický opiát, tišící mráz na ulici. Před tím se prodejci můžou nově schovávat v kině, odkud pak podávají recenze v podobě rozhovorů, jako například pan Bohumil, který byl na dvojce Anděla páně od Jiřího Stracha. Zaujme také proměna dříve ženské stránky, která je v prvním čísle nahrazena přemítáním policisty nad relevancí a uvěřitelností znásilnění, který si vcelku pochopitelně už vyžádal první kritickou reakci.

To vše se děje v kontextu změn, jakými prochází nejen český novinářský svět. V létě 2013 byl mediální dům MAFRA koupen Agrofertem Andreje Babiše, a MF Dnes a Lidovky se tak rázem staly hlásnými troubami jeho pseudoprotestního hnutí ANO. Pravicový Reflex vlastní Daniel Křetínský a Patrik Tkáč, Economii zase Zdeněk Bakala. Liberální demokracie a její jazyk se po celém světě ocitá v osudové krizi, neboť zaniká její společenská opora a novinám, jež původně sloužily jako hlídací psi této demokracie, jsou novými majiteli trhány zuby. Pravděpodobné vítězství ANO v nadcházejících parlamentních volbách s sebou může nést také škrty v kultuře a tím konec jediného tištěného kriticky levicového časopisu, který tu ještě zbyl – časopis A2.

Před očima nám tak běží film, v němž sami hrajeme. Hrály v něm i předchozí generace, když v době husákovské normalizace čelili obdobným etickým problémům: Vzít po kompetentních, ale politicky nespolehlivých lidech jejich místa, přestože mou jedinou kompetencí je politická bezproblémovost? Takoví lidé zemi za dvacet let přivedli k úpadku, stejně jako Jan Štěpánek dovedl svůj časopis ke krachu. Systémové změny totiž nejsou jen nadosobní děje bez aktérů, tedy bez osobní odpovědnosti.

Na závěr snad nezbývá než nové redakci popřát, ať její práce nedopadne jako v posledních časopisech, a paní Kocmánkové, ať nemusí hledat jiné způsoby obživy.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM