Proč je umrzlá bezdomovkyně environmentální téma?


I když se to na první pohled nemusí zdát zřetelné, špatné sociální podmínky lidí na ulici jsou problémem souvisejícím s environmentální nespravedlností.

Poslední týden udeřily v Česku silné mrazy, které už mají na svědomí smrt několika lidí bez domova. Na první pohled je diagnóza zcela jasná – nefungující, částečně privatizovaný a obecně podfinancovaný systém sociální pomoci nejslabším není schopen úspěšně reagovat na nečekané výkyvy počasí, které ovšem zpravidla přichází vždy ve stejnou dobu, totiž v zimě. Proti tomu nejlepšímu z možných řešení, dostupnému a důstojnému sociálnímu bydlení, se vede zákopová politická válka. V pomoci nejslabším jsme tak odkázáni na repertoár nutně nedostatečných a provizorních opatření. Naději na změnu nám částečně může poskytnout budování nových, nezřejmých koalic. Proto teď nebudu mluvit ani tak o sociálním bydlení, jako spíše o slovníku, kterým sociální politiku můžeme produktivně přerámovat a vztáhnout k poměrně nečekané oblasti – totiž k otázce environmentální spravedlnosti.

Environmentální (ne)spravedlnost

Když se v Česku řekne „environmentální spravedlnost“, člověka asi napadnou například boje domorodých kmenů proti kácení amazonských pralesů nebo odpor indických drobných farmářů a farmářek vůči agroprůmyslovým gigantům. To samo o sobě vypovídá o jedné věci, totiž o tom, že otázku environmentální spravedlnosti bereme za věc „těch druhých“: rozvojových států třetího světa nebo domorodých komunit. Ani nás nenapadne, že mrznoucí člověk pod Libeňským mostem může být také symbolem environmentální nespravedlnosti. Jenomže když se zamyslíme nad tím, co vlastně tento pojem doopravdy znamená, budeme si muset přiznat, že environmentálních nespravedlností je plná i Česká republika.

Na sociálně vyloučené a ekonomicky marginalizované z nejbohatších zemí světa, stejně jako na obyvatele periferních a semiperiferních zemí, nejvíce dopadají negativní externality současné ekonomické produkce.

Co tedy environmentální (ne)spravedlnost je? V jejím jádru stojí jednoduchá úvaha. Třídní, etnická a genderová příslušnost výrazně vstupuje do šancí zvládat rizikové podmínky a havárie. Rizika jsou ve společnosti distribuována nerovně a sociální zázemí má na tuto distribuci vliv. Ne nadarmo linie nerovnosti opisují základní linie distribuce kapitálu. Je to totiž právě kapitál, který vám dovoluje rizika tlumit a katastrofy překonávat. A teď nemám na mysli jen kapitál v ekonomickém slova smyslu, ale v širším pojetí, tedy i kapitál kulturní a sociální.

To, že otázka distribuce rizik je důležitou charakteristikou naší doby, si všiml již Ulrich Beck. Achille Mbembe – kamerunsko-francouzský postkoloniální teoretik – zase v podobném smyslu mluví o fenoménu „nekropolitiky“ jako o systémovém řízení ekonomie (ne)jistoty, která kopíruje především rasové nerovnosti. Marina Gržinić dokonce nekropolitiku považuje za politické paradigma centrálních regionů globálního kapitalismu. Na sociálně vyloučené a ekonomicky marginalizované z nejbohatších zemí světa, stejně jako na obyvatele periferních a semiperiferních zemí, nejvíce dopadají negativní externality současné ekonomické produkce. Mezi ně patří i lokální degradace životního prostředí. Běsnící počasí tak je jenom další artikulací běsnícího kapitálu.

Právo na životné prostředí

Jistě se ale teď ptáte: Dobře – a co to má společného s bezdomovectvím? Mrazy byly vždy, zima byla vždy; za to, jestli třeba v Brně zrovna prší, sněží, nebo svítí slunce přece kapitalismus nemůže. To je pravda, ale vezměte si následující příklad. V létě 2003 zasáhla Francii vlna výjimečných veder. Extrémně vysoké teploty si vyžádaly přes patnáct tisíc obětí. Víte, kdo byl nejpostiženější skupinou? Senioři a seniorky. To proto, že jsou zpravidla méně mobilní, jejich zdraví je chatrnější a jsou více odkázáni na pomoc druhých. Jinými slovy: jejich ochrana před horkem vyžaduje mobilizaci více zdrojů než u mladých, zdravých jedinců. Jak ale upozorňuje sociolog Razmig Keucheyan, skutečně zajímavá data nám před očima vyvstanou, když zkombinujeme věk s třídním postavením jednotlivce. Dle francouzského státního zdravotnického institutu INVS jsou dělníci a dělnice vůči takovýmto výkyvům počasí zranitelnější z důvodu jejich profese, která často zahrnuje dlouhodobé vystavení stresovým podmínkám a prostředí, jež poškozuje jejich tělesné zdraví.

Aplikujme teď tento princip na případ umrznutí člověka na ulici. Kolik prostředků na svou ochranu by musel/a vynaložit? Jak velký je nepoměr mezi jeho nebo její faktickou situací a stavem, ve kterém by si mohl/a dovolit vyhnout se tak ponižující smrti? Právo na důstojný život je totiž právo na důstojné životní prostředí a na rovný přístup ke společně sdíleným přírodním statkům. Život na ulici v třeskuté zimě má do důstojného životního prostředí daleko. Nejde tedy ani tak o to, jaké je počasí a kdo nebo co za něho může, ale – jak již bylo řečeno – jaké prostředky na ochranu před ním má ten který jednotlivec k dispozici. Anonymní umrzlá bezdomovkyně je metaforou nerovné distribuce těchto prostředků.

Sociální bydlení a ekologie chudých

To, že se zelenému hnutí v Česku do sociálních otázek moc nechce, není nic nového – přece jen mu stále částečně vládne pomalu odcházející generace, které sociální politika smrdí. Při pohledu do zahraničí, nebo přesněji do historie zeleného hnutí za našimi hranicemi, to však není nic neobvyklého. Když se třeba v osmdesátých letech afroamerická a hispánská komunita z losangeleského předměstí South Central snažila vytvořit koalici s vlivnými americkými ekologickými organizacemi jako Sierra Club nebo Environmental Defense Fund a vystoupit proti stavbě spalovny, narazily na nečekané nepochopení. Sierra Club konflikt označil za „pouhou“ otázku veřejného zdraví, a ze svého zapojení se tak vymluvil poukazem na to, že mu do toho vlastně nic moc není. Za ten čas se ovšem světové environmentální hnutí posunulo dopředu a dnes už není žádná ostuda ekologické konflikty otevřeně vztahovat k sociálním nebo genderovým nerovnostem.

Existence sociálně vyloučených čtvrtí, zpustošených industriálních periferií (jako sever Čech či Ostravsko) nebo ghett je environmentální problém. Uprchlictví je environmentální problém. Válečné konflikty jsou environmentální problém. Bezbariérový přístup pro lidi s handicapem je environmentální otázka. Pracovní podmínky chudých a prekarizovaných pracovníků a pracovnic (například v Albertu nebo na České poště) jsou environmentální problém. Genderové nerovnosti jsou environmentální problém. A tak dále a tak dále.

Příklad s mrazy a bezdomovectvím staví možnosti propojování environmentálních a sociálních bojů do zcela nového světla. V něm se české zelené hnutí na stranické i nestranické úrovni jeví, jako by ho vždy opakovaně realita zaskočila tím, co vše ještě může být tematizováno jako politicko-ekologický problém. Ekologové by ale neměli stát v závětří, ale v čele boje za dostupné bydlení pro všechny. Jakmile si totiž uvědomíme příčiny a důsledky všech environmentálních nespravedlností dneška, zjistíme, že netvoří nějakou zvláštní, nově objevenou sféru nespravedlnosti. Je tomu právě naopak: jde o stále ty samé nespravedlnosti rozložené ve společnosti na základě rasy, pohlaví nebo třídní příslušnosti.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM