Natočila jste film o mladé afghánské rapperce Sonitě, která musela před válkou utéct z Afghánistánu do Íránu. Film byl oceněn na festivalu v Sundance. Jak jste se se Sonitou setkala a proč jste o ní začala točit?
Se Sonitou jsem se seznámila přes mou sestřenici, která pracovala jako sociální pracovnice v Teheránu, kde se stará o znevýhodněné děti, které nemají přístup ke vzdělání. Jednou mě pozvala na setkání se Sonitou, abych zjistila, co pro ni můžu udělat. Chtěla začít rapovat, ale byla chudá a nevěděla, jak začít. Později jsem jí našla učitele hudby a rozhodla jsem se natočit temný příběh o afghánských teenagerech, kteří žijí jako ilegální migranti v Íránu a nemají žádnou budoucnost.
V jednom rozhovoru jste řekla, že jste si nikdy nepředstavovala, že natočíte film končící happy endem. Proč?
Sonita totiž byla v beznadějné situaci. Neměla žádné doklady. Mnohokrát jsem se snažila je pro ni získat, ale pokaždé neúspěšně. Afghánistán neuznal její občanství a Írán ji nepřiznal status uprchlíka, což znamenalo, že neměla žádný přístup ke vzdělání a nemohla ze země odjet a začít něco dělat. Navíc pochází z velmi chudé rodiny, která ji chtěla provdat za peníze, což je stále běžná praxe.
Rozhodla jste se tedy vystoupit z role pasivní pozorovatelky a zaplatit poměrně velkou částku peněz, abyste ji zachránila před nuceným manželstvím. Byla to těžká volba?
Na filmových školách vám říkají, že máte být jako moucha na zdi a při natáčení dokumentu nemáte zasahovat do dění. Pak se ale ocitnete v situaci, kdy se vašemu protagonistovi děje něco strašného a vy můžete pomoci, protože zaplatit dva tisíce dolarů není nemožné. Ale musela jsem si položit otázku, jestli narušit dramatičnost situace, kdy měl být někdo prodán před vaší kamerou.
Rozhodla jsem se natočit temný příběh o afghánských teenagerech, kteří žijí jako ilegální migranti v Íránu a nemají žádnou budoucnost.
Představte si, že děláte film, na jehož konci se objevíte vy sama, protagonistku z čista jasna zachráníte a film skončí. Je to nepříjemně narcistní. Na druhou stranu, jak by se Sonita asi cítila a co by si o mně pomyslela, kdybych nic neučinila? Nejspíš by na zbytek života ztratila důvěru v lidi, kteří jí říkají, že ji milují, ale přitom ji nechají prodat kvůli filmu.
Jak je na tom Sonita teď a jaká ji čeká budoucnost?
Žije ve Spojených státech a je součástí kampaně za ukončení praxe dětských sňatků. Spolupracuje s organizací Girls Not Brides, často vystupuje v médiích, setkává se s politiky a chtěla by se stát advokátkou za lidská práva. Myslím, že se má dobře. Chtěla by se vrátit a přinést s sebou změnu, ale předtím chce dostudovat, aby mohla skutečně pomáhat.
Ve filmu je silná scéna, v níž se Sonita vrací zpět do Afghánistánu navštívit svou rodinu a její malá sestra zpívá její písničku Brides for Sale. Myslíte si, že se něco změní s internetem a dostupností informací?
Ano, ale internet je jako oceán, ve kterém se můžete snadno utopit. Ale mám takovou zkušenost: natáčeli jsme hudební klipy u mě v ložnici a postovali jsme je na YouTube. Nejsem nijak známá, neměla jsem příliš známý kanál, ale sdíleli jsme videa na Facebooku a na feministických stránkách. Díky Facebooku a YouTube jsme dostali spoustu podpůrných e-mailů a lidé sami přicházeli s nápady. To může být cesta ke změně na některých úrovních.
Mohl být váš film v Íránu uveden?
Film v Íránu promítat nemůžu, protože ženy mají zakázáno zpívat sólo. Ten film se ale politicky nestaví proti Íránu a zaměřuje se hlavně na problémy v Afghánistánu, takže bych s ním neměla mít další obtíže. Jen jej nemůžu promítat. Hodně z mých přátel a příbuzných ten film nevidělo. Doufám ale, že jej budu moci uvést v Afghánistánu. Tam je to snazší, protože afghánská vláda je sekulární a není tam tolik přísných pravidel. Sonitu vysílala afghánská televize – stejně jako její hudební klipy. V Íránu to není možné, ale nevidím to jako zásadní problém, cílím totiž hlavně na Afghánistán, kde může film něco změnit.
Je nějaká šance zlepšit postavení žen v Íránu na institucionální úrovni? Zlepšily se poslední dobou zákony tradičně znevýhodňující ženy?
Írán má velmi komplikovanou společnost, a to i ve vztahu k ženám, a není to tak snadné, jak vykreslují západní média. Například režisérka Rakhshan Banietemad, kterou také můžete potkat na Festivalu íránských filmů, točí hrané filmy už třicet let. Když jsem byla teenagerka, viděla jsem její film Nargess, který mi změnil život. V Íránu působí spousta ženských filmařek a máme opravdu hodně vzdělaných žen. Ženy tvoří 65 procent studentů vysokých škol. Íránské ženy jsou silné, vzdělané a vlivné. Sice jsou pravidla, která je omezují, ale celá společnost i ženy v ní jsou velmi rozvinuté. Írán je v tomto nesrovnatelný s okolními zeměmi. Ženy bojují za svá práva – zvlášť za změnu diskriminačních zákonů, které se řídí právem šaría. Šaría například říká, že polovina dědictví ženy připadá muži, nebo pokud žena svědčí u soudu, tak její svědectví má pouze poloviční hodnotu oproti výpovědi muže. Ale na druhou stranu máme ve společnosti víc vzdělaných žen než mužů, takže je to složité. Není to tak, že by byly ženy drženy doma jako v Saúdské Arábii. Ženská práva jsou předmětem sporů a já myslím, že spolu s tím, jak jsou ženy stále vzdělanější, jsou si i vědomější svých práv a věci se změní.
Jak se vy osobně jako žena cítíte v íránské společnosti?
Pocházím z velmi otevřené a vzdělané rodiny a původ je v Íránu obecně velmi důležitý. Je to jako v Indii, kde můžete pocházet z otevřené rodiny a můžete si dělat, co chcete. Anebo se narodíte do nižší kasty a nemáte žádná práva. Moje rodina je skutečně výjimečně otevřená, takže jsem si mohla v životě dělat, co jsem chtěla. Nemůžu si stěžovat, ale není to díky stavu společnosti, ale spíš díky podpoře mojí rodiny.
Jaký je postoj íránských mužů k ženám?
Na to neexistuje jednoduchá odpověď, protože muži jsou velmi různí podle třídy a dosaženého vzdělání. Ale můžu říct, že během svého života sleduji velkou proměnu díky působení médií a setkávání se s odlišnými kulturami. Hloubce té změny nemůžu skoro ani uvěřit. Moje matka například uvažuje ve vztahu k otci jinak než v mém dětství. Rodiče viděli víc filmů, četli víc knih, takže se znatelně změnili. Íránská společnost se proměňuje velmi rychle a není to možné zastavit. I když jsou Facebook, Twitter a YouTube zablokované, všichni používají proxy adresy a mají nástroje, jak se na sociální sítě dostat.
Jak je na tom hnutí za práva žen v Íránu?
Nejznámější byla kampaň za získání milionu podpisů, která měla podpořit muže a ženy, aby se postavili za nastolení rovnoprávnosti. Ženy totiž nemají v mnoha věcech stejná práva, nedostávají například po rozvodu děti do své péče. I samotný rozvod je jednostranný, pro muže je velmi jednoduché se nechat rozvést, ale pro ženu je to obtížné. Podíl na dědictví nebo hodnota životního pojištění je pro ženy poloviční. Většina lidí, kteří se na kampani podíleli, skončila ve vězení nebo byla nějak postižena. Já jsem se toho přímo neúčastnila, ale hodně mých přátel ano.