Když město již několik dní dusí neprůhledná šedá vrstva smogu, jde o jednu z těch vzácných situací, kdy se ze všech stanou na chvíli intuitivní environmentalisté a ekoložky. Problémy, které nás většinou trápí jen pramálo, protože jsou zpravidla těžko viditelné, se náhle ocitnou v centru pozornosti. Vzpomenete si na svou alergii na prach, na astma vašeho dítěte, na respirační problémy vašich rodičů nebo na zvýšenou únavu a depresi, které v nás znečistěné, tmavé ovzduší vyvolává. Úřady vám radí preventivně nevycházet z domu a zdržet se fyzicky náročných činností, magistrát vám zase doporučuje nechat automobil doma a použít veřejnou dopravu.
Sdílení důsledků
Možná cítíte frustraci z toho, že vaše svoboda je omezována. Za tohle omezení ale nemůžou ani ekoteroristé, ani Brusel, ale hlavně životní styl a ekonomický systém, který je závislý na spalování fosilních paliv. Smog navíc patří mezi ty druhy environmentálních rizik, která jsou distribuována rovnoměrně na poměrně velkých územích, od měst a obcí až po celé regiony. Bez ohledu na to, jak silně ovzduší znečistíte například spalováním benzínu při jízdě autem, vždy tím kromě sebe ohrožujete i lidi v okolí a přispíváte k devastaci životního prostředí.
Na státní úrovni je nezbytné přijmout antifosilní zákon, který ovšem ministr životního prostředí Richard Brabec nedávno nečekaně odložil.
Vzhledem k tomu, že si znečištěného ovzduší všimneme jen, když už je skutečně alarmující, zpravidla nás ani nenapadne, co smog způsobuje a jak vážné následky pro naše zdraví může mít. Podobně jako v případě silných mrazů nebo veder i znečistění ovzduší dopadá hlavně na ty nejslabší a nejzranitelnější: nejprve na lidi s vrozenými respiračními problémy nebo s větší náchylností k onemocnění dýchacích cest, starší lidi a děti. I obecně však smog zvyšuje riziko vzniku celé řady chorob, od respiračních přes kardiovaskulární až po onkologická onemocnění, alergie a diabetes. Negativně ovlivňuje délku života a v pozdějším věku působí jako faktor přispívající k zvýšenému krevnímu tlaku. Pokud vám je něco přes čtyřicet let a s podivem pozorujete nové alergické projevy nebo se vám začalo v poslední době špatně dýchat, popřemýšlejte nad tím, jak velkou roli v tom sehrává kvalita vzduchu ve vaší obci či městě.
Zamyslete se nad tím, jestli si více vážíte svobody každodenního přesouvání se po městě ve vlastním autě, anebo zdraví. Možná své rodině pomůžete více tím, že budete žít v čistém ovzduší, než tím, že budete vlastnit auto, které dopraví vaše dítě do nemocnice, až například dostane záchvat astmatického kašle. A jestli je vám to úplně ukradené, pak se můžeme vsadit, že na věc změníte názor, až budete v důchodu a začnete si naplno uvědomovat, jaké překážky, které jste v mládí přehlíželi, před vás zničené prostředí staví.
Jednoduchá fyzika
Proč ale smogové situace vůbec vznikají? Z hlediska fyziky nejde o nic nepochopitelného. V podzimních a hlavně zimních měsících dochází v údolích k jevu obecně známém jako teplotní inverze. Za běžných okolností je vzduch teplejší u zemského povrchu, protože se ohřívá teplem nakumulovaným v půdě z dopadajícího slunečního záření. U inverze – jak naznačuje její výmluvný název – je tomu přesně naopak. Důsledkem toho se částice a látky, které běžně stoupají do vyšších a chladnějších vrstev atmosféry, drží u země. Patří mezi ně oxid siřičitý, oxid uhelnatý, oxid dusičitý, ozon a různé prachové částice. Ty pocházejí zejména z průmyslové výroby a spalování fosilních paliv.
Tragickým dokladem škodlivosti smogu byl takzvaný Velký smog z prosince 1952, kdy v důsledku alarmujícího znečistění ovzduší zemřelo v Londýně 12 tisíc lidí. Zajímavostí je, že smogové situaci předcházelo ukončení tramvajové dopravy ve městě, která byla nahrazena autobusy s naftovými motory. Městský smog je produkován automobilovou dopravou dodnes. Dle iniciativy Dejchej Brno pochází až 90 procent částic polétavého prachu znečisťujícího brněnské ovzduší z automobilové dopravy. Obdobné čísla platí i pro Prahu. Nechat v době zvýšeného smogu své auto doma je tedy malým solidárním gestem. Zbavit se ho úplně je pak gestem zralého ekologického vědomí. Stále jde však jenom o gesto, které problém ve skutečnosti neřeší.
Společné řešení
Protože velkou část smogu v našich městech způsobuje automobilová doprava, je logickým řešením budování nové infrastruktury a tvorba legislativy upřednostňující hromadné a čisté druhy dopravy. To znamená budovat husté tramvajové sítě a cyklostezky, vytvářet bezemisní zóny nebo zóny se zklidněným režimem dopravy, podporovat pohon z obnovitelných zdrojů, uhlíkovou daň, parkoviště „zaparkuj a jeď“, zákaz tranzitní dopravy ve městech nebo úplný zákaz používání automobilů na spalovací motor, který nedávno dočasně zavedla Paříž.
Možná namítnete, že pokud by lidi skutečně chtěli jezdit ve městech na kolech nebo v tramvajích, už by to všichni dávno dělali. Zamyslete se ale nad tím, jakou roli hraje budování infrastruktur v utváření lidského chování. Podmínkou změny dopravních preferencí lidí je tedy kvalitní materiální infrastruktura. Nemalou roli v tom, jak se dopravujeme, hraje způsob, jakým se město staví a rozvíjí uvnitř i směrem do krajiny. Kompaktní město, hustá a hospodárná zástavba vede k větší úspornosti dopravy než rozlehlé satelitní čtvrtě a umělé rezidentní zóny na předměstí, kam autobus MHD ani nezabloudí. Na státní úrovni je nezbytné přijmout antifosilní zákon, který ovšem ministr životního prostředí Richard Brabec nedávno nečekaně odložil. Současná smogová situace nám dokazuje, že další odkládání tohoto zákona je krajně nezodpovědné.
Zmíněná opatření jsou systémová a vyžadují zapojení společnosti do politického rozhodování. To je podmíněné opuštěním schematického uvažování, podle kterého omezení svobody jednoho znamená posilnění svobody druhého a naopak. V kolektivní politické akci jde o to změnit samotné podmínky našeho svobodného jednání – ty nejsou jen neutrálním pozadím, ale aktivně vstupují do našich životních příběhů. Spravedlivá politika by měla usilovat o zvyšování kvality života všech. Smogová situace posledních dní je symbolem nespravedlnosti, kterou je sice velmi obtížné vnímat, ale její náprava je neodmyslitelnou podmínkou emancipace.
Autor je spolupracovník redakce.