Samozřejmě, řeči se vedou hlavně o něčem jiném. O prezidentovi USA, jenž svůj patnáctiminutový inaugurační projev bezprecedentně proštěkal s pomocí předvolební rétoriky, místo aby „sjednocoval národ“, jak je v kraji zvykem. O Trumpovi se konkrétně vedou dvě protichůdné rozpravy. Především se říká, že je to „fašoun“, jenž vyvolá třetí světovou válku (jak pravil americký trockista Patrick Martin i řada dalších). Nebo se naopak gratuluje americkému lidu, že si tohoto tribuna a mírotvorce zvolil (spisovatelka Lenka Procházková a pod obraz zputinizované zástupy evropských „vlastenců“). Všechny sofistikovanější přístupy jsou jen variacemi těchto průzračných tezí.
Řeči se vedou…
Proti první tezi se namítá, že Trumpovu fašismu chybí sociální hnutí, které by terorizovalo ulice, na něž se naopak jenom ve Washingtonu v onen inaugurační pátek 20. ledna vyvalilo půl miliónu lidí (a v celých USA 4,6 milionů) demonstrovat – proti Trumpovi. Jeho fašismus je volební, rétorický a – pokud jde o války – bude zřejmě i pragmatický, spořivý. Fašismus jako masové hnutí, informují nás specialisté, byl navíc živen a vládnoucí třídou užíván pouze tam a tehdy, kde a kdy musela oligarchie čelit nejen krizím (krize jsou lokomotivou kapitalismu), ale také opravdovému dělnickému hnutí, ostré levici a bojovným odborům. Žádné takové hnutí v Americe nenajdeme; Occupy Wall Street, Black Lives Matter, ekologové, aktivisté LGBT, stoupenci Bernieho Sanderse ani profesoři politické korektnosti jím při vší úctě nejsou.
Nápor proti Pekingu a lichotky Moskvě se mohou kdykoli obrátit v pravý opak, stejně jako současná lhostejnost k rozpadání Evropy, bude-li znovu zapotřebí tohoto „poloostrova Eurasie“ jako americké pevnosti. Globální ring je odteď nevypočitatelný.
Jásavou iluzi, že Trump skutečně pomůže pracujícím lidem, které republikáni i demokraté berou na hůl bezmála již čtyřicet let, lze ovšem smést ze stolu mnohem snadněji – pouhou kaskádou řečnických otázek. Jak mohou přežít na vzduchu bakterie představ, že arogantní multimiliardář se svým týmem tučných boháčů, fašizujících ultrapravicových ideologů a emeritních generálů s rukama od krve z irácké Fallúdži vrátí lidu reálnou suverenitu a světu mír? Jak je možné jedinou vteřinu předpokládat, že výkonná moc, která již započala s likvidací Obamacare, odvane chmury sociálních nejistot? Je už dnes opravdu možné tvrdit cokoliv bez ohledu na míru pravděpodobnosti, ba i na tvrdá fakta?
…ekonomika teče
Namísto úvah o „postpravdivé době“ nezaškodí uchýlit se k věcnému ekonomickému redukcionismu, jakkoliv proklínanému ideology „bobos“ – bohémské buržoazie, která si hraje na levici – i ještě zazobanějšími pravicovými tribuny „prolos“, všemi opuštěných a tonoucích proletářů, kteří se hnědých stébel chytají. Ekonomické vize nového pána Bílého domu a z nich plynoucí souvislosti jsou kupodivu přehledné; Trump – navzdory svým četným protichůdným prohlášením v řadě záležitostí – se zjevně hodlá držet jasné linie.
Ekonomický nacionalismus má určitou logiku, která koresponduje s kontextem doby. „Trumponomics“ naváže na politiku všech amerických prezidentů, kteří přece všichni chtěli „učinit Ameriku opět (a při každé příležitosti) větší“ (Make America Great Again). Ale Trump se hodlá uchýlit ke staré metodě takzvaného izolacionismu a obnovit ovládání světa Amerikou s pomocí její finanční síly, jak se to Spojeným státům dařilo ještě dlouho po počátku dvacátého století. Ve skutečnosti o opravdový izolacionismus nikdy nešlo, jestliže dolar byl všude a Pentagon mohl mariňáky nechat většinu času doma. Vyslal je sice do dvou světových válek, ale po té druhé zbylo ještě dost peněz na „obsazení“ větší části Evropy Marshallovým plánem. Manažer v Trumpovi ví, že stavět na vojenské síle bez finančního základu, jak se provozovalo od Ronalda Reagana po Baracka Obamu, je problém. Ilustruje ho darmo vybombardovaný a neovladatelný Střední východ, mocenský restart Ruska (navzdory jeho natoidnímu obklíčení) a neustálý konkurenční vzestup Číny, léta financující americký deficit; což z Říše středu – a nikoli z jaderného Putina – činí hlavního geopolitického rivala Washingtonu, obra na hliněných nohách.
Tři pilíře „Trumplandu“
Donald Trump svoji ekonomickou „perestrojku“, která má za cíl snížení obchodní bilance (666 miliard dolarů v roce 2016) a míry závislosti Spojených států na vnějším světě, míní postavit na třech pilířích. Zaprvé na protekcionismu, jenž hodí celní bariéry do cesty masivním exportérům, zejména čínským a německým. Zadruhé na daňových škrtech, které uvolní ruce velkému kapitálu, teatrálně repatriují část výroby a přilákají do země další kapitál. Na to navazuje třetí pilíř, zajímavý zejména po finanční krizi 2008: politika deregulace financí.
Přehlednost neznamená nutně výhru v loterii. Rozpoutání obchodní války bude mít dozajista dopady. Především povede k celkovému zvýšení napětí mezi ekonomickými a mocenskými centry globálního kapitalismu, napětí, jehož – dočasně humornou – formu předvedl v Davosu vrchní čínský komunista Si Ťin-pching svou vášnivou obhajobou globalizace. Jablkem sváru nebudou jen celníci, ale také „podhodnocené měny“ konkurentů, protože přílivem kapitálu do Ameriky dolar nutně posílí a podváže stanovený cíl: stát se pro svět tím, čím je Německo pro Evropu – nenáviděným exportérem s přebytkovou bilancí, hříšnou metropolí tyjící ze závislých subdodavatelů a nelítostným drábem úsporných politik.
Mír bude válka
Z takto pojaté „velikosti Ameriky“ sotva vylétnou hejna mírových holubic. USA zabředají do vod čisté ekonomické logiky, je to „stát jako firma“. Dusno na tržišti pak nutně ovlivní politiku. A pokračováním politiky bývá odnepaměti válka. Tím spíš, že v Trumpově logice je svět vnímán jako teritorium predátorů a že opět postulovaná nadřazenost Ameriky je otevřeným požadavkem na výzbroj do džungle, v níž je hierarchie nebezpečí na každém kroku velkou neznámou. Jako se konkurenti na trhu mohou změnit ze dne den, v džungli se mění nepřátelští predátoři každým okamžikem. Nápor proti Pekingu a lichotky Moskvě se mohou kdykoli obrátit v pravý opak, stejně jako současná lhostejnost k rozpadání Evropy, bude-li znovu zapotřebí tohoto „poloostrova Eurasie“ jako americké pevnosti. Globální ring je odteď nevypočitatelný.
Je tomu tak i uvnitř Spojených států a také dalších zemí, v nichž se stále významnější politické síly zhlížejí v trumpovských způsobech. Mýlí se všichni, kdož v „trumpoekonomice“ spatřují Keynesem poučený „národní socialismus“ svého druhu, který má zvýšit kupní sílu, podpořit spotřebu obyčejných Američanů a celé „národní hospodářství“. Trumpův plán není zaměřen na podporu nízkých a středních příjmů, ale na posílení příjmů nejvyšších, z jejichž velehorské výše se mají uvolnit investice. Jde o tu nejprimitivnější verzi neoliberální utopie „prosakování bohatství“ shora dolů, o prastarou bajku líčící, že predátorský kapitalismus je jako příliv, jenž nevyhnutelně zvedá všechny lodě v přístavu s uvědomělými vlastenci u vesel. Jsme plnou parou zpátky ve dvacátých letech minulého století, jež ukončila Velká hospodářská krize, všeobecná fašizace Evropy a druhá světová válka.
Želízko v ohni
Brutálně rasistický, xenofobní a sexistický jazyk, v němž multimiliardář a oligarcha předstírá konflikt s Wall Streetem a bojuje proti zahraničním parazitům, kriminálníkům a teroristům (či „politicky korektním“ elitám), nemusí vůbec být jen nahodilou vedlejší zplodinou běžného amerického populismu. Vše nasvědčuje tomu, že máme co do činění se čtvrtým pilířem Trumpovy „přestavby“. Fašizující rétorika je takřka jistě vkladem do budoucnosti. Želízkem v ohni. Chladnokrevně nastraženou pastí pro případ, že z tržního pekla sociálně frakturované společnosti povstane masové levicové hnutí, jež bude nutné smést neméně masovým barbarstvím.
Autor je politický komentátor.