Učitel a obhájce kritického pohledu John Berger


Britský establishment v padesátých letech onálepkoval Johna Bergera jako „rudého kritika“. Jeho dílo je však aktuální dodnes.

Zatímco se první dny nového roku oblékly do bílého hávu, rozlila se smuteční barva nad pestrým dílem britského kulturního a uměleckého kritika, spisovatele a scenáristy Johna Bergera, který zemřel 2. ledna 2017. Berger se během svého života široké veřejnosti představil v mnoha tvůrčích rolích. Ať už se na začátku své kariéry věnoval psaní kritických sloupků pro britský časopis New Statesman, s mezinárodním ohlasem provázel televizní diváky technologickým, sociálním a ideologickým pozadím umělecké tvorby v pořadu Ways of Seeing (Způsoby vidění, 1972) či v pozdějších letech rozebíral na stránkách esejistických sbírek umění modernismu a médium fotografie, zůstával vždy především srozumitelným autorem, který se nebojí ke svému čtenáři či divákovi promlouvat otevřeně a osobně.

Právě úsilí o horizontální šíření znalostí, jež doprovází snímání sociálních a vzdělanostních bariér, se stalo klíčovým motivem Bergerovy tvorby. Ta si vždy kladla za cíl odhalovat a vyjasňovat zažité kulturní, vizuální i literární reprezentace, tvůrčí a interpretační postupy, jež se zdají být přirozenými, zatímco představují sociálně a ekonomicky podmíněné konstrukce. Berger nejenom že hledal a pečoval o možné způsoby vidění okolního světa, především ale učil vidět – vidět kriticky a v kontextu historie, technologie a dobové politiky.

Zrození rudého kritika

John Berger se narodil 5. listopadu 1926 ve Stoke Newingtonu v severozápadní části Londýna do rodiny vojenského důstojníka a oceněného válečného hrdiny. Svůj odmítavý postoj vůči nezpochybnitelné autoritě institucí projevil již během svého působení v britské armádě, do níž byl roku 1944 povolán a z které v roce 1946 odešel s trestem, když odmítl své jmenování důstojníkem. Po ukončení armádní služby se na konci čtyřicátých let rozhodl pro studium klasické malby. Výtvarné vzdělání získal na Chelsea School of Art v Londýně a ještě jako student svou tvorbu představil v několika londýnských galeriích. Zásadní životní zlom však přišel v padesátých letech. Berger se rozhodl vzdát profesionální výtvarné kariéry a v roce 1952 nastoupil jako kulturní kritik do britského levicově orientovaného magazínu New Statesman.

Poukazoval na konstruovanost lidského vidění, jež je řízeno uměle vytvořeným systémem perspektivy. Zkoumal psychologii reklamy, ale také stereotypy zobrazování žen, jež jsou reprezentovány z pohledu mužského autora a určeny pohledu mužského diváka.

Právě zde začal poprvé rozvíjet své kritické úvahy na pozadí marxistické filosofie, z níž ve svých teoretických, ale také literárních a scenáristických pracích vycházel. Představa umění, které je nahlíženo jako posvátný prostor, do něhož může vstupovat, ať již v rolích tvůrců, diváků, ale především interpretů, pouze elitní, vzdělaná vrstva společnosti, tvořila ústřední bod Bergerovy argumentace. Zatímco respektovaní experti z oblasti umění, například David Sylvester a Kenneth Clark, prezentovali tradiční západní kunsthistorický výklad děl moderních malířů a sochařů, věnoval se Berger četbě Waltera Benjamina. Ta ho nadchla pro studium technologického pozadí vzniku obrazů, ale také jej přivedla k významu diskuse nad stavem a fenomény masové vizuální kultury.

Bergerův kritický rejstřík významně obohatila také znalost sociálních dějin umění, jež při interpretaci uměleckých děl zohledňují sociální, politický a ekonomický kontext doby jejich vzniku. Kritiku nereflektovaného prorůstání ideologie buržoazní společnosti do komunikace a pojetí společnosti čerpal Berger nejen z textů Karla Marxe, ale také z díla maďarského filosofa Georga Lukácse (Dějiny a třídní vědomí, 1923). Na základě tohoto myšlenkového aparátu a v kombinaci s výrazným osobním projevem se na poli konzervativní britské kritiky rychle stal „enfant terrible“ a vysloužil si přívlastek „rudý“.

S touto nálepkou však Berger problémy neměl. Svoji ranou sbírku esejí pojmenoval Permanent Red a v politických turbulencích konce šedesátých let, jež se nesly v duchu možného vítězství antimodernizačních tendencí, kritiky konzumerismu a konzervativní pravicové politiky, pečlivě sledoval dění mimo hranice Velké Británie. Jeho významnou osobní podporu si získaly studentské pařížské protesty v květnu roku 1968. Deziluzi, jež po nich následovala, zachytil ve scénáři ke snímku Jonah Who Will Be 25 in the Year of 2000 (Jonah, jemuž bude v roce 2000 pětadvacet let, 1976). Film vytvořil společně se švýcarským režisérem Alainem Tannerem. Snímek si vysloužil nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Studium ekonomické migrace

V roce 1972 zaznamenal výrazný úspěch Bergerův román G. zasazený do období první světové války. Za něj autor obdržel prestižní Man Bookerovu cenu. Během slavnostního předávacího ceremoniálu se Berger nebál kriticky promluvit o obchodních aktivitách sponzorské firmy Booker McConnell a polovinu ze získané částky ve výši 5 000 liber daroval britské odnoži hnutí Black Panthers. Druhá polovina odměny Bergerovi posloužila jako výzkumné stipendium, v rámci něhož se vydal do Švýcarska, aby zde mohl blíže sledovat problematiku ekonomické migrace. Studoval především život sezónních migrantů, kteří přicházeli do západní Evropy z oblastí Turecka, Řecka a bývalé Jugoslávie. Ve spolupráci se švýcarským fotografem Jeanem Mohrem, jedním z prvních tvůrců, kteří se prostřednictvím fotografie rozhodli dlouhodobě sledovat izraelsko-palestinský konflikt, pak jako výstup svého výzkumu publikoval fotografickou sociologickou esej A Seventh Man: Migrant Workers in Europe (Sedmý muž. Přistěhovalečtí dělníci v Evropě, 1975).

S přípravou této knihy dozrálo také Bergerovo rozhodnutí definitivně opustit stále konzervativněji se ubírající Anglii a přesunout se na francouzský rurální venkov. Útočištěm se mu po druhou polovinu života stal statek v horské vesnici Quincy. Zde se Berger plně zapojil do života místní zemědělské komunity, přičemž z této zkušenosti zásadně čerpal pro románovou trilogii Into Their Labours (Do jejich prací) z osmdesátých let. Tu věnoval reflexi dualismu mezi životem v rozvinutých moderních městech a rurální chudobou, postupnému vytlačování a zániku tradiční zemědělské kultury vlivem vítězství hodnot kapitalistické společnosti i následkům tohoto procesu v podobě politického a ekonomického vykořenění některých společenských skupin.

Způsoby vidění

Berger aktivně publikoval také v devadesátých letech a po nástupu nového milénia, kdy se na poli esejistické tvorby věnoval psaní krátkých kritických statí, jež do podoby vydařených výborů Selected Essays (Sebrané eseje, 2001) či John Berger: Understanding a Photograph (John Berger. Porozumět fotografii, 2013) uspořádal britský spisovatel a kritik Geoff Dyer.

Dodnes však zůstává nejzásadnějším autorovým počinem čtyřdílná televizní série Ways of Seeing z roku 1972. V ní nechal Berger společně s televizním producentem Mikem Dibbem diváky stanice BBC nahlédnout za plátna uměleckých obrazů. Poukazoval na konstruovanost lidského vidění, jež je řízeno uměle vytvořeným systémem perspektivy. Diskutoval jednotlivé technologie vzniku obrazů, ať se již jednalo o fotografický, filmový obraz či olejomalbu, jež označoval za klíčové faktory vedoucí ke zobrazování určité skutečnosti určitým způsobem. Zkoumal psychologii reklamy, ale také stereotypy zobrazování žen, jež jsou reprezentovány z pohledu mužského autora a určeny pohledu mužského diváka.

Velkolepý úspěch televizního pořadu vedl k vydání stejnojmenné knihy, která se stala jedním ze základních kamenů četby společenskovědních a uměleckých oborů. Svojí pronikavou, přímočarou kritikou, jež byla srozumitelná široké veřejnosti, dokázal Berger oslovit také akademické pole, v němž na jeho myšlenky navázaly vizuální, postkoloniální a genderová studia či feministická proudy ve filmové a výtvarné kritice. Druhým nepřehlédnutelným přínosem zůstává Bergerova esej Proč se dívat na zvířata? (1977, česky 2009), tematizující proměny vztahu člověka a zvířete, jež se proměnila v základní text mladého oboru antropozoologie (Animal Studies či Human-Animal Studies).

Berger stále aktuální

Autor se dožil oslav svých devadesátin, při nichž byly v minulém roce jeho osobě a tvorbě věnovány hned dva dokumentární filmy The Seasons in Quincy: Four Portraits of John Berger (Období v Quincy. Čtyři portréty Johna Bergera, 2016) a John Berger or The Art of Looking (John Berger a umění pohledu, 2016) i celodenní odborné sympozium Faces of John Berger konané 12. listopadu v Birbecku. Také v českém prostředí se v roce 2016 podařilo na Bergerovu tvorbu výrazněji upozornit. V prosinci se výše zmíněná esej Proč se dívat na zvířata? stala klíčovým motivem pro program Přehlídky filmové animace a současného umění PAF v Olomouci. Ve stejný čas také poprvé v českém překladu vyšla nejcitovanější práce autora, soubor čtyř textových a tří čistě obrazových esejí Způsoby vidění navazující na slavnou televizní sérii, který se po sbírce O pohledu (1980, česky 2009) stal teprve druhým teoretickým dílem autora vydaným v České republice.

Při pohledu na současnou společenskou situaci, v níž se ocitáme, zůstává Bergerova tvorba stále výsostně aktuální. Nacházíme se v období, kdy problematiku migrace řeší celý evropský kontinent. Marketingová a politická komunikace hojně využívají znalosti psychologie a persvazivních komunikačních technik, zatímco médii cirkuluje významné množství kulturně a ideologicky podmíněných stereotypních reprezentací určitých skupin a témat. Na druhé straně se ocitá kritika, mnohdy trpící vlastní teoretickou uzavřeností a neschopností nalézt společný, přemosťující jazyk srozumitelný široké veřejnosti. Není proto pochyb, že dílo Johna Bergera by se mělo stát důležitým a inspirativním příspěvkem do tolik potřebné diskuse k mnoha současným problémům, jíž se – po vzoru autora – budeme moci zúčastnit všichni.

Autorka je teoretička vizuální kultury a pedagožka. Vyučuje na FSV UK a Prague College, vede Platformu pro studium vizuální kultury Fresh Eye. Do českého jazyka přeložila a doslovem opatřila Bergerovu nejznámější sbírku esejí Způsoby vidění (Labyrint 2016).

 

A2LARM