„Tři měsíce z Pákistánu přes Turecko a Bulharsko až sem. A tady trčím už osm měsíců a pořád jen čekám a čekám,“ popisuje Pákistánec Jany, jak neslavně skončila jeho cesta do Evropy. Před rokem se přes srbské Adaševci valila uprchlická vlna a denně tudy projížděly stovky uprchlíků, dnes toto místo připomíná spíš zatuchlou kaluž. V hotelu, který zažil lepší časy naposledy v osmdesátých letech, a v obřích stanech se tísní zhruba tisícovka migrantů. Jejich sen o Evropě se na tomto místě změnil v nekonečnou noční můru.
„Proč jsem musel z Afghánistánu?“ povídá prkennou angličtinou podsaditý usměvavý chlapík v čepici a začne si konečky prstů přejíždět přes obří jizvy na tváři. Táhnou se mu celém obličeji, od čela po bradu, kolem oka i na krku. „Tálibán,“ vysvětlí stroze. Jeho otce, policejního důstojníka, zabila bomba, matku třikrát střelili do nohy. Už není třeba se ptát, jestli si dokáže představit, že by se vrátil domů. Pro něho a dalších pět desítek mužů na pryčnách jako vystřižených z koncentračního tábora nedává „návrat domů“ žádný smysl.
Na srbsko-chorvatskou hranici jsem přijel pomáhat jako dobrovolník organizace Pomáháme lidem na útěku. Přišlo mi to jako nejsmysluplnější způsob, jak strávit vánoční svátky. I když jsem byl odhodlaný dělat jakoukoli práci, nakonec jsem se trochu překvapivě ocitl v roli hlídače nočního klidu ve stanu s uprchlíky. Šest nocí jsem každou chvíli někoho posílal kouřit ven, abychom náhodou všichni neuhořeli. Občas jsem mírnil horké hlavy při hádkách, jednou jsem řešil rvačku zavoláním policie z hlavní budovy. Nakonec jsem sám sebe přistihl, jak snadno sklouzávám do role bachaře. Nejednou jsem vyhrožoval přivoláním srbského komisaře, aby bylo ve tři ráno konečně ticho a klid. Jenže jak krotit kluka, kterému je sotva třináct, trčí v Srbsku tisíce kilometrů od své rodiny a nechce nic víc než si normálně povídat? A co teprve umlčovat někoho, kdo se konečně dovolal svému otci na druhé straně planety…
No future
Říká se jim singles, protože s sebou nemají nikoho. Stejně tak by se jim mohlo říkat poslední z posledních. Ve všem před nimi dostávají přednost rodiny s dětmi: ve frontě na jídlo, při distribuci věcí nebo v pořadí na praní. K teplé sprše v budově se dostanou jednou za dvacet dní, jejich umývárny mají jen studenou vodu. Poslední jsou i na seznamu lidí, které denně přijímá Maďarsko. Do dvacítky vyvolených se dostane vždy jen jeden „singl“. Ve dvou stanech jich přitom čeká sto padesát.
Nejhorší bylo odpovídat utečencům na otázku, která jim nedala spát. Proč je Evropa nechce pustit dál? Nechtěli věřit tomu, že se jich někdo bojí. Nebo že je dokonce někdo považuje za teroristy. „Vždyť my před nimi sami utíkáme,“ říkali nevěřícně.
Rozdělení do stanů není náhodné, řídí se podle základního klíče – Afghánci do jednoho, Pákistánci do druhého. Ne že by se etnické dělení přísně dodržovalo. Ve stanu to koneckonců stejně žije vlastním životem. Většinu prostoru zabírají palandy a prázdno nad hlavami, které navzdory zákazu kouření vyplňuje cigaretový dým. Soukromí neexistuje, všechno, co utečenci mají, se musí vlézt buď na postel, nebo pod ni. Ti šťastnější, kteří obývají vrchní lůžka, si můžou dovolit největší luxus – mít na šňůře rozvěšené prádlo.
„Nepatříme nikam. Nejsme ani Pákistánci, ani Afghánci. Jsme prostě z Kašmíru,“ vypráví znaveně muž ve středních letech, když jsme si asi třikrát zopakovali obligátní „How are you? I’m fine“. Vedle něho ležící souputník dává okázale najevo, že tuhle historii už poslouchat nechce a zakrývá si mokré oči. „Sedmdesát let se o naši zemi válčí, svět to ale nezajímá. Raději budu přežívat tady než umírat tam. Přišel jsem tam o bratra, už jsem musel utéct. Přišli za mnou, dali mi zbraň a řekli, jdi zabíjet ty druhé. Když nechceš, jsi proti nám. Tak se nedá žít,“ říká se slzami v očích, protože rodinu tam nechat musel. Proměnil ve stud můj smích z předchozího večera, kdy jsem se bavil s Afgháncem a Pákistáncem o tom, čí že ten Kašmír vlastně je. Těšilo mě, že namísto vzájemného nepřátelství bezstarostně vtipkují. Jenže jejich vlastenectví se rovnalo nule. I oni ze svých zemí utekli proto, že se v nich nedalo žít.
„Bombové útoky. Nikdy nevíš, kde bude další. Jdeš nakoupit do obchodního centra, pro děti do školy nebo do práce. A bum. V takové zemi nejsi nikde v bezpečí,“ říká Pákistánec z Láhauru. Snil o Německu, jenže to přestalo Pákistánce přijímat. Dokonce nedávno vypravilo letadlo s odmítnutými uprchlíky zpět do Pákistánu. Na letišti je ale uvítaly tanky a letadlo s nechtěnými se vrátilo zpět. Lidi, o které nikdo nestojí, končí v uprchlických táborech mimo Unii. Legální cesta je pro většinu téměř nemožná.
Mezi pašeráky a policajty
Jediný schůdný způsob, jak se dostat do Unie, je cesta s pašeráky přes hranice. „Vystříhají díru v plotě, všichni proběhneme, je nás asi tak patnáct, běží se v noci do nejbližšího lesa. Tam čekáš. Musíš být v podřepu, žádné mluvení, žádný mobil, žádné jídlo ani pití, žádný záchod. Jseš tam 24 hodin,“ dychtivě vypráví sotva dvacetiletý Pákistánec Waqar. Má výraznou trhlinu na rtu a za sebou nucený návrat z Maďarska. „Ale žádné slíbené auto pro nás nepřijelo. Museli jsme do dalšího lesa, jenže tam už nás chytli policajti. Měli psy. Štěkali nám do tváře, sebrali mi bundu, v mrazu jsem klečel čtyři hodiny. Takhle,“ ukazuje mi sám sebe na fotce, kterou mu na mobil udělali policisté. Aby nezapomněl. „Mobil po tobě pak hodí,“ dodává. A aby určitě nezapomněl, ještě na něho vylili flašku studené vody.
Nezapomněl, ale od dalšího pokusu ho to neodradí. Neúspěšným přechodem totiž přišel o možnost dostat se do EU papírovou cestou. Teď čeká, až mu rodina pošle dalších 1500 eur pro pašeráky, aby zkusil štěstí příště.
Pašeráci jsou bezesporu příživnici, využívají ale stagnujícího stavu způsobeného neochotou přijímat uprchlíky ve větším množství. Setkal jsem se i s místní legendou, Pákistáncem, který se pokusil o ilegální přechod šestnáctkrát. Neúspěšné výpravy ho prý stály 17 tisíc eur. Chystá se na další pokus. Neodradí ho ani to, že se za nemalé peníze nemusí dostat ani k plotu. Jen před pár dny vybral jeden pašerák od utečenců toužících po Evropě 10 tisíc eur a beze stopy zmizel. Jiný uprchlík, kterému se na neuskutečněný únik složila rodina a který byl okraden podobným způsobem, se oběsil.
Zamrzlý humanismus
Pětice pákistánských kluků, z nichž nikomu očividně nebylo ani osmnáct, mi během hraní karet na palandách spočítala, že za cestu do mrazu na srbských hranicích každý z nich zaplatil od osmi do dvanácti tisíc eur. Do rychlého a bezpečného výletu, který jim pašeráci naslibovali, ale měla jejich cesta hodně daleko. Trmácení se přeplněnými dodávkami nebo v kufru osobních aut a několikadenní pochody přes Írán nakonec vedly do Bulharska. „Do Bulharska už nikdy. Zbijí tě tam,“ shodují se všichni. Ptám se, kdo je zbil, jestli policisté, nebo vojáci. „Místní. Normální lidé, co nás chytli, ti nás zbili. Policisté samozřejmě potom taky,“ říkají a končí hru, jejíž pravidla jsem za celý týden nepochopil. „Nejhorší jsou Bulhaři, potom Maďaři. Srby máme rádi, chovají se k nám dobře,“ dodávají chvatně – i proto, že mě považují taky za Srba.
Jenže srbská humanita má svoje meze. Všudypřítomný chlad sice občas zahánějí tepelné větráky, ale nepravidelně. Absenci kuchyňky nahrazuje aspoň ohřívání vody v PET lahvích právě na vývodu větráků. Je to jediný způsob, jak si udělat teplý čaj. Jednou mi ve dvě ráno nabízel afghánský mladík Aslan vařené vejce. Prý mají ohřívač schovaný v umývárně.
Občas místností proběhne vypasená krysa. V tomhle období je celý stan jedním velkým semeništěm chorob. Kašlání a chrchlání zní celou noc. Během mé přítomnosti dostal dokonce jeden z kašlajících od svého nevyspalého souseda pěstí. Táborový lékař prý ještě nikdy nikomu nepomohl. Zhoršující se zdraví dlouhodobě přítomných prý podlamuje i mizerná strava. „Pořád jen ryba, ryba, ryba. Každý den,“ stěžuje si zrovna nemocný Jany, který mi spí za hlavou. Prokašle naštěstí jen polovinu noci, druhou prosípá.
Tábor ale není vězení, uprchlíci ho mohou kdykoli opustit. Když chybí při večerním sčítání třikrát za sebou, ztrácejí výdobytky v podobě postele, tří dek a možnosti dostat k obědu rybu. Okolní pole jsou pro vyčerpané lidi nepřekročitelnou hranicí, předražené taxíky a především mráz se podepisují na tom, že málokdo opouští stan, nebo dokonce jen svou postel. Přesto uprchlíci nepropadají beznaději. Pomáhá jim, že mohou být pospolu. Pákistánci, Afghánci, Bangladéšané, lidé z Kašmíru, Iráku či Sýrie vytvářejí soudržné skupinky.
Dvojí vyloučení
I v prostředí vyloučených jsou někteří dál vylučováni. Jejich místo je na kraji stanu. Končí zde vysmívaný „crazyman“, který všechny včetně mě otravuje svým věčným problémem se ztrácením bot. Pákistánec s popravdě trochu vyšinutým výrazem ve tváři má i nálepku „alibaby“, jak se říká místním zlodějům. Srbští komisaři, kteří mají na starost chod celého tábora, ale tvrdí, že jeho potrhlé chování je hrané. Údajně ho někdo slyšel říkat do telefonu, že jako blázen má větší šanci dostat se do Německa. Těžko říct. Prokazuje i nevídaný podnikatelský um: poté, co všichni dostali k Vánocům nové boty, je od některých koupil za čtyři eura. Jeho cílem bylo je prodat v nedalekém městě Šid o jedno euro dráž. Jenže cesta předraženým taxíkem tam a zpět ho bude stát 20 eur. Takže na tom bláznovství možná něco bude.
Na okraji zájmu se ocitají i Afričané, kteří se mezi uprchlíky v Adaševcích objevují výjimečně. Sympatický mladík z Guineje mi s nikdy neutuchajícím úsměvem vyprávěl, jak trčí v různých táborech dohromady už tři roky. Domů se ale vrátit nemůže, hrozí mu totiž vězení. Rodinu, která mu tak chybí, už nejspíš nikdy neuvidí. Jediný kontakt s lidmi ve stanu měl, když se sháněl po svém mobilu. Stejně jako ostatní ho nabíjel na konci prodlužky, která s tolika nabíječkami připomíná rozvětvený totem. Místo se ve stanu těší posvátné úctě, protože jedině tady si desítky lidí můžou nabíjet své mobily, které představují jediné spojení s domovem i s úspěšnými uprchlíky v Evropě.
Guinejec nakonec svůj mobil vždy u někoho našel, přátele už ne. Navíc mu kvůli omrzlinám vzali během mého pobytu více než polovinu palce. S úsměvem i slzami v očích ale nepřestával věřit, že do Evropy pronikne. „Jsem automechanik. Opravovat auta, to umím, to mě baví. Kdybych to mohl kdekoli dělat, pracoval bych, a nakonec bych si koupil závodní auto. To je můj sen,“ rozněžní se a ve stříbrné zimní kombinéze vzdáleně připomíná automobilového závodníka. Další den už ve stanu nebyl. Možná se dostal mezi onu šťastnou desítku uprchlíků, kterým zrovna vyšla sázka na ilegální přechod za 1600 eur a kteří prý pronikli do Rakouska a Itálie. Anebo skončil v nemocnici, protože mu hrozila amputace celého palce.
Dobrovolnictvím k depresi
Vánoční svátky lze oslavit různě – anebo se na ně dá úplně zapomenout. V uprchlickém táboře mi šlo zapomínání víc než snadno. Chvílemi jsem zapomínal i na to, proč jsem na srbsko-chorvatskou hranici vlastně přijel. Připadal jsem si na samé hranici lidskosti. Své vlastní, ale i té naší slavné evropské.
Nejhorším momentem bylo odpovídat utečencům na otázku, která jim nedala spát. Proč je Evropa nechce pustit dál? Nechtěli věřit tomu, že se jich někdo bojí. Nebo že je dokonce někdo považuje za teroristy. „Vždyť my před nimi sami utíkáme,“ říkali nevěřícně. „Doma není žádná demokracie, rodiče mě vyhodili, protože nechci být muslim. Myslel jsem, že Evropa je jiná, otevřená,“ stěžoval si mladý Pákistánec. Všichni mají Evropu paradoxně raději než její vlastní obyvatelé. Utečenci nechápou, proč musejí mrznout, čekat a vyhledávat pomoc pašeráků. Jestli někdo přispívá k jakékoli radikalizaci, je to sama Evropa se svým pokryteckým přístupem. Drží lidi v bezcílnosti a krajní nouzi, tvrdě postihuje ilegální migranty a navíc všechno nechává na Srbech. To není vysněná Evropa uprchlíků, ale skutečnost, které jsme my sami součástí.
Autor je spolupracovník redakce.