Věk bullshitu


Proč v postpravdivé éře vítězí bullshitteři?

Jenom inteligentní lidé se dopouštějí jedné hloupé chyby – domnívají se, že pomocí střízlivých faktů snadno vyvrátí jednoduchou útěšnou lež a nakonec zvítězí. Vstoupili jsme do nové éry veřejné politické diskuse, kterou mnozí odborníci nazývají „éra postpravdivá“. Já bych ji spíše nazvala věkem bullshitu.

Likvidace pojmu pravdy

Vezměte si například fenomén Katie Hopkinsové, jedné z nejlepších bullshitových umělkyň v Británii. Tato bývalá soutěžící britské reality show The Apprentice a profesionální provokatérka se zrovna nedávno ocitla ve zprávách kvůli tomu, že ve svém populárním rozhlasovém pořadu na stanici LBC prohlásila, že slovo „rasismus“ ztratilo veškerý význam. To sice v žádném případě není pravda, ale mnoha lidem se zdá, že by to pravda být měla, a právě o to jde. Hopkinsová získala, co chtěla. Na tom, jaký má názor na rasismus nebo na lidi, kteří nejsou běloši ani křesťané, přitom vůbec nesejde. Jde jí především o „hru“.

Vůbec netuším, zda je Hopkinsová skutečně rasistka či nikoliv – a je to celkem jedno, protože stejně jako řada jiných histriónů toužících po pozornosti se prostě živí tím, že dělá a říká pohoršující věci, které můžou mít skutečné důsledky pro normální lidi. Například v prosinci 2016 byla přinucena omluvit se za to, že ve sloupku pro Mail Online nepravdivě nařkla rodinu Mahmoodových z kontaktů s extremisty, načež americké úřady rodině zakázaly vstup do Disneylandu. List The Mail musel poté rodině vyplatit odškodné a Hopkinsová omluvu zveřejnila na svém vlastním Twitteru.

Bullshitteři jsou trollové, kteří to dotáhli až k profesionalitě, a jsou daleko nebezpečnější než kterýkoliv průměrný rasista ve vašem okolí.

Co je to bullshit a čím se liší od lhaní? Podle amerického filosofa Harry G. Frankfurta spočívá zásadní rozdíl mezi lhářem a bullshitterem v tom, že lhář aspoň nějakým způsobem bere na vědomí pravdu. Lhář má dobrý přehled o tom, jaká je skutečná situace, a po publiku chce, aby uvěřilo opaku. Bullshittera však pravda nezajímá ani trochu – takový člověk se zříká příslušnosti k takzvané „komunitě založené na realitě“, jak ji neslavně nazvala vláda někdejšího prezidenta Bushe. Lhář chce zastírat pravdu. Bullshitter chce naopak celý pojem pravdy zlikvidovat – nechce klamat, ale zmást, navádět a nakonec kontrolovat.

Přesně tohle mají na mysli lidé, když označují dnešní atmosféru jako „postpravdivou éru“. Není to úplně to samé jako lež, i když lhaní se při tom také využívá. „Postpravda“ má mnohem blíž k bullshitu. Je to strategie „chodby plné zrcadel“, kterou zdokonalili v Putinově Rusku, kde gejzíry falešných zpráv a sofistikované online trolení podporuje politický režim nejen chrlením propagandy, ale hlavně tím, že trollové lidem znemožní jednoznačně věřit čemukoliv, o čem čtou nebo co zaslechnou. Potom jsou snadno náchylní k tomu, aby se chytali jakýchkoliv myšlenek, které jim připadají, že by měly být pravdivé, přičemž nezohledňují objektivní fakta. Ostatně hodnota faktů po celém světě upadá, stejně jako samotný pojem odbornosti a vzdělání.

Chrlení nesmyslů

Bullshit není pouhá snůška keců, ale celý diskursivní systém. Bullshit využívá jazyk byznysu, který čím dál víc přechází do politického jazyka – ovšem s tím rozdílem, že v obchodním sektoru zná pravidla hry každý. Všichni u stolu v zasedačce totiž vědí, že hrají hru, v níž jde o to, aby jim prošlo co nejvíc, a díky tomu je celá hra svým způsobem férová. V politice však lidé nevědí, že na nějakou hru přistoupili, a pokud se hry účastníte a ani nevíte, že něco vůbec hrajete, snadno se stanete předmětem celé hry.

Už samotné slovo „bullshit“ zní nepříjemně. Je to obhroublé, přisprostlé a trapně americké slovo – což je vlastně namístě. Naznačuje primitivnost a smradlavé chrlení. Jenže jak zdůrazňuje výše zmíněný Harry Frankfurt, to, že je něco bullshit, ještě neznamená, že to není promyšlené. Právě naopak: tvůrci bullshitu od prodejců a obchodníků až po demagogy a čelné představitele kultu světové zkázy sklízí úspěchy díky svým schopnostem vyladit svoji rétoriku až k hranici společenské přijatelnosti. A jen co se ta hranice posune, pokračují v dalším chrlení. Hopkinsová se sice ponaučila, nebyla to však lekce, kterou měla dostat. Bullshitteři jsou trollové, kteří to dotáhli až k profesionalitě, a jsou daleko nebezpečnější než kterýkoliv průměrný rasista ve vašem okolí.

Tvůrci bullshitu představují mnohem větší ohrožení než zarytí zastánci toho či onoho, protože dovedou nasazovat mimikry. Řeknou přesně to, co je potřeba říct, aby dosáhli vytyčeného cíle – ať už je to moc, peníze, pozornost nebo všechno dohromady. A také nemají tolik co ztratit. Lhář na tenkém ledě může riskovat, že přijde o všechno, pokud se na jeho lži přijde, ale bullshitter se jednoduše posune k další lákavé myšlence, která propluje morálním vakuem v jeho hlavě.

Kdo nejvíc křičí…

Kate Hopkinsová je bullshitová umělkyně. Donald Trump je bullshitový umělec. Nigel Farage je také bullshitový umělec. Tito lidé jsou tvářemi éry bullshitu – éry, která nepřipouští žádné obvinění z pokrytectví, protože celý švindl probíhá zcela otevřeně a bezostyšně. Proto Farage může vyhrát referendum tím, že oslovuje „obyčejné pracující lidi“, a pak si pogratulovat na pompézním večírku v hotelu Ritz.

Jak už samotný pojem naznačuje, bullshit se vyznačuje tím, že je groteskní a poněkud trapný. Dá se říct, že lhaní se řídí určitou hygienou, zčásti danou i tím, že prolhat se k něčemu je obtížné. Ovšem bullshit je zamořující. Přilepí se na všechno, prostupuje kulturou jako paranoidní nákaza. Bullshit je sice těžké vymezit, ale všichni se ho musíme naučit rozpoznat. V bullshitterově zasmrádlém rukávu se skrývá nejlepší trumf, který obvykle vytáhne až nakonec: prohlásí, že celý systém krachuje a že on se jen snaží bídně uživit ve zbídačeném světě. V takové chvíli bychom měli napodobit moudrost dětí, které jsou výjimečně odolné vůči podfuku a dokážou zavětřit vlnu neupřímnosti. V éře bullshitu a zahnívající politiky totiž často platí, že kdo nejvíc křičí, od toho to fičí.

Autorka je spisovatelka.

Z anglického originálu Why in post-truth age, the bullshitters are winning, publikovaného na webu magazínu NewStatesman, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.

 

A2LARM