Ve věku devadesáti let zemřel marxista John Berger. Kdo jej znal a sledoval, toho to nepřekvapí: horečné přípravy objemných vydání jeho sebraných esejí v průběhu dvou posledních let – Portraits (Portréty), Landscapes (Krajiny) a dokument The Seasons in Quincy: Four Portraits of John Berger (Období v Quincy. Čtyři portréty Johna Bergera) dávaly tušit blížící se konec.
Psaní nekrologů bývá zpravidla osobní záležitostí. Bude to jistě drzost, ale dovolím si být osobní, přestože jsem jej osobně neznal. Jméno Johna Bergera jsem poprvé postřehl u grafického designéra Richarda Hollise, který pro něj připravoval vydání tří knih a první z nich – Ways of Seeing (Způsoby vidění, 1972) – jsem si koupil v dubnu 2015 v londýnské Serpentine Gallery. A udělal jsem dobře, protože už v letadle do Prahy mi Berger odpověděl na otázku, proč se mi ve Victoria and Albert Museum dělalo tak špatně. Jednoduše řečeno: konečně někdo řekl nahlas, že všechny ty vystavované obrazy minulosti byly jen prostředkem moci, prostředkem vzbuzování strachu a závisti.
Umělec musí být angažovaný
Pak mi to nedalo a v četbě knih Johna Bergera jsem pokračoval. Celkem rychle se mi podařilo zjistit, že je Berger vážně smýšlejícím člověkem. Že všechno, co dělá, má nějakou váhu, nějaký cíl, kterému je to podřízeno, a že tím cílem rozhodně nejsou peníze. Tento postoj mi byl blízký. Uvedu pár příkladů.
Berger byl vystudovaný malíř, ale malířství se vzdal, protože přímý vliv malířství na společnost se mu jevil nedostatečný ve srovnání s literaturou (či obecně psaním). Vzápětí vydává svůj první román A Painter of Our Time (Malíř naší doby, 1958), který pojednává o maďarském levicovém malíři, který emigroval do Anglie, a o světě umění vůbec. Kniha je dle mého soudu psána záměrně velmi srozumitelně (nikoli však primitivně), aby jí a jejím argumentům porozuměl opravdu každý. Umělec, chce-li se stát skutečným umělcem, musí být ve svém umění angažovaný, jinak jeho život i umění postrádají smysl – to je stručně řečeno hlavní myšlenka této knihy (pomineme-li odsuzující stanovisko vůči trhu s uměním). Kniha byla po měsíčním prodeji na nátlak antikomunistické instituce Congress for Cultural Freedom (Kongres pro kulturní svobodu), financované CIA, stažena z prodeje – evidentně se Berger vyjádřil dostatečně jasně.
Domnívám se, že Berger svému záměru vyjadřovat se co nejjasněji a tím ovlivňovat co nejširší masy podřídil i své další psaní. Jeho eseje, psané až do posledních dní, může číst opravdu každý: Berger je nepřetěžuje cizími termíny ani složitou strukturou souvětí, zůstává takříkajíc lidový. Jeho angažovanost se tak mohla rozvíjet i v dalších knihách, jako byly již zmiňované Ways of Seeing či A Seventh Man (Sedmý muž, 1975). U posledně jmenované bych se rád na chvíli zastavil.
Snaha zprostředkovat informace širokým vrstvám
Kniha A Seventh Man by nevznikla, kdyby tři roky předtím Berger za svůj román G. nezískal Bookerovu cenu a peníze za ni nerozdělil na dvě poloviny: první polovinu pro Stranu černých panterů a druhou na výzkum evropských pracovních migrantů. Výsledkem tohoto výzkumu byla mimořádná kniha, kterou připravil s fotografem Jean Mohrem a grafikem Richardem Hollisem a jejíž platnost, troufám si říct, se posunula až do dnešních dní. Kromě formální stránky, která je pozoruhodná už jen tím, že odpovídá na otázku, jak je možné dnes psát realistický román, si můžeme znovu všimnout Bergerovy angažovanosti a snahy zprostředkovat informace co nejširším vrstvám. Dnes jsme však spíše svědky salónního psaní o migraci, takříkajíc z bezpečí svého eurogauče, a tomu ovšem odpovídá i výsledek. Jak kdysi poznamenal Peter Handke: „Nechápu, proč jezdí mladí spisovatelé na stipendia do Berlína, když je válka v Jugoslávii.“
John Berger napsal ještě mnoho rozmanitých knih a ke konci života se dokonce vrátil k malování. Jeho dílo však tvoří jednoznačný celek, který není tvarován formou toho kterého díla, ale charakterem člověka, jenž jej vytvořil. A myslím, že je to celek velmi pevný.
Autor je nakladatel.