Afričtí fotbalisté jsou levným zbožím pro bílou Evropu


Moderní fotbal funguje na principech neokoloniálního otrokářství, které spojuje rasismus s ekonomickým vykořisťováním. A Česko není výjimkou.

Cesta do hlubin duše afrického fotbalisty – takový titulek by slušel nedávnému rozhovoru s fotbalovým agentem Daliborem Lacinou. „U Afričanů se začne projevovat infantilita a nezodpovědnost,“ tvrdí. „Za ty roky jsem dostatečně poznal mentalitu afrických hráčů a vím, co to znamená s nimi pracovat: nevděk je na prvním místě, sobeckost stejně tak. Je to ovlivněné tím, že přicházejí ze složitých podmínek a nevěří bílému světu,“ říká samozvaný fotbalový afrikanista. Lacina, který vydělává na prodeji afrických fotbalistů do evropských klubů, si stěžuje, že marnotratné Afričany zajímají především peníze. „Materiální aspekt je u Afričanů obrovsky profilovaný. Primární motivace pro hráče je dostat se na co nejvyšší možnou úroveň, přestože na to nejsou mentálně připravení,“ poučuje neznalé. Naštěstí zná správný recept na zkrocení zhýralé duše afrického potížisty. „Nemůžete k nim přistupovat jako ke zboží. Ale když dosáhnou úspěchu, musíte je svázat tvrdými smlouvami. Když to necháte na nich, špatně to dopadá.“

Pachuť rasismu

Lacina při svém eugenickém mudrování jaksi zapomíná na ony „bílé“ Feniny, Baroše nebo Limberské. Zapálit si při party vlastní byt, řítit se autem rychlostí 270 kilometrů za hodinu nebo nabourat opilý a utíkat před policisty nikdo neodsuzuje jako problém odlišné genetické výbavy, ale jako individuální excesy. Podobně hloupě působí jeho poznámky o finanční negramotnosti marnotratných Afričanů. Vždyť tři čtvrtiny bývalých hráčů anglické Premier League vyhlásí nejpozději pět let po kariéře osobní bankrot. Neschopnost nakládat s penězi totiž není dána mimoevropským původem, ale původem třídním. Fotbalisté až na pár výjimek pocházejí z nejchudších společenských vrstev, mají mizerné vzdělání a pramalou zkušenost s tím, jak si udržet vysoký životní standard, ve kterém se ti nejlepší zničehonic ocitnou. To ovšem nebrání Lacinovi šířit rasistické stereotypy nejhrubšího zrna. Neomlouvá ho ani osobní křivda, kterou cítí vůči Bonymu Wilfriedovi, kterého z Abidžanu oklikou přes pražskou Spartu prodal až do bohatého Manchesteru City. Jenže Bony Lacinovu partu opustil. A zhrzenému agentovi nepomohlo ani najmutí – podle jeho slov – „velkého černého bratra“ pro nevděčnou africkou superstar.

Systém, kdy jsou talentovaní afričtí hráči levně prodáváni na evropský trh, lze vnímat jako postkoloniální pokračovaní otrokářského trhu.

Lacina ale přece jen ukazuje na důležitý problém. Nevědomky odhalil skutečnou podstatu současného fotbalu jako moderního otroctví. Těžko byste našli jinou oblast, kde by bylo zcela normální, že si firmy vzájemně prodávají své zaměstnance. Rétorickou kličkou se ale dražbě lidí raději říká obchod s hráčskými právy. Jenže kluby ve skutečnosti nevlastní jen práva na fotbalistovu pracovní sílu, ale nárokují si celou jeho osobnost. Hráči mají smluvně zakázány volnočasové aktivity, při kterých by se mohli zranit nebo společensky znemožnit. Zároveň se na ně nevztahuje pracovní právo, takže nemají možnost vybrat si kdykoli dovolenou, nebo jim hrozí pokuty za mizerný pracovní výkon. V případě afrických fotbalistů má vykořisťování navrch pachuť rasismu.

Vrcholným případem kombinace rasismu a nezodpovědného majetnictví je šest let starý příběh Bassiroua Dembélého z Mali, který se v pražské Slávii ocitl ve stavu existenciální nouze. Vršovický klub totiž dlužil hráčům výplatu za několik měsíců. Dembélé, kterému se rodina v rodném Mali svého času složila na jeho evropský fotbalový sen, musel kromě fotbalu roznášet letáky na Václavském náměstí, za což dostal od majitele restaurace – slávistického fanouška – alespoň oběd. Když si jedenadvacetiletý záložník postěžoval na finanční svízel do novin, klub ho vyhodil (na rozdíl od Slováka Karola Kisela se stejnou stížností). Dembelého případ ovšem není žádnou výjimkou, ale typickou ukázkou toho, co kromě rasismu může africké fotbalisty čekat v Evropě. Nigérijský hráč Michael Uchebo podle svých slov umíral v portugalské Boavistě, když nedostával mzdu několik měsíců. Jenže ani tak nesměl přestoupit do jiného klubu. Dlouhodobý pocit vykořeněnosti a neustálé přestupy dokonce dohnaly k sebevraždě reprezentanta Pobřeží Slonoviny Steva Gohouriho, který se loni během silvestrovské noci utopil v Rýně.

Zadarmo do Evropy

I když Lacina přirovnání hráčů ke zboží odmítá, praktiky evropských agentů a klubů svědčí o opaku. Komodifikace afrických fotbalistů v levné zboží přitom plynule navazuje na dobu, kdy otrokářství pomáhalo nastartovat globální kapitalismus. Zatímco dřív Afrika představovala levný zdroj pracovní síly pro americké plantáže, dnes představuje totéž pro evropské fotbalové trávníky. Evropské fotbalové kluby loví talenty v Africe už od padesátých let. V současnosti tvoří Afričané čtvrtinu cizinců působících v nejlepších fotbalových ligách v Evropě.

Není divu, že pro africké fotbalisty je Evropa vysněným rájem. Porovnání fotbalové úrovně mezi oběma kontinenty až děsivě odráží globální asymetrii mezi bohatým Severem a chudým Jihem. V zemích jako Tunisko nebo Gabon nedostává výplatu včas téměř žádný hráč. Situace ale není lepší ani v jiných afrických zemích. V Kongu nemá skoro 90 procent hráčů podepsanou smlouvu. Čekání na několik měsíců zpožděné výplaty skončilo tragicky pro teprve devatenáctiletou Fatimu Jawarovou z Gambie. Tato reprezentační brankářka se při ilegální plavbě s uprchlíky utopila ve Středozemním moři. Evropa potom snadno působí jako spása. Jenže ve skutečnosti vytvořila systém, díky němuž vyzobává z Afriky mladé talentované fotbalisty, kteří odcházejí do Evropy téměř zadarmo. Kluby, které je v jejich domovině vychovaly, navíc nedostanou odchovné, jak je to v Evropě zvykem.

Afrika je přímo posetá fotbalovými akademiemi, které provozují většinou podnikatelé z Evropy. Například bývalý francouzský reprezentant Jean-Marc Guillou vede desítky fotbalových škol v Mali, Ghaně, Egyptě, Alžíru nebo na Madagaskaru. Nejedná se o klasické akademie evropského střihu navázané na národní svazy a kluby, ale o jeho soukromý byznys. Náborem projdou jen ti skutečně nejlepší. V malijském Bamaku vybral v rámci fotbalových turnajů pouhých pět z pěti tisíc fotbaluchtivých dětí. Malí fotbalisté trénují někdy i 14 hodin denně, navíc hrají bosky, bez kopaček. „Posiluje to svaly a šetří peníze,“ tvrdil Guillou, „a děti získají lepší cit pro balón“.

Jeho africké školy byly součástí promyšleného systému přesouvání mladých hráčů do Evropy. Ideální vstupní branou se stala Belgie, která neuplatňovala kvóty na cizince v týmech. Stačilo jen koupit krachující klub Beveren. K tomu pomohla částka 1,5 milionu eur od trenéra Arsenalu a Guillouva známého Arsèna Wengera. Zvláštní spojení mezi oběma kluby v letech 2001 až 2006, kdy přestoupil Emmanuel Eboué, vyšetřovala svého času FIFA. Guillou ve spolupráci s Arsenalem vytvořil společnou fotbalovou akademii i v roce 2005 v Thajsku, kam posílal hrát i hráče z Afriky. Jedním z nich byl i kluk z Pobřeží Slonoviny, kterému bylo pouhých osm let. V prodávání mladých Afričanů ale Guillou problém nikdy neviděl. „Mám čisté svědomí,“ tvrdil. Práva na hráče získal koupí od jejich rodičů. „A kulturní šok není problém. Afričané se dokáží přizpůsobit kdekoli,“ dodal. Ač by s ním český agent Lacina možná polemizoval, v jednom by se určitě shodli – jde o výnosný byznys. Příliš mu nepřekáží ani pravidlo UEFA o zákazu prodeje hráčů mladších osmnácti let. Veřejným tajemstvím je trik spočívající v tom, že mladíci přicházejí do vybraných měst jako studenti.

Neokoloniální vykořisťování

Už na přelomu tisíciletí řešila OSN obchod s mladými africkými fotbalisty jako moderní otroctví. Šlo o 442 nigérijských hráčů, kteří přestoupili do Belgie. Většina z nich nakonec skončila na ulici, někteří se živili pouliční prostitucí. Zpráva mluvila i o pěti tisících chlapcích, kteří v rámci fotbalových přestupů zmizeli beze stopy v Itálii. Systém, kdy jsou talentovaní afričtí hráči levně prodáváni na evropský trh, lze vnímat jako postkoloniální pokračovaní otrokářského trhu. Britský sociolog sportu Paul Darby popisuje jednání evropských klubů a západních podnikatelů v Africe jako „neokoloniální vykořisťování“. Jen namísto přírodních zdrojů obírají místní ekonomiku a společnost o talentované fotbalisty.

Ze strany parazitujících agentů a vlastníků klubů jde o vykořisťování, které se podepisuje i na psychice hráčů. Hráči neumí národní jazyk, nemají zde žádné zázemí, navíc jsou kvůli barvě pleti často terčem rasismu. Že základní problém není v mentalitě afrických fotbalistů, ale v naší vlastní rasistické mentalitě, dokázal i český fotbalový magazín Hattrick, který těmto hráčům dává radu, jak s rasismem bojovat. Měli by prý střílet více branek. Chybí jen dodat, že by za góly měli dostávat finanční odměny. Tím by zmizelo i jejich ekonomické vykořisťování.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM