Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Anketa: „Dobeš changed my life“ (část druhá)

Přinášíme druhou část ankety k výročí pěti let od největších studentských protestů v zemi.

1. Co pro vás znamenala participace na vysokoškolských protestech v roce 2012?
2. Jak zpětně hodnotíte aktivity platformy Za svobodné vysoké školy (ZSVŠ)? Podařilo se jí ovlivnit vývoj v českém vysokém školství?
3. Jak se na stav vysokého školství díváte dnes?

 

Jana Baierová (Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity)

1. Symptomem protestů pro mě osobně byly emoce, a dokonce jsem přesvědčena, že je to složka, bez které účinná demonstrace nemůže fungovat. Byly to emoce z domova, kdy jeden z mých rodičů pod vlivem Dobešovy reformy a korupční zakázky zažíval drastické a naprosto zbytečné změny v zaměstnání (Úřád práce). V praxi to znamenalo asi rok 12 hodinových pracovních dnů (někdy i víkendů) – přesčasů, které z většiny nebyly zaplaceny a stresu, který byl špatně slučitelný s uspokojivým zdravotním stavem úředníků/úřednic. Byla to ale také radost z nalezení skupiny lidí, se kterou mě pojil stejný zájem, hodnoty a obyčejná lidská vzájemnost. Emoce z dobře odvedené práce, vidět několik tisíc lidí na Náměstí Svobody v Brně byla síla. Byl to jeden z prvních projektů, na kterém jsem si při škole vyzkoušela intenzivně pracovat, přelomový čas pro spoustu z nás, který nás směřoval k další specializaci a jedna z událostí, která podstatně formovala moji tehdejší identitu.

2. ZSVŠ bylo pravděpodobně nejúčinnějším projevem aktivismu, kterého jsem se byla přímou součástí. A myslím si, že to podstatné se ovlivnit podařilo. Zabránilo se Dobešově reformě, která chtěla vyhrotit už tak ekonomicky nerovný přístup k vysokoškolskému vzdělání (zpoplatnění VŠ) a stejně tak se zamezilo pokusům o omezení nezávislosti terciárního vzdělávání na výkonné moci (dosazování funkcionářů volených státem do rozhodovacích orgánů vysokých škol)..

3. Necítím se být kompetentní na tuto otázku odpovídat, ale příliš optimistická nejsem. Navíc s vlastní zkušeností studia na české regionální univerzitě musím přiznat, že mě revoluční nálady ještě úplně neopustily.

Antonín Kadlec (Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně)

1. Pro mne osobně to byla veliká zkušenost. Působil jsem předtím v Radě vysokých škol a byl jsem předsedou Studentské komory Akademického senátu, a tak jsem měl do problematiky nějaký počáteční vhled, ale zkoordinovat masy lidí spolu s ostatními univerzitami nebyla věc, kterou bych dokázal sám. Byla to spolupráce napříč univerzitním spektrem. Bez podpory dalších studentů, akademiků, ale třeba i senátů by bylo všechno daleko obtížnější. Bylo to období velké činorodosti a jsem rád, že jsem se do toho všeho mohl také zapojit a přiložit ruku ke skutečně kolektivnímu dílu.

2. Jsem přesvědčen, že se skutečně podařilo řadu věcí změnit.

3. Vysoké školství je pravděpodobně opět před výraznou změnou. Ta se týká z velké části opět financováním VŠ. Jako důležitou otázku vidím například nový systém hodnocení VŠ. Tyto změny budou mít samozřejmě veliký dopad na studenty, ač se tak tato problematika zatím příliš nevnímá.

 

Hana Nováková (FAMU)

1. Samotná naše participace na vysokoškolských protestech pro mě neznamenala asi nic přelomově nového, neboť jsem se podobných aktivit účastnila v rámci environmentálního hnutí od rané puberty – a mám za to, že podobné aktivity jsou v té či oné podobě samozřejmou součástí existence člověka jakožto občana, zajímajícího se o veřejné dění. Překvapivá osobní poznání mi ale přinesl politický vývoj v naší zemi v letech 2011 a 2012, který k vysokoškolským protestům vedl. Nikdy dříve jsem nezažila, že by situace byla tak na pováženou hned v několika resortech naráz – a to do té míry, že člověk jako by nevěděl, kde dříve protestovat (což ostatně nejlépe ze všeho dokládala existence platformy ProAlt, která na tuto dosud nebývale úpadkovou situaci reagovala). Posun v mém myšlení tehdy znamenalo to, že mohou být věci ještě podstatnější a jaksi „základnější“, než je ochrana životního prostředí, totiž právě zachování akademických svobod a zamezení komodifikace školství (ale také třeba zachování veřejného a bezplatného rozměru zdravotní péče či státního zajištění sociálně slabých a vyloučených), a že tyhle věci předcházejí a podmiňují ochranu životního prostředí a všechno ostatní.

2. Nedokážu posoudit, do jaké míry se nám podařilo ovlivnit vývoj v českém vysokém školství, neboť řada dějů, zásadně proměňující podoby evropské vzdělanosti, začala nejpozději s přijetím boloňských dohod jaksi panevropsky dávno předtím. Aktuální hrozby vyplývající z tehdejší zoufale nekompetentní politické reprezentace se ale odvrátit podařilo.

3. Přese všechno se nemohu zbavit dojmu, že vysokoškolské vzdělávání postupně spěje do fáze, kdy se to podstatné lidé budou učit jinde než na přeplněných státních či soukromých univerzitách, byť netuším, zda na nějakých „bytových seminářích“ či jinde a jiným způsobem.

Jan Gruber (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy)

1. Byl to pro mě formativní zážitek a první větší zkušenost s organizováním protestních akcí. V iniciativě Za svobodné vysoké školy se spojila spousta různých lidí, kteří se do té doby neznali. Aktivistky a aktivisté, umělci a umělkyně, funkcionářky a funkcionáři z celé země se dokázali shodnout na požadavcích vůči politické reprezentaci a během krátké doby zformovat protestní hnutí. Právě zmíněná schopnost či ochota se dohodnout, která byla samozřejmě vykoupena nekonečnými schůzemi, diskusemi a rozepřemi, pro mě byla tím nejsilnějším zážitkem. Ze studentských protestů vzešla mnohá přátelství, jakési ponětí o tom, jak se „dělá“ politika, a silné přesvědčení, že veřejné akce, mohou přinést úspěch.

2. Iniciativa ZSVŠ byla úspěšná. Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Josef Dobeš a s ním celá vláda byli nuceni od připravované reformy vysokých škol odstoupit. Vysoké školství zůstalo nadále bezplatné, akademické svobody nebyly okleštěny, téma školného prakticky zmizelo z veřejného prostoru. Zároveň je však třeba říct, že se nám z mnoha různých důvodů nepodařilo v načrtnutých aktivitách iniciativy pokračovat. V diskusích jsme se často dotýkali problémů, které má české vysoké školství bez ohledu na tu či onu vládnoucí garnituru, nicméně jsme je nebyli s to artikulovat jako téma hodné řešení či větší pozornosti. Iniciativa posloužila svému účelu – odrazila neoliberální útok na vysoké školství. Řekl bych, že to není málo.

3. Vysoké školství se nijak dramaticky neproměnilo. Nadále je podfinancované, poněkud zahleděné do sebe bez většího zájmu o společenské problémy, utopené v kafemlejnku a nereflektující skleněné stropy. Zkrátka trpí podobnými neduhy jako všechno okolo.

Markéta Kljapová (Filozofická fakulty Západočeské univerzity)

1. Účast na protestech byla šance ukázat, že nám není jedno, jaký osud české vysoké školství čeká, šance ukázat, že jsme akceschopní, že nejsme jen ti, kteří si u piva stěžují. Byla to možnost podílet se na chodu věcí, hlasitě vyjádřit svoji nespokojenost, říct svůj názor a také sdílet představy, kterým směrem se ubírat dál. Také to pro mě mělo význam v tom, že jsem si znovu uvědomila, jak moc si možnosti studovat vážím a že je třeba akademické svobody chránit i dnes, i když by je mnozí považovali za samozřejmé a někteří bohužel i za nežádoucí.

2. Když se ohlédnu zpět, nemám pocit, že by došlo k nějaké revoluci. Jako by se vše jen zakonzervovalo, utlumilo, přestalo se o problémech mluvit. Ale to neznamená, že bych aktivity platformy hodnotila negativně, měly svůj význam a byly ve své době důležité. Dokázaly vyburcovat ohromnou spoustu studentek a studentů i vyučujících, zvýšit informovanost jak studentstva, tak veřejnosti.

3. České vysoké školství čelí mnoha problémům. K financování, struktuře či systému hodnocení se jistě dovedou vyjádřit jiní lépe. Co pálí mě, jsou jakési pocity zmaru, které čekají na mnohé absolventy a absolventky. Od základní školy je podstatné části žáků domlouváno, aby získali co nejvyšší stupeň vzdělání, který umožní pohodlný život. Vysokoškolsky vzdělané mládeži se ale nabízené pozice a mzdy nezdají – s ohledem na úsilí vynaložené na získání diplomu. Část poté končí v neuspokojivém zaměstnání, pro které je mnohdy diplom sice nezbytnou vstupenkou, ale reálně je nabyté vzdělání spíše přítěží. To potom vede k úvahám o zbytečnosti některých oborů, s čím zásadně nesouhlasím, neboť podobný stav je realitou v mnoha sektorech. Společnost se bude muset vyrovnat se svým přístupem ke vzdělání nebo jej přehodnotit a nebrat studium na vysoké škole tolik utilitárně.

 

Nikola Indrová (Filozofická fakulta Západočeské univerzity)

1. Zpětně to hodnotím jako osobní zkušenost, která mi otevřela oči v mnoha směrech – naivně jsem tehdy předpokládala o dost větší zájem a nasazení přímo od studentů, ale ukázalo se, že mnoho z nich mělo zájem pouze o „bezproblémové“ dokončení a získání titulu a nezajímalo je, co nebo kdo ovlivňuje chod univerzity nebo podobu vysokoškolského vzdělání obecně ani jak se sami mohou aktivně zapojit. Jde bohužel o ověřenou strategii: sklop hlavu, nevyčnívej, zůstaň v davu a nic se ti nestane. Navíc v Plzni byla specifická atmosféra i z toho důvodu, že tehdy gradoval skandál ohledně plzeňských práv a studenty rozděloval i různý pohled na tuto kauzu. Myslím si, že někteří mohli být i unaveni ze zájmu medií o ZČU, protože se často házely všechny fakulty do jednoho pytle, a proto už se nechtěli ve spojení s univerzitou nijak zviditelňovat. Krom (ne)zájmu studentů jsem ale ještě víc prokoukla, když jsem naivně předpokládala, že lze protestovat a zůstat „apolitický“. Zájem některých politických uskupení nebo i zavedených politických stran, kterým se najednou začaly protesty hodit do portfolia, plus nahlédnutí finanční stránky dané problematiky mě nakonec znechutili asi nejvíc, a tak jsem byla ráda, že jsem se díky tehdejšímu těhotenství mohla bez vytáček na konci letního semestru stáhnout z jakéhokoliv dění. Nicméně i tak jsem ráda, že jsem byla součástí protestů a že jsme dokázali uspořádat akce i v Plzni.

2. Myslím si, že platforma vývoj ve školství moc neovlivnila, ale oceňuji, že se díky jejím aktivitám začalo veřejně diskutovat o tom, že vysokoškolské vzdělávání má vážné trhliny a je potřeba je řešit co nejdříve. V Plzni se tehdy hlasitě ozývala i skupina studentů, která podporovala zavedení školného, protože v něm viděli prostředek, jak zvýšit kvalitu vysokoškolského vzdělávání. Z mého pohledu byl tohle jen další důkaz potřeby upřednostnit kvalitu před kvantitou, protože školné propagované samotnými studenty bylo zoufalým výkřikem po řešení. Bohužel se ale nemůžu zbavit dojmu, že se beztak zůstalo spíše u slov než činů a že tato situace se táhne až dodnes, kdy se teprve po pěti letech mění například tzv. RIV body a podobně.

3. Školství je podle mě ve stejném, možná dokonce ještě v horším stavu, ale těžko hodnotit, už jsem mimo dění. Stále zastávám názor, že pokud se má něco měnit, je potřeba udělat to komplexně, od předškolního vzdělávání až po vysokoškolské. Navíc mám pořád stejný neblahý pocit, že kvantita vyhrává nad kvalitou.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image