Babišovy Monopoly


Víkendový sněm hnutí ANO opět potvrdil Andreje Babiše ve funkci vše kontrolujícího centralistického manažera. Odhalil ale i jeho dvojí tvář.

V jedné ze scén seriálu The Young Pope (Mladý papež) zabředne kardinál (a zároveň nejvyšší státní úředník Vatikánu) Angelo Voiello do rozhovoru s kardinálem Gutierrezem, kterého se chystá vydírat pro jeho alkoholismus: „Drahý Gutierrezi, položil jste si někdy otázku, jak se mi podařilo tolik let řídit papežský stát? – Mnohokrát. – A vaše odpověď? – Předpokládám, že to vyžaduje všezastřešující vizi. – Je to přesně naopak: vůbec žádnou vizi, nýbrž kladení důrazu na nepodstatné věci.“

Nenávist, strach a apatie z nás dělají jen užitečné idioty zájmů, které nejsou naše.

Taková je jedna z tváří Andreje Babiše: bezkrevný administrátor všednodenních věcí, jehož jedinou kompetencí a úkolem je zařídit, aby tyto věci fungovaly hladce a nerušeně. Nebudeme jako politici, budeme makat. Prostě to zařídíme, aniž bychom vás otravovali ideologií, která stejně nikoho nezajímá. Během kampaně do posledních sněmovních voleb se tak mohlo zdát, že dvě hlavní strany kandidují se stejným heslem: sociálnědemokratické „prosadíme dobře fungující stát“ bylo tehdy jen obstarožním a méně srozumitelným protějškem moderního hesla „prostě to uděláme a bude líp“.

Mezi Baťou a Trumpem

Stejně jako římský bůh Janus potřebuje ale Andrej Babiš tváře dvě. Suchého manažera státní mašinérie tak mistrně doplňuje vizionářským alter egem, o kterém nikdo nemusí mít sebemenší pochybnost, že je plodem mravenčí práce jeho PR týmu. Takový Babiš se nám představil na stranickém sjezdu, který nebyl ani stranický, a nebyl to v posledku ani sjezd. Bylo to vyjasnění situace pro ty, kdo by ještě měli nějaké pochybnosti – ať už jsou součástí jeho hnutí, nebo zvenku užasle sledují dění v této mocenské klice. Slovo „hnutí“ v názvu jeho politického subjektu definitivně označuje hnutí v Babišově hlavě, jež představuje nezpochybnitelné mocenské centrum vysílající pokyny do všech stranických provincií, které ještě nepochopily, jaká jsou tady pravidla hry. Manažerský centralismus se už jako demokracie nepotřebuje ani tvářit a podřizuje vše imperativu efektivní a jednotné organizace.

Druhou tváří omnipotentního manažera je vizionář, kterému píší program průzkumy veřejného mínění a experti na komunikaci s veřejností. Babišova stylizace je jednoznačná – chce být vnímán jako schopný velkopodnikatel, který nechodí příliš dlouho okolo horké kaše a ví, co a jak se má udělat. Heslo „udělejme Českou republiku znovu skvělou“ prvoplánově převzal od Donalda Trumpa, se kterým se cítí být spřízněn minimálně díky příběhu o úspěšném podnikateli, který zároveň udělal díru do světa v nejvyšších patrech politiky. Jeho skutečným předobrazem ale bude Tomáš Baťa, jehož by chtěl aktualizovat pro 21. století a přesvědčit svou realistickou catch-all rétorikou, že má pro každého schovanou alespoň jednu koblihu. Andrej necílí jen na některé voličské skupiny – chce prostě voliče všechny a hodlá si je kúpit. V zrcadle, které nám tím nastavuje, se ukazuje naše únava z politiky a vidíme v něm definitivní tečku za dobou, která si na ideologické vize alespoň hrála.

Pnutí v Babišově hnutí

Římský Janus je zároveň bohem začátků a konců – představuje bránu mezi starým a novým světem, přeměnu starého v nové. Můžeme být naprosto bez iluzí, že o Babišovi platí to samé. Představuje skutečný mezník české politiky – po Babišovi už nebude nějakou dobu možné vrátit se zpět k tradiční politice střetu mezi levicí a pravicí a obhajobě třídních zájmů. Petr Fiala v takové situaci vypadá se svým thatcherovským kýčem jak sádrový trpaslík v české zahrádce. Stejně tak ale strategie ČSSD, která chce obnovit pravo-levou osu – jakkoliv je pochopitelná –, je jen starou odpovědí na nový problém a jako taková nebude schopná Andreje Babiše porazit.

Jediným scénářem, který by za těchto podmínek umožnil sociálním demokratům v budoucnu znovu získat moc, je ten, který sami nedokážou nijak ovlivnit: muselo by dojít k neřízenému rozpadu Babišova hnutí, tedy vzpoury členské základny a alespoň některých „středních kádrů“. Po centralizaci moci do rukou jednoho člověka na vrcholu pyramidy je takový scénář zas o něco pravděpodobnější, nicméně vsadit si na něj může málokdo. Mimo jiné i proto, že Babišovy vnitrostranické čistky jsou nadmíru efektivní, aniž by jakkoliv negativně působily na veřejné mínění. Centralizované vedení, které šlape jako švýcarské hodinky, opřené o poslušnost členské základny, je ztělesněním manažerského ideálu strany, jež je svého druhu firmou, kterou si voliči najímají, aby racionálně řídila stát. Technokratickou vládu ve vleku průzkumů veřejného mínění nelze porazit jejími vlastními prostředky. Souboj o to, kdo se více podřídí náladám společnosti, je předem prohraný. Jedinou alternativou oportunistického kalkulu jsou všemi intelektuály nenáviděné emoce, dmýchané silnou populistickou vizí.

Co Češi chtějí?

Nezbývá než si hrát s ohněm – tedy politickými afekty, zasutými v nevědomí společnosti, která byla nedávno vyškrtnuta ze seznamu rozvinutých zemí díky svým nízkým mzdám. Otázka tedy zní: existuje něco, co průzkumy veřejného mínění nedokážou věrohodně zachytit, a co by tedy nebylo možné zakomponovat do Babišovy mašinérie? Pokud ne, jsme ztraceni. Možná ale představa, že veřejné průzkumy jsou schopny beze zbytku odhalit nitro společnosti, je sama o sobě naivní. Řečeno módním slovníkem kritiky ideologie: populistická politika může pracovat s tím, co jsme zapomněli, že víme – s každodenními křivdami a útlakem, které se staly tak samozřejmou součástí našich životů, že ani nepozorujeme, jak rozežírají naše štěstí. Taková sonda pod povrch společenského konsenzu možná odhalí něco docela jiného než relativní spokojenost českého člověka.

Úkolem charismatického populismu je být radikálním řezem v dosavadních představách o tom, co je a co není možné a v co vůbec můžeme doufat. Jsou to do velké míry naše očekávání, která určují, jak jsme spokojeni s našimi osudy. Takový populismus si nikdy nemůže vystačit jenom s podchycováním stávajících a zjevných frustrací – jeho úkolem je dmýchat imaginaci a narovnávat záda všem shrbeným, kteří přijali svůj úděl a nečekají od něj už nic víc. Je to až rozpor mezi očekáváním a realitou, který tvoří výbušnou směs, nutnou pro jakoukoliv změnu situace.

Prvním krokem na cestě tak nemůže být nic jiného než odnaučit se skromnosti a naučit se klást požadavky, které by dnešní politika považovala za nerealistické, ba nestoudné. Nároky, které se týkají uznání v nejširším slova smyslu. Prvním je pozvednout české pracující z bahna robotárny pro Evropu na úroveň moderní ekonomiky se spravedlivými mechanismy redistribuce společenského bohatství. To jde ruku v ruce s požadavkem na uznání, které nemá jen materiální povahu – týká se jak samotné důstojnosti životních podmínek, tak i skutečného sebevědomí, které se nehrbí před šéfy a nepotřebuje si svou frustraci vybíjet na spodních patrech nebo cizincích. Ve zkratce řečeno je to jen radostná zvěst, která dokáže rozhýbat apatickou a strhanou společnost – zvěst o tom, že se máme přestat dívat dolů, kde a komu rozdat ránu, ale poprvé se podívat zpříma do očí těm nahoře, dokud v nich neuvidíme stín obav o jejich privilegia. Nenávist, strach a apatie z nás dělají jen užitečné idioty zájmů, které nejsou naše. Spravedlivý hněv, hrdost a optimistická vůle po změně jsou pozitivní afekty, které píšou dějiny. Všechny ostatní podávají jen zprávy o stagnaci nebo ničení.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM