Během druhé světové války utíkali Evropané na Blízký východ

,

Jak vypadal život v uprchlických táborech pro Evropany prchající před druhou světovou válkou?

Před pěti lety vypukla občanská válka v Sýrii a miliony lidí se vydaly hledat bezpečné útočiště v Evropě přes Turecko a Středozemní moře. Stejnou cestu uprchlíci absolvovali už před sedmdesáti lety. Nebyli to ale Syřané a šli opačným směrem. Když vrcholila druhá světová válka, organizace Middle East Relief and Refugee Administration (MERRA) zřídila tábory v Sýrii, Egyptě a Palestině, v nichž našly desítky tisíc Evropanů pomoc.

MERRA byla součástí společného projektu rostoucí sítě uprchlických táborů po celém světě, na kterém spolupracovali vojenští představitelé, národní vlády a státní a mezinárodní humanitární organizace. Organizace Červený kříž, International Migration Service, Near East Foundation a Save the Children Fund se postupně k MERRA přidaly a později se řízení táborů ujala OSN. V březnu 1944 vypracovali pracovníci z MERRA a International Migration Service (později přejmenované na International Social Service) kvůli zlepšení tamních podmínek podrobné zprávy z těchto uprchlických táborů. Tyto zprávy poskytují vhled do každodenních životů Evropanů, převážně z Bulharska, Chorvatska, Řecka, Turecka a Jugoslávie, v táborech na Blízkém východě.

Koupání v Rudém moři

Po příchodu do jednoho z několika táborů v Egyptě, Palestině a Sýrii se uprchlíci registrovali u vedení a dostali táborové identifikační karty, které stále nosili u sebe. Karty obsahovaly jméno, táborové identifikační číslo a informace o vzdělání, pracovních zkušenostech a dovednostech. Vedení táborů si vedlo záznamy, kam se zapisovalo identifikační číslo, celé jméno, pohlaví, manželský status, povolání, číslo pasu, další detaily a datum příchodu, případně odchodu. Hned po registraci uprchlíci absolvovali podrobnou lékařskou prohlídku a v provizorních nemocenských zařízeních – ve stanech nebo prázdných budovách přizpůsobených tomuto účelu – se svlékli a zuli a byli důkladně umyti, aby byli dostatečně dezinfikovaní. Někteří uprchlíci, například Řekové z Dodekanéských ostrovů, kteří přišli v roce 1944 do tábora v Aleppu, podstupovali lékařskou prohlídku téměř každý den.

Pokud uprchlíci nepracovali ani nebyli ve škole, měli spoustu možností, jak trávit volný čas.

Když lékaři uznali, že jsou uprchlíci zdraví a připravení přidat se k ostatním v táboře, byli rozděleni do ubikací zřízených pro rodiny, osiřelé děti, svobodné muže a svobodné ženy. Jakmile byli přiřazeni do určité sekce tábora, mohli se procházet venku nebo jít za dohledu vedení na výlet. Když například vycestovali do několik kilometrů vzdáleného města, mohli zde v obchodech nakoupit základní vybavení, mohli se podívat na film v místním kině, prostě se jakkoli rozptýlit od monotónního života v táboře. Více než stoakrový pouštní tábor Moses Wells v Egyptě sice neměl žádné město tak blízko, aby se tam dalo dojít pěšky, zato se ale mohli uprchlíci koupat každý den v Rudém moři.

Politicky korektní jídlo a vycházky do města

Nezbytnou součástí jejich životů bylo samozřejmě jídlo. V táborech MERRA obdrželi během války každý den polovinu přídělů, které dostávali vojáci. Úředníci navíc dohlíželi na to, aby jídlo z přídělů odráželo národní zvyky a náboženské praktiky jednotlivých uprchlíků. Ti, kteří s sebou měli nějaké peníze, si mohli nakoupit fazole, olivy, olej, ovoce, čaj, kávu a další potraviny v táborových kantýnách. Při návštěvě města nakupovali v obchodech mimo jídla také mýdlo, žiletky, tužky, papír, známky a další předměty. Pokud měly tábory volné prostory, mohli v nich uprchlíci vařit. Například v Aleppu byla místnost, kam chodily ženy připravovat makaróny z mouky, kterou dostaly od vedení tábora.

Některé tábory, i když ne všechny, potřebovaly uprchlíky na práci. V Aleppu byli povzbuzováni k tomu, aby pracovali jako kuchaři, uklízeči a ševci, ale nebyla to jejich povinnost. Práce nebyla povinná ani v Nuseiratu, ale vedení se snažilo vytvářet pro ně uplatnění v tesařství, malování, opravování bot a předení vlny, aby se zabavili a zároveň si vydělali i nějaké peníze od ostatních uprchlíků, kteří si je mohli dovolit najmout. V Moses Wells se od fyzicky zdatných uprchlíků vyžadovaly mnohé služby. Byla zde spousta prodavačů, uklízečů, švadlen, zedníků, tesařů či instalatérů a „výjimečně kvalifikovaní lidé“ pracovali jako učitelé nebo předáci. Ženy pracovaly ještě navíc doma, kde zašívaly, praly a vařily.


Volný čas

Tábory také občas nabízely uprchlíkům odborná školení. El Shatt a Moses Wells trpěly nedostatkem zdravotnického personálu a byly zde posíleny ošetřovatelské programy pro jugoslávské a řecké uprchlíky a tamní obyvatele. V článku z American Journal of Nursing a v několika dalších zprávách pro International Migration Service píše vrchní ošetřovatelka Margaret G. Arnsteinová o studentech praktických programů, kteří se vzdělávali v ošetřovatelství, anatomii, fyziologii, první pomoci, porodnictví, pediatrii a stejně tak ve vojenských pravidlech a táborových předpisech. Většina neměla vyšší než základní vzdělání, proto byly podle Arntseinové osnovy vyučovány zjednodušeně a před teorií a terminologií se upřednostňovala praxe. Vedoucí pracovníci chtěli, aby studenti, kteří tyto programy dokončí a získají akreditaci, mohli nadále léčit i po opuštění tábora. Do té doby mohli léčit jen v táborech jako „pohotovostní lékaři“, protože byl válečný stav.

Vedení MERRA rozhodlo, že pro děti z uprchlických táborů bude nejlepší, když budou mít pravidelný denní režim. Nejdůležitější bylo vzdělávání. Většina táborů na Blízkém východě čelila stejným problémům – příliš mnoho studentů a nedostatek učitelů a zásob. Ale spousta lidí se snažila dětem situaci všemi prostředky ulehčit. Například jeden uprchlík, který byl umělec, namaloval na zdi školky v palestinském táboře Nuseirat barevné obrázky, aby třídy působily pestře a vesele. Dobře zaopatření lidé z okolí dětem věnovali hračky, hry a panenky, takže se děti podle táborového velitele měly podobně jako děti ve Spojených státech.

Pokud uprchlíci nepracovali ani nebyli ve škole, měli spoustu možností, jak trávit volný čas. Muži hráli házenou a fotbal, pokuřovali spolu cigarety a pili pivo a víno, bylo-li k dispozici, v táborových stravovnách. V některých táborech byla hřiště s houpačkami, klouzačkami a prolézačkami, kde si děti mohly hrát, zatímco vedoucí pracovníci, místní vojáci a pracovníci Červeného kříže pořádali tancovačky a občasná představení pro obyvatele táborů.

Evropané ze blízkovýchodních táborů se ale stejně jako dnešní uprchlíci toužili navrátit do běžného života. Provozovatelé táborů pro ně chtěli totéž. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je dnes v táborech zaregistrovaných téměř pět set tisíc Syřanů a skoro pět milionů lidí ztratilo kvůli konfliktu domov.

Kuang Keng Kuek Ser je datový žurnalista. Evan Taparata je historik na Minnesotské univerzitě.

Z anglického originálu During WWII, European refugees fled to Syria. Here’s what the camps were like, publikovaného na stránkách Public Radio International, přeložil Lukáš Pokorný.

 

A2LARM