Foto: Udo Siegfriedt, tiskový servis Festivalu CTM
Německé hlavní město je epicentrem avantgardní kultury, která má zázemí v dobře financovaných veřejných i soukromých institucích. Podhoubí pro ni utváří kontrakulturní scéna, žijící navzdory tlaku peněz, který vytlačuje squattery i starousedlíky z centra města. Les stavebních jeřábů na břehu Sprévy ohlašuje normalizaci prostoru a postupné smývání pouliční špíny, která se návštěvníkům zažírá hluboko do kůže. Město vyvolává emoce svojí nejednoznačností a kosmopolitním duchem, který se doplňuje s nostalgií po devadesátých letech. Není lepšího města pro flákání se po kavárnách a líné posedávání u talířů arabského jídla, které léčí tělo bolavé po nekonečné noci v jednom z klubů. A právě festival odvážné hudby a umění CTM nabízí skvělou příležitost, jak město poznat během deseti dnů programu, který představuje špičku světové experimentální scény na pomezí hudby a vizuálního umění.
Vymítání ducha hédonismu hlukem
Festival se už od roku 1999 prolíná se sesterským festivalem Transmediale, zaměřeným na intermediální umění a kritickou reflexi digitální kultury. Kurátoři CTM se snaží vytvářet prostor pro hledání radikálních forem vyjádření, jejichž tématem letos byly „strach, hněv, láska“. Téma předchozího ročníku „nové geografie“ bylo odpovědí na mizení hranic, vznik hybridních kultur a znejistění identit v kontextu globalizace. Dramaturgie letošního CTM přenechala politickou teorii diskuzím v rámci Transmediale a obrátila se k emocím, které hudba vyjadřuje a vyvolává.
Festival CTM stojí na pevných základech klubové scény a nabízí dobře vystavěnou dramaturgii, která graduje od počátku týdne při poslechových koncertech až po dlouhé taneční party v klubech Berghain, YAAM a SchwuZ.
Jedním z hlavních dějišť CTM je ikonický klub Berghain, který během všedních dní otevřel své jinak přísně střežené brány pro všechny návštěvníky festivalu. První tematický večer, nazvaný Agitation, byl zasvěcený droneu a psychedelickému repetitivnímu hluku. Jako první využil kapacitu naddimenzovaného soundsystému Thomas Ankersmit, který moduloval zvuky o velmi nízkých frekvencích na hranici slyšitelnosti a dokázal jimi rozeznít železobetonovou konstrukci bývalé elektrárny. Stačilo jen zavřít oči, pevně se chytit zábradlí a nechat procházet vibrace tělem. Uvolnění při tribálních rytmech Gum Takes Tooth nekompromisně utnul francouzský umělec Romain Perrot, který vystoupil pod pseudonymem Vomir. Jeden ze zakladatelů žánru harsh noise vystoupil na scénu, jedním stiskem tlačítka spustil čirý hluk na hranici snesitelnosti a skoro půl hodiny jen zíral do prázdna. Stěna statického řezavého zvuku bez obsahu nechala posluchače napospas jejich vlastní prázdnotě a znemožnila veškerou komunikaci nad rámec posunků. Na moment tak došlo k popření hédonistického ducha Berghainu, do továrního prostoru ale monolitický zvuk bytostně patřil. Závěr večera patřil newyorské noiseové tvůrkyni Margaret Chardiet alias Pharmakon. Představila materiál z nové desky Contact, jež vyjde na konci března na labelu Sacred Bones. Pharmakon přivedla sál do tranzu svým naléhavým vokálem vsazeným do vrstev hluku. Její koncert byl nejsilnějším zážitkem večera.
Dekolonizace tanečních parketů
K lákadlům letošního ročníku patřil Kolektiv NON, jehož jádro tvoří trojice Chino Amobi, nkisi a Angel-Ho a který sdružuje umělce a umělkyně afrického původu. Kolektiv se snaží o dekolonizaci tanečních parketů. Pro CTM si ve spolupráci s taneční choreografkou Ligií Lewis NON připravili performanci nazvanou The Great Disappointment (Velké zklamání), kterou předvedli ve dvou reprízách v divadelním sále HAU2. Představení bylo koncipováno jako fyzické divadlo, jehož rytmus určoval mix elektronické hudby v podání DJs, kteří se střídali u dvou pultů na obou stranách sálu. Kolektiv NON, který existuje převážně v digitálním prostoru, se setkal při dynamické queer show improvizovaného tance, oslavující existenci nezávislého státu NON, jehož identita je založena na podvracení bílé, heteronormativní kulturní hegemonie.
Jeden z večerů v divadelním sále Hebbel am Ufer byl věnován přehlídce současné íránské experimentální elektronické hudby, která se v posledních letech rychle rozvíjí a brzy se možná stane globálním fenoménem. V podmínkách uvolňujícího se teokratického režimu vznikl v Teheránu festival SET, jenž slouží jako platforma pro tamní plodnou scénu elektronické hudby a letos navázal spolupráci s CTM. Pořadatelům festivalu se daří získávat povolení pro hudební produkci, při níž však není povoleno tančit – rave party tedy probíhají spíše v myslích posluchačů. Koncert producenta Aty Ebtekara alias Soteho, Tarika Barriho, Arashe Bolouriho a Behrouze Pashaeie, kteří se spojili do projektu Sacred Horror in Design, byl jedním z nejsilnějších momentů celého desetidenního programu festivalu. Sote je ústřední postavou teheránské elektronické scény, který rozvíjí svébytnou estetiku spojující íránskou hudební tradici s tvrdým, industriálním technem. Vychází z dekonstrukce melodických a rytmických postupů, které přetavuje do mnohovrstevnatých, těkavých zvukových příběhů. Ke svému poslednímu projektu přizval hráče na akustické nástroje sitar a santúr, jejichž folklorní zvuk převedl do futuristického tvaru. Hudebníci se zcela samozřejmě pohybovali na tenkém ledě fúze tradiční hudby a elektroniky a výsledek této spolupráce byl nezapomenutelný.
Osvobozující emoce
Téma letošního ročníku neznamenalo odklon od politických a společenských významů umění k apolitickému hloubání o pocitech, ale spíš k reflexi emancipačního náboje emocí spojených s hudbou. Jeden ze zakladatelů CTM Jan Rohlf píše v předmluvě festivalového magazínu: „Od pradávna má hudba potenciál ohrozit morální a politický řád díky své fyzické síle a hypnotické smyslnosti… Má sílu kultivovat zvířecí pudy a pomáhá překonávat naše pozemské trápení.“ Hudba má moc, kterou se různé autority snaží svázat do formálních kategorií svázaných s konstrukcemi rasových, etnických, kulturních nebo národních identit, a tím znesnadňují mísení a překračování hranic. Vládci, kteří se chtějí udržet u moci a zabránit společenskému převratu, se vždy pokoušejí spoutat a neutralizovat emocionální náboj hudby. Kurátoři CTM naopak dávají prostor formám vyjádření, které bourají a překračují mocensky konstruované hudební, etnické nebo genderové kategorie.
Sdílení úvah o politických a společenských významech umění umožňoval denní program probíhající v ateliérech Kunstquartier Bethanien na Mariannenplatzu, kde se konaly diskuze a přednášky, často za účasti interpretů a interpretek vystupujících na CTM. Inspirativní byl workshop, při kterém promotéři klubů a organizátoři festivalů sdíleli své zkušenosti s vytvářením bezpečného prostředí pro utlačované skupiny lidí a menšiny. V debatě se probíraly praktické postupy, které mají vést k otevírání kulturních institucí a akcí rozmanitým sexuálním, genderovým či rasovým identitám. Panovala shoda na tom, že klubová scéna nejen v Německu je stále ovládána především bílými heterosexuálními muži a že je potřeba to změnit cílenými opatřeními od skladby programu až po takzvanou door policy, která určuje, kdo bude na akci vpuštěn, a kdo ne.
Party a politika
Prezentované kluby (XXY v Drážďanech, Institut für Zukunft v Lipsku nebo berlínský SchwuZ) a festivaly (krakovský Unsound nebo VIA v Pittsburghu) se snaží dodržovat genderovou vyváženost mezi vystupujícími interpety a DJs. Festival CTM na svých stránkách uvádí, že poměr mužských, ženských a jiných interpretů a interpretek v roce 2016 byl 55 : 40 : 5. Mnohé německé kluby nejen že dávají přednost ženským a queer DJkám, ale také zavádějí „refugee welcome“ politiku. První taneční party pro uprchlíky uspořádal nejstarší berlínský queer klub SchwuZ na jaře minulého roku a do kampaně se postupně zapojilo dalších 130 německých klubů. Výtěžek ze vstupného jde na podporu organizací pracujících s uprchlíky, kteří sami mají vstup zdarma nebo za symbolické jedno euro. Některé kluby razí inkluzivní sociální politiku a nabízejí zlevněné vstupné lidem, kteří pobírají sociální podporu.
Tento velmi otevřený přístup má však také stinné stránky. Diskutující zmínili případ klubu Conne Island v Lipsku, který otevřel bolestivé téma sexuálního obtěžování ze strany uprchlíků na party. LCavaliero z klubu SchwuZ poznamenal, že se snaží podobným incidentům předcházet neustálou komunikací s návštěvníky. Jazykovou a kulturní bariéru překonávají tím, že najímají dva gay uprchlíky ze Sýrie, kteří hovoří arabsky a u vchodu vysvětlují příchozím cizincům, jaká v klubu platí pravidla. Provozovatelé klubů dbají na výběr vyhazovačů (a vyhazovaček!), kteří nesou odpovědnost za skladbu návštěvníků klubů i jejich bezpečnost včetně předcházení sexuálnímu obtěžování. V diskuzi panovala shoda, že za většinou incidentů na party jsou opilí nebo zfetovaní heterosexuální muži, kteří často přicházejí do klubů ve větších skupinách.
Klub jako safespace
Samozvaní ochránci osobních svobod zřejmě namítnou, že nekompromisní postup při sebemenších náznacích obtěžování na party vede k nudě sešněrované pravidly. Člověk aby se pak bál vůbec k někomu přiblížit. Skutečnost je ale přesně opačná – díky dlouhé tradici berlínských gay klubů (SchwuZ funguje od roku 1977 a Berghain vzešel z klubu Ostgut, kde se konaly pánské fetišistické party) a respektované queer komunitě jsou kluby bezpečným místem pro všechny. Safespace pak neznamená prostor, kde si od sebe lidé drží uctivý odstup, ale můžou se zcela nevázaně bavit, brát drogy a milovat se podle libosti. To je umožněné právě tím, že se v nich lidé cítí bezpečně a nemusí se mít pořád na pozoru. Pokud snad dojde na obtěžování, zaměstnanci klubů vědí, že podobné chování nesmí za žádných okolností respektovat. Vyhazovači navíc mají čich vycvičený na potížisty, a ty do klubu nepustí.
Dobrou party dělá právě spojení pocitu bezpečí s etnickou a genderovou rozmanitostí návštěvníků. Velkou roli hraje promyšlené architektonické uspořádání klubu, nekompromisní zvuková aparatura a samozřejmě DJs, kteří ovládají svoje řemeslo tak, že nevznikají hluchá nebo nudná místa během setů. Je také skvělé, když za gramofony nebo CD přehrávači nestojí jen muži, ale také DJky a queer DJs. Na kvalitu nočního života v Německu má jistě vliv i výše platů a relativně funkční sociální systém – je totiž samozřejmě snazší si pořádně užít techno party, když člověk nemusí šetřit každé euro, aby si koupil jídlo a zaplatil nájem. I s minimální mzdou za práci v kavárně, která se blíží devíti eurům za hodinu, se dá v Berlíně celkem obstojně vyžít – na rozdíl od České republiky, kde si v případě, že pobíráte minimální mzdu 66 korun za hodinu, můžete místo party užít leda trochu pervitinu, abyste zvládli příští směnu.
Festival CTM stojí na pevných základech klubové scény a nabízí dobře vystavěnou dramaturgii, která graduje od počátku týdne při poslechových koncertech až po dlouhé taneční party v klubech Berghain, YAAM a SchwuZ. Pořadatelům se letos podařilo vytvořit prostor pro setkávání různých lidí a skupin, kteří společně sdílejí zážitky z odvážně hudby, ale zároveň nezbavili CTM jeho společensky kritických přesahů.
Autor je redaktor Alarmu.
