O boji s terorismem většinou neuvažujeme jako o akademickém cvičení. Podle Scotta Atrana, antropologa, který zkoumá extremistické skupiny přímo v terénu na frontové linii, je ale věda nepostradatelná, máme-li být schopni násilný extremismus zastavit.
Scott Atran, který působí v několika akademických institucích, mimo jiné na Oxfordské univerzitě, Michiganské univerzitě a ve francouzském Národním centru vědeckého výzkumu, publikoval minulý týden v časopise Science esej, ve kterém prosazuje vědečtější a na výzkumu založený přístup k celosvětové prevenci terorismu. Argumentuje v něm tím, že zpravodajské a bezpečnostní služby nemají kapacity na dlouhodobá opatření, která by vedla k prevenci násilného extremismu. Zdůrazňuje, že bez terénního výzkumu v konfliktních oblastech, zaměřeného na pochopení toho, jak a proč se lidé radikalizují, nemůžeme nikdy vytvořit smysluplnou strategii prevence útoků.
Přinášíme přepis rozhovoru s Atranem, který byl v zájmu srozumitelnosti redakčně krácen.
Mnoho občanů Spojených států slyší na sliby o „kobercových náletech“ na Islámský stát, jak o nich v předvolební kampani mluvil například senátor Ted Cruz – „budeme bombardovat, dokud nezjistíme, jestli písek může doutnat“. Jak je přesvědčit o tom, že k násilnému extremismu je třeba přistupovat promyšleně a s pomocí důkazů?
Je těžké vystačit si pouze s důkazy. Nikdy v historii nevyvolala tak malá hrstka lidí s tak nepatrnými prostředky tak obrovský strach. Myslím to tak, že kdyby šlo jenom o vojsko a zbraně, mohla by Islámský stát snadno porazit třeba belgická armáda. Jenže zatím nikdo nebere moc vážně to, o co tu skutečně jde: Kdo jsou ti lidé? Proč dělají to, co dělají? A proč právě teď?
Lidé se domnívají, že Islámský stát a Al-Káida jsou prostě jenom kruté a barbarské organizace – což jsou. Ale nechápou, že jsou to také oslavná a radostná hnutí, tak jako tomu bylo u národních socialistů.
Vypadá to přitom, že aktuální přístupy příliš nefungují. Vezměte si třeba opatření proti radikalizaci – většinou se zaměřují na jednotlivce. Už jenom to, že je Islámský stát spojován s terorismem a tím pádem s kriminalitou, zastírá skutečnost, že se jedná o masové hnutí, které spoustu lidí přitahuje. I když ve Spojených státech je těch lidí jenom pár. Přirovnal bych to k národně socialistickému hnutí nebo ke komunistickému hnutí – odrazování jednotlivců je nezastaví.
A co tedy lidi odradí od toho, aby se přidávali k Islámskému státu?
Nejdřív musíme pochopit, koho se to vlastně týká – zpravidla nejde o žádné psychopaty. Občas ano, tady ve Státech je pár takových těch osamělých vlků. Nicméně ve většině případů se lidé, kteří se přidávají k teroristickým organizacím, normálně sdružují. Najdeme je v určitých městech, v určitých čtvrtích nebo v určitých internetových diskuzích. Musíme se tedy snažit pochopit, co se děje – a proč se to děje právě tady.
Nemám dojem, že by tu jednoduše existovala nějaká ideologie, že by jednotlivé extrémní ideje tak nějak poletovaly ve vzduchu a lidé se jimi mohli nakazit jako nějakým virem. A proto si také nemyslím, že bude k něčemu dobré, když jen tak vypustíme do vzduchu kontra-narativy místo toho, abychom se je snažili nějak ukotvit. Mluvil jsem s imámem, který rekrutoval lidi pro Islámský stát na hranici Sýrie a Jordánska. A ten mi řekl: „Víte, ti lidé k nám přicházejí s nadšením i se soucitem. Hledají dobrodružství.“ My jim musíme dát nějaký pozitivní příklad, něco, co jim pomůže si uvědomit, že v tomto případě naletěli.
George Orwell napsal v roce 1940 recenzi na Mein Kampf a podle mě je v tom textu několik snad nejdůležitějších a nejhlubších postřehů, které kdy nějaký politický komentátor o moderním světě řekl. Ptá se, jak je možné, že moderní společnosti nabízejí svým občanům pohodlí, možnost vyhnout se nebezpečí i bolesti, hygienu, antikoncepci – zkrátka blahobytný život – a nikdo přitom není ochoten bojovat za jejich ideály. Jak je tedy možné, že Hitler nabízí svým občanům revoluci, nebezpečí, smrt a slávu a celý osmdesátimilionový národ mu padne k nohám? Je to proto, že Hitler pochopil jednu základní pravdu o lidské povaze – totiž že lidé alespoň občas potřebují pocit sebeobětování ve jménu něčeho, co je přesahuje. Pod hrozbou smrti a vyhynutí ho nacházejí. Ale pokud tohle lidem neumíme dát, pak jejich životní styl prostě nemůže konkurovat lákadlům extremismu.
Myslím, že je důležitější pochopit proces toho, proč a jak se lidé radikalizují, než abychom se snažili vybombardovat následky tohoto procesu. I když samozřejmě souhlasím s tím, že Islámský stát je nutné porazit vojensky.
Pokud ovšem Islámský stát a jemu podobné skupiny nemůžeme prostě porazit pouze vojenskou silou, jak jim máme čelit?
Musíme se soustředit na mladé lidi. Právě oni dnes tvoří jádro těch, které láká extremismus. Podle dostupných dat je průměrný věk 26 let, ale na některých místech je to mnohem méně. Dneska se můžeme setkat i se čtrnáctiletými nebo patnáctiletými chlapci, kteří se v Palestině pokoušejí přidat k Islámskému státu.
Potíž je v tom, že vlády se dívají na mladé muže – především na ně – jako na problém. Současná opatření spočívají buď v tom, že se snaží si adolescenty podmanit, nebo kážou umírněnost, což je směšné. Každý, kdo má doma náctileté děti, ví, že tohle nemůže fungovat. Ale pokud se mladí lidé potkávají s jinými mladými lidmi, je to skvělá věc. Tenhle přístup je na mnoha místech světa úspěšný.
Víte, lidé se domnívají, že Islámský stát a Al-Káida jsou prostě jenom kruté a barbarské organizace – což jsou. Ale nechápou, že jsou to také oslavná a radostná hnutí, tak jako tomu bylo u národních socialistů. Pokud se podíváme na to, co dávají na Twitter, vidíme, že například v Jemenu 57 procent jejich činnosti představují projekty zaměřené na společenský rozvoj a většinou na mladé lidi. Jenom 3 procenta obsahu se věnují trestům. Asi 18 procent tvoří náboženská vysvětlení toho, co dělají. Ale není to jenom o mučení, zabíjení a řezání hlav. A já zkrátka nevidím žádnou snahu brát je vážně.
Pokud se budeme snažit posílit důraz na výzkum na úrovni federální vlády, narazíme na to, že je složité přetavit výsledky výzkumu do nějaké srozumitelné podoby, aby na ně bylo možné navázat konkrétní opatření. Jak se to dá zajistit?
To je z několika důvodů skutečně dost složité. Za prvé, akademici vlastně nevědí, jak komunikovat s politiky a úředníky. Když se o to pokoušejí, mají většinou tendenci jim říkat, co by měli dělat. A reakce je pak většinou ve smyslu: „Aha, a tebe sakra zvolil kdo, že tady chceš rozhodovat?“
Svět politiky a akademický svět jsou naprosto odlišné. Akademický svět spočívá, alespoň principiálně, v hledání poznání, důkazů, faktů a pravdy. V politickém světě je rozum, jak řekl David Hume, jenom otrokem vášní. Informace a důkazy jsou nástroji k vítězství a přesvědčování. Jestliže chcete efektivně působit na konkrétní politická opatření, pak je nutné naučit se mezi těmihle dvěma světy manévrovat. Pokud se jedná o holé přežití nebo o velký národní zájem – jako třeba v případě druhé světové války – pak je možné spojit hledání pravdy a důkazů s touhou po vítězství. Ale to není případ terorismu a násilného extremismu.
Jak se díváte na formování nové administrativy Donalda Trumpa? Myslíte si, že je možné, aby se více zaměřila právě na výzkum?
V té administrativě je pár seriózních lidí, což mi připadá celkem nadějné. Ale když se pak podívám, jaká jsou jejich ideologická prohlášení, propadám těžké depresi. V jednom z loňských vydání časopisu Dabiq, který vydává Islámský stát, se mluví o tom, že cílem je eliminovat takzvanou šedou zónu – tedy lidi, kteří nejsou ani nevěřící, ale ani opravdoví věřící. Do téhle šedé zóny náleží většina lidstva, včetně většiny muslimů. Strategie teroristických útoků, zvláště útoků na bezbranná civilní místa, jako jsou kavárny, sportoviště nebo kulturní události, nespočívá pouze ve snaze narušit důvěru občanů ve vládu příslušné země, i když to se také daří. Hlavním záměrem ovšem je šířit podezření a nenávist mezi lidmi, kteří jsou stejného původu jako ti, kdo útok spáchali. Cílem je ukázat muslimům, že ať už jste jakkoliv mírumilovní, není pro vás na světě místo.
Vědecký výzkum nám ukazuje, o co se tady skutečně jedná. Jestli to politici přijmou nebo ne, to už je jiná věc. Přinejmenším bychom ale měli mít informace podložené důkazy. A měli bychom je mít po ruce, abychom mohli činit kompetentní rozhodnutí.
Z anglického originálu Rethinking the war on terrorism, with the help of science, publikovaného na webu deníku Washington Post, přeložila Marie Heřmanová.