Bohumínské usnesení nikoho nezajímá

,

Spolupráce ČSSD s KSČM není dobrý nápad, ale antikomunismus v tom nehledejte.

Podle svého prohlášení z minulého týdne by Bohuslav Sobotka neměl problém vládnout s KSČM. Na tomto sdělení je podstatné mimo jiné i to, že je zcela nepodstatné. Pokud s KSČM nebude ochotná na vládní úrovni spolupracovat ještě nějaká další parlamentní strana, je možnost spolupráce ČSSD a KSČM čistě akademická, protože 101 poslanců za současného rozložení sil dohromady stejně nedají.

Odmítaná komunistická strana

O sociálnědemokratickém úkroku vlevo se v minulosti už v ČSSD několikrát mluvilo. Miloš Zeman doporučoval spolupráci s komunisty Vladimíru Špidlovi v roce 2002. Jednalo se tenkrát jen o „tichou“ podporu vládě, ne o přímou koalici levicových stran. KSČM s ČSSD měly v parlamentu tehdy 111 poslanců, přesto dal Špidla přednost spolupráci s malými pravicovými stranami Unií svobody a KDU-ČSL. Podobný úspěch pak už dvě české levicové strany nikdy nezaznamenaly. Nejblíže k vládnímu (byť nepřímému) porevolučnímu angažmá měli komunisté po volebním patu v roce 2006. Tehdy s tichou podporou komunistů pro koalici KDU-ČSL a ČSSD souhlasil i někdejší předseda lidovců Miroslav Kalousek. Následně jako předseda skončil a povolební pat (100 versus 100 křesel) se vyřešil nákupem dvou poslanců ČSSD pro pravicovou koalici ODS a KDU-ČSL se Zelenými.

Sobotkovo koketování s komunisty může být především rétorickým vábením tradičních voličů, aby dali sociální demokracii ještě jednu šanci. Čeští levicoví voliči už ale mají s předsedou sociální demokracie natolik bohaté zkušenosti, že od ČSSD žádné velké věci neočekávají.

Vstřícné gesto Bohuslava Sobotky vůči KSČM ovšem přichází v době, kdy už antikomunismus téměř nikoho nemobilizuje ani na pravici. Antilevicové postoje se modernizovaly do boje proti „multikulturalismu“ a neziskovkám a strašení gulagy už trochu vyšlo z módy – dráty na hranicích naopak zažívají renesanci. KSČM je navíc jednou z nejreakčnějších stran a proti neomarxismu nebrojí o nic méně než ostatní. Při srovnání s Německem by současné postoje KSČM odpovídaly spíše ultrapravicové AfD než levicové Die Linke – v tom se KSČM neliší od ODS nebo okamurovců (a části ČSSD a ANO).

Sobotkovo prolomení „komunistického“ tabu tak přichází v situaci, kdy je těžké představit si nějakou větší stranu, která by s KSČM v mnoha ohledech nesouzněla. Výjimkou jsou nanejvýš TOP 09, KDU-ČSL, Zelení a Piráti, tedy strany, které budou mít problém vůbec se do poslanecké sněmovny dostat. A naopak, politika KSČM se v ničem radikálně neodlišuje od toho, co dnes hlásají „naštvané“ hlasy uvnitř ODS, ANO, Úsvitu, Zemanovců či Svobodných. Šance, že by komunisté zavzpomínali na svůj už trochu zašlý emancipační program, se blíží nule. Naopak požadavky na vystoupení z EU a nové drátování hranic najdeme i u ODS a dílem také u ANO.

Všechny role Bohuslava Sobotky

Sobotka nedávno zahájil ostřejší kampaň proti ANO, ve které jde nejen o volební výsledek jeho strany, ale pravděpodobně i o jeho další setrvání v jejím čele. Sobotkova snaha prezentovat se jako vůdce křižáků proti barbarství Holdingu je však nevěrohodná, a to hlavně kvůli tomu, že mu jeho výhrady vůči Babišovi nebrání pokračovat ve vládní koalici s ANO. V současné vládní konstelaci tak Sobotka působí jako podrazák, slaboch i oportunista zároveň.

Nataženou rukou směrem ke komunistům Sobotka posiluje svoji hypotetickou povolební pozici vůči Babišovu ANO, zároveň ale musí komunistům nabídnout víc než Babiš, protože příslib tiché podpory (tedy: můžete nás podporovat, ale ne s námi vládnout) může komunistům nabídnout i předseda ANO. Užší spolupráce s komunisty je jednou z mála možností, jak by sociální demokracie mohla po volbách nadále zůstat u vlády. Taková vládní spolupráce by ale měla spoustu překážek a předpokládala by nejspíš i spolupráci se Stranou přímé demokracie Tomia Okamury. Druhou možností by pak mohla být snad jen spolupráce s koalicí KDU-ČSL a STAN (pokud se vůbec dostanou do parlamentu) a Kalouskovou TOP 09, která, jak se teď v kuloárech proslýchá, dokonce uvažuje o společné kandidátce se Zelenými (sic!).

Ať už se ale Sobotka rozhodne jakkoliv, bude se jednat jen o dvě různé varianty úpadku sociální demokracie. Spoluprací s komunisty hodí přes palubu progresivní křídlo partaje a vytyčí straně silně národovecký směr. Neexistuje dnes takřka rozdíl mezi nejzoufalejšími reakcionáři z ČSSD typu Michala Haška, Jiřího Zimoly a Milana Chovance a hlavními tvářemi postkomunistických komunistů (této absurdní anomálie politických dějin). Dnes, kdy komunisté i ČSSD zavádějí novou verzi veřejných prací a Vojtěch Filip blouzní o příživnících, není dokonce ani jisté, že by spojení socialistů a komunistů pomohlo nejchudším vrstvám, což by snad mohl být jediný rozumný důvod, proč takové spojení podporovat.

Pokud by v ČSSD – ačkoliv to dnes vypadá naprosto nepravděpodobně – převážila „progresivnější“ část strany a zahájila by spolupráci s TOP 09 (případně Zelenými), existovala by sice naděje, že vznikne relativně silný politický subjekt podporující kulturně-progresivní témata, ale na levicový ekonomický plán bychom mohli zapomenout. Jak jsme se poučili z brexitu i amerických prezidentských voleb, je taková politika odsouzena k takřka jisté porážce a vyvolala by jen další eskalaci společenského napětí.

Zatím to ale vypadá tak, že se Sobotka začíná obklopovat lidmi s nulovým charismatem, nicotnými schopnostmi a velkými politickými ambicemi, typu Jana Chvojky či Tomáše Prouzy, a čeká, jak se situace vyvine. Sobotkovo koketování s komunisty tak může být především rétorickým vábením tradičních voličů, aby dali sociální demokracii ještě jednu šanci. Čeští levicoví voliči už ale mají s předsedou sociální demokracie natolik bohaté zkušenosti, že od ČSSD žádné velké věci neočekávají. Radikální rozvázání styků s politickým establishmentem od člověka tolik ponořeného do problematických vztahů na nejvyšších místech, jakým je Sobotka, může očekávat opravdu jen člověk zcela odtržený od reality. Sociální demokracii budou volit lidé ze zvyku, případně kvůli tomu, že nic lepšího v Česku nemůžou najít. To není málo, ale zářnou budoucnost taková situace straně opravdu nevěští.

Autoři jsou redaktoři A2larmu.

 

A2LARM