Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Britští labouristé v pasti Brexitu

Strana Jeremyho Corbyna podpořila v parlamentním hlasování zahájení odchodu Británie z Evropské unie. Dostává se tím do rozporuplné situace.

Prvního února schválil britský parlament návrh zákona o „oznámení odstoupení“ z Evropské unie, jež umožňuje premiérce Therese Mayové aktivovat článek 50, zahajující odchod Británie z EU. Kontroverzně podpořil návrh zákona i Jeremy Corbyn, předseda opoziční Labour Party. Proti rozhodnutí vedení strany se postavila pouze asi pětina labouristických poslanců. Tím ovšem parlamentní proces nekončí: návrh projde tento týden dalšími čteními, diskuse o případných pozměňovacích návrzích a konečné hlasování se uskuteční v zatím neurčeném termínu. Přesný postup není ještě stanoven a je otevřen různým protichůdným interpretacím. Jedna věc je ale jasná: celkově je Brexit – a toto hlasování obzvláště – pro Labour Party obrovským problémem. A to je ještě příliš slabě řečeno: strana se nachází v patové situaci s potenciálně katastrofálními důsledky.

Corbyn neustále mluví o „britském lidu“ a jeho „vůli“, jako kdyby bylo možné si tento subjekt obdařený vlastní schopností jednání představit mimo rámec nacionalistické ideologie.

Labouristé čelí následujícímu dilematu: na jedné straně si strana nemůže dovolit vzbudit dojem, že ignoruje výsledky demokratického rozhodnutí z referenda, které proběhlo 23. června minulého roku. Přece jen zdůrazňování akutního demokratického deficitu jak v Británii, tak v Evropské unii je jedním z Corbynových základních postojů. Na pozadí obecného vzestupu pravicového populismu v Evropě a Severní Americe nemůže Labour Party hrát do karet nacionalistické straně UKIP a jim podobným tím, že by se snažila obejít výsledky referenda. Takový postoj by jen posílil už tak silné přesvědčení ve společnosti, že volby nemají smysl a že o všem rozhodují „lidem vzdálené elity“ bez toho, aniž by braly ohled na názory veřejnosti a demokratické procesy. Na druhou stranu, většina stoupenců Labour (63 procent) hlasovala pro setrvání v EU a tuto proevropskou orientaci sdílí i většina členů strany.

Brexitová slepá ulička

Tím, že dal Brexitu zelenou, Corbyn riskuje, že ztratí důvěru členů strany i jejích podporovatelů. Ti se nyní mohou spíše přiklonit ke stranám, jež se profilují jako jednoznačně proevropské (Liberální demokraté a Zelení), anebo se od politiky distancovat úplně. Vedení labouristů se tak potýká s objektivně složitým rozhodnutím: má strana zůstat věrná svým prohlašovaným demokratickým zásadám a ponechat si šanci znovu získat podporu mezi zklamanými voliči z pracující třídy? A to i za cenu ztráty značného množství svých současných přívrženců a s vědomím, že tím poskytují současné vládě mandát pro uskutečnění Brexitu podle jejích představ (s pouze malou šancí na odpor vůči navrhovaným opatřením)?

Je ovšem mnoho dalších faktorů, které tuto zapeklitou situaci činí ještě složitější a rozporuplnější. Zaprvé tu máme vnitřní boj uvnitř Labour Party, která je rozdělená a má silné pravicové křídlo – tedy alespoň institucionálně, i když ne nutně intelektuálně, či co se týče obecné podpory. Některé pravicové skupiny uvnitř strany nyní usilují o explicitně nacionalistickou antiimigrační agendu, což činí debatu kolem Brexitu ještě toxičtější. Zadruhé tu je skutečnost, že výsledky červnového referenda byly velmi těsné, což se také promítlo ambivalentním způsobem ve společenských statistikách – ukázalo se například, že je poměrně zavádějící ve vztahu k výsledkům nekriticky užívat termín „společenská třída“, rozuměný pouze jako výše příjmů domácností, a ne jako analýza třídní pozice a výrobních vztahů. Zatímco Brexit měl relativně větší podporu mezi lidmi z pracující třídy (což znamenalo, že mnoho tradičních bašt labouristů volilo pro odchod z EU), v absolutních číslech většina z těch, kteří hlasovali pro Brexit, pocházeli ze střední třídy. Je tedy jasné, že otázku Brexitu nelze redukovat na jednoduchou opozici mezi „městskými elitami“ a „opomíjenými dělnickými komunitami“.

Za třetí, současné volební průzkumy jsou alarmující: labouristé za konzervativci zaostávají v dvouciferných číslech. A i když předvolební průzkumy jsou v poslední době čím dál častěji diskreditované překvapivými výsledky, jen stěží si lze představit, že tak velká propast mezi dvěma hlavními britskými stranami nepoukazuje na skutečný problém. Za čtvrté, je nesporné, že Brexit si přivlastnila pravice. Levicový Brexit, tzv. Lexit, byl jedním velkým omylem a vše ukazuje na to, že je to právě pravicová agenda – nacionalismus, rasismus, nostalgie po impériu a korporátní zájmy –, co definuje jak ideologický rámec, tak praktické kroky spojené s Brexitem. A pak je tu ještě to, o čem se raději nemluví, ale přesto to bije do očí: sama Evropská unie, zabředlá v neoliberalismu a nedostatku demokracie, což značně komplikuje pro levici jakýkoliv proevropský postoj.

Strategické hry

Za těchto podmínek ti, kteří odmítají vzít v potaz těžká rozhodnutí strany a obviňují Corbyna, že nezablokoval hlasování o odchodu z EU v parlamentu, nevidí vážnost situace a pouze ventilují svou frustraci, vztek a rozhořčení z Brexitu. I když jsou tyto emoce zcela pochopitelné, nemohou nahradit smysluplnou analýzu a střízlivé vyhodnocení situace. Je pozoruhodné, jak málo labouristických poslanců se nakonec vzepřelo Corbynovu rozhodnutí hlasovat pro zahájení odchodu země z EU (47 z 229 poslanců), především ve srovnání s tím, kolik členů parlamentní Labour Party se v létě podílelo na puči proti Corbynovi (172). To zřejmě znamená, že většina vnitřních stoupenců i oponentů Corbyna byla přesvědčena logikou strategických úvah, jež údajně hrály důležitou roli v Corbynově vlastním konečném rozhodnutí. Ty spočívají především v obavě, že jakýkoliv pokus zablokovat Brexit by stál stranu podporu v tradičně labouristických oblastech.

Ale může si Labour Party dovolit ztratit své proevropské členy a příznivce? Bylo Corbynovo rozhodnutí chybou? Možná. Ale nabízela se jakákoliv realistická alternativa? Můžeme spekulovat o jiném přístupu, postaveném na předpokladu, že vláda Theresy Mayové není schopna vytvořit podmínky Brexitu přijatelné pro levici, které by zároveň byly v zájmu pracující třídy. Takový postup by znamenal nedávat vládě volnou ruku ke spuštění článku 50. Potenciál této strategie je třeba promyslet a otestovat, dokud pokračují diskuse o zákonu, obzvláště v kontextu možné rebelie skupiny konzervativních poslanců, která by v příštích dnech mohla přinést nečekaný zvrat ve vývoji. Volné hlasování pro labouristické poslance místo Corbynova nařízení zvednout ruku pro zahájení Brexitu se zpětně může zdát jako lepší taktika, jelikož by zamezilo obviněním, že vedení strany Brexit aktivně podporuje. Je ale naivní si myslet, že se Labour Party nabízela jakékoliv skutečně dobré nebo jednoduché řešení.

Hegemonie a prokletí špatných rozhodnutí

Může strana uniknout ze současné pasti? Je pochopitelně těžké předpovědět, co se stane v krátkodobém a středním časovém horizontu: Labour Party bude dost možná potrestána svými liberálně levicovými voliči ze středních tříd, bez toho, aniž by získala skutečnou podporu mezi nespokojenými a politicky pasivními voliči z nižších příjmových skupin. Optimistickým scénářem může být snad jen to, že vlastní uskutečnění Brexitu konzervativci a jeho důsledky budou tak problematické a složité, že situace bude hrát ve prospěch Corbynovy strany. Ale důležitější než nejisté dohady o parlamentních perspektivách labouristů je zamyslet se nad obecnější situací levicových sil čelících fenoménům, jako je Brexit.

Jedná se především o revolty vůči statu quo vedené pravicovými populisty všech druhů a postavené na pravicových diskursech a ideologiích, hlavně rasismu a nacionalismu. Zdá se, že britská Labour Party nemá na tyto výzvy efektivní odpověď, což vychází z toho, že i vedení strany stále podporuje „měkký nacionalismus“. Ten sice odmítá rasistické nehoráznosti pravice, ale stále jasně dává přednost občanům před imigranty a nijak nezpochybňuje rámec národního státu. To je zřejmé z rétoriky strany: místo aby přiznal očividné rozdělení společnosti v otázce Brexitu a nabídl třídní analýzu situace, Corbyn neustále mluví o „britském lidu“ a jeho „vůli“, jako kdyby bylo možné si tento subjekt obdařený vlastní schopností jednání představit mimo rámec nacionalistické ideologie. Stejná tendence je charakteristická i pro politická řešení, jež vedení strany nabízí: nejvýmluvnější je Corbynovo přistoupení na logiku omezení imigrace a jeho vlažný vztah k principu volného pohybu osob (což bizarně kontrastuje s přesvědčením strany o nutnosti setrvání na jednotném evropském trhu).

Tyto postoje ale souzní s nostalgií levicového křídla strany po poválečném sociálně demokratickém konsenzu (který je v této zidealizované vizi zbaven rasismu, imperialismu, sexismu a homofobie) a jejím selháním nabídnout radikálnější alternativu než elementy keynesiánství v ekonomické sféře a obranu sociálního státu. Tím, že svou kritiku nacionalismu omezují na nejočividnější xenofobní projevy (protiuprchlické nálady, rasismus, svalování viny na imigranty), nevidí labouristé, že je to právě nekritické přijímání ideologického a institucionálního rámce národního státu jako něčeho přirozeného, co tyto fenomény umožňuje. Labour Party tak nadále posiluje existující hegemonii, která naše rozhodnutí omezuje na pseudoprogresivní liberalismus nebo pseudořešení, jako je Brexit. Pokud se nepustí do vážného promyšlení kontrahegemonického projektu, strana zůstane nadále v zajetí bezvýchodných rozporů a špatných rozhodnutí, jako jsou ty, které nabídlo hlasování o Brexitu minulý týden. Možná teď, když už Labour nemá téměř co ztratit, je správný čas vyrazit do ofenzívy?

Autor je historik působící na Birminghamské univerzitě.

Z angličtiny přeložila Veronika Pehe.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image