Jak by zněla Autobahn, kdyby byli Kraftwerk z Nigérie?


V lednu zemřel William Onyeabor, legenda africké elektronické hudby.

William Onyeabor, nigerijský hudebník, businessman a katolický kněz, zemřel 16. ledna ve věku sedmdesáti let. Byl to muž plný tajemství, z nichž mnohá po jeho smrti zůstanou asi už navždy nezodpovězená. Těžko říct, jakou roli zde hrála jeho plachost, neochota veřejně vystupovat nebo zkrátka nechuť pečovat o vlastní veřejný obraz, který si tak musel každý složit podle sebe. Těch několik útržkovitých informací, které jsou z různých zdrojů více či méně potvrzené, navíc ani pořádně nejde dohromady.

Devět alb, která vydal mezi lety 1977–1985, ale naštěstí zůstává a díky jejich nedávným reedicím zřejmě Onyeaborova tvorba nebyla nikdy populárnější než teď. Onyeabor patřil v druhé polovině sedmdesátých let mezi hrstku prvních afrických hudebníků experimentujících s elektronickými nástroji. Kromě kláves a elektronických varhan, na něž hráli na prvních deskách například Etiopan Hailu Mergia či Nigeřan Mammane Sani, to byly také syntezátory.

Tehdejší ceny elektronických nástrojů byly takřka astronomické a málokdo si mohl dovolit utratit tak velkou částku za hudební nástroj. William Onyeabor byl jedním z mála, kdo se k syntezátorům (množné číslo je tu podstatné) dostal – historky se různí, ale drahé stroje si pravděpodobně přivezl ze švédského Stockholmu, kde studoval nahrávací techniku a údajně zde také s pověřením nigerijské vlády obchodoval.

Jak vše konkrétně proběhlo, věděl zřejmě jen on sám. Jisté však je, že když se v druhé polovině sedmdesátých let vrátil do svého rodného města Enugu, měl s sebou množství syntezátorů a další techniky (tento hudební setup je ostatně vidět na obalech některých jeho alb). Brzy vybudoval skvěle vybavené studio a produkční společnost Wilfilms, jejíž logo zdobí obaly všech jeho desek, a k tomu také malou továrnu na jejich lisování. Jen pár let poté, co na východě Nigérie skončily boje a padla separatistická republika Biafra, jíž bylo Enugu hlavním městem, mohl Onyeabor začít nahrávat své první skladby.

Fantastic Man

U Onyeabora prorůstá afrobeat, lagoské disko a boogie, funk i jazz s elektronikou. Na vůbec prvním velkém hitu Ride On Baby z debutové desky Crashes In Love (1977) ještě hraje prim výtečná dechová sekce a harmonium se drží spíše v pozadí. Na dalším albu Atomic Bomb (1978) už ale najdeme například protiválečný track Better Change Your Mind, který je postaven na opakujícím se syntezátorovém motivu. Titulní skladba alba Atomic Bomb je pak jedním velkým festivalem různých vlivů. Onyeabor zpívá, že kvůli lásce vybuchne jako atomová bomba (strach z katastrofy tu dostává podobu vyjádření lásky), a pod jeho hlasem se rozjíždí neodolatelný groove.

S postupem let pak jako by Onyeabor stále více věřil své vizi a dostával se ještě dále od vlivů afrobeatu Fely Kutiho. Vrcholem a zároveň závěrečnou tečkou se stal otvírák vůbec poslední desky Anything You Sow (1985), třináctiminutový jam When The Going Is Smooth & Good. Podobně snad mohli znít Kraftwerk, kdyby bývali vyrůstali v úplně jiném kulturním prostředí a poté se dali do nahrávání své Autobahn. Kouzlo ještě dotvářejí momenty, kdy máme pocit, jako by si nigerijský hudebník vlastně zkoušel, co jeho nástroje dovedou, a improvizoval za pochodu.

Deska s obalem, na kterém Onyeabor sedí ve svém studiu obklopen množstvím nástrojů a nahrávacích mikrofonů, nakonec už bohužel neměla mladší sourozence. Onyeabor svou hudební dráhu opustil v necelých čtyřiceti letech tak neočekávaně, jako ji o osm let dříve začal. V jednom z mála dostupných rozhovorů, který pořídil deník New York Times, po letech vysvětloval, že v sobě pocítil potřebu radikální životní změny.

Přestat sloužit egu

„Na svou hudbu jsem hrdý jen kvůli tomu, jaké zvuky jsem dokázal vytvořit. Avšak mým záměrem tehdy nebylo oslavovat Boha. Proto jsem se poté rozhodl, že od té doby všechna má činnost bude oslavou jeho přítomnosti,“ popisoval své rozhodnutí zříci se hudební kariéry i produkční společnosti a věnovat se nadále činnosti katolického kněze a veřejnému životu ve východonigerijském Enugu.

Kdyby nebylo několika zapálených sběratelů, kteří jeho desky objevili na zaprášených poličkách obchodů s hudbou a kteří poté strávili bezmála desetiletí snahou Onyeabora vystopovat, asi by o jeho skladbách mimo Nigérii nikdo nevěděl. Především zásluhou vydavatelství Luaka Bop ale nakonec tato snaha v roce 2013 vyústila ve vydání kompilace s trefným názvem Who Is William Onyeabor? a následné turné, kdy Atomic Bomb Band pod vedením Davida Byrna přehrával Onyeaborovy skladby. Na pódiu se tehdy objevila i další známá jména světové popmusic jako David Albarn, Dev Hynes či Sinkane.

Sám William Onyeabor ale účast odmítl s tím, že tato kapitola života je dávno za ním. Do konce života zůstal záhadou – člověkem, který dokázal nahrát zcela svébytnou hudbu, jež mnoha lidem přinesla spoustu dobrého. Navždy už bude oním „fantastickým mužem“ ze stejnojmenné skladby (Fantastic Man, 1979), jehož apel, podle kterého bychom měli více věřit jeden druhému a přestat sloužit svému egu, je po čtyřiceti letech stejně platný jako kdysi.

Autor je redaktor magazínu Ditchmag.

A2LARM