Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak oživit zhroucenou demokracii?

Trump a Brexit jsou reakce na hroutící se politický systém. Mohla by jej radikální reforma vyrvat z rukou lhářů?

Znehodnocení: to je skutečný stav našich politických systémů. Jsou zkorumpované a přestávají plnit svůj demokratický účel. A také přišly o svůj základ: o politicky angažované obyvatelstvo, které je podmínkou silné demokracie. Smysl pro vlastnictví se rovněž rozpadl až do takové míry, že se Donald Trump stal pro miliony Američanů tím nejlepším, co jim systém mohl nabídnout. Nemám nikomu za zlé, že pro něho hlasovali ani že odhlasovali Brexit: jde totiž o reakce na pokroucený a nedůvěryhodný systém.

Volby se vyhrávají pomocí peněz, lobbistů a médií; programy hlavních politických stran se překrývají natolik, že ve skutečnosti není z čeho vybírat; parlamenty a další politické instituce jsou vyprázdněné a jejich moc se přenáší na pochybné orgány. To vše dává dohromady dokonalý koktejl pro deziluzi a rezignaci na hlasovací právo. Globální vzestup demagogů a bezostyšných lhářů navíc naznačuje, že systém založený na souhlasu se hroutí sám do sebe. Dalo by se s tím něco udělat? Mohl by se z tohoto pokrouceného oharku vytvořit spravedlivější systém? Tohle bude můj druhý článek z nepravidelné série, ve které se zabývám návrhy řešení pro celou řadu krizí, s nimiž se potýkáme.

Jiné financování politických stran

Zamýšlím se nad způsoby, kterými by bylo možné naše demokracie zlepšit. Za posledních několik měsíců jsem přečetl tucty návrhů. Některé byly vyloženě děsné, jiné naopak hodně slušné. Celkový výsledek je zatím tento: neexistuje žádná magická formule ani žádný konkrétní plán, který by mohl vyřešit problémy s naší demokracií, aniž by přitom zapříčinil jiné a ještě horší. Ale zato máme spousty myšlenek, které by mohly naši politiku pozvednout.

Korupce vede k finančním a environmentálním krizím, k lukrativním dohodám pro politické sponzory a k předražování léků od farmaceutických firem s dobrými kontakty.

Prvním nutným posunem je radikální reforma financování politických kampaní. Síla peněz v politice totiž šíří svůj jed všude – a v některých případech doslova. V mém nedávném sloupku jsem zmínil paradox znečištění životního prostředí: ty nejvíce znečišťující firmy totiž musejí odvádět také nejvíc peněz do politiky, aby je úřady nezrušily regulacemi, takže politice vlastně vládnou firmy, které produkují nejvíc škodlivin. To vlastně platí napříč celou sférou. Banky, které vymýšlejí riskantní finanční nástroje; farmaceutické firmy prodávající prošlé léky; kasina, která podvádějí; potravinářské firmy prodávající odpad; maloobchodníci vykořisťující své zaměstnance; účetní, kteří vytvářejí balíčky pro daňové úniky: všichni z nich mají zvýšenou motivaci kupovat si politický prostor, jelikož ve férovém prostředí by byli pod velkým tlakem. A systém se ohýbá a přizpůsobuje jejich potřebám.

Můj návrh, jak zreformovat financování kampaní, je až drsně prostý. Každá politická strana by měla nárok vybírat jednotný poplatek za členství (třeba padesát dolarů), které by pak stát znásobil fixním koeficientem. Jakékoli jiné politické financování, ať už přímé nebo nepřímé, by bylo postaveno mimo zákon. Tím by byly politické strany přinuceny znovu se napojit na své voliče. Že je to příliš drahé? Ani v nejmenším! Korumpování našich politiků soukromými penězi nás stojí stonásobně víc, než kolik by nás stály kampaně, které bychom platili přímo. Právě tato korupce vede k finančním a environmentálním krizím, k lukrativním dohodám pro politické sponzory a k předražování léků od farmaceutických firem s dobrými kontakty.

Referenda a losování

Další zásadní reformou by bylo pomáhat voličům učinit informované rozhodnutí. Tady nám jako zářný příklad poslouží Německo: jeho Federální agentura pro občanské vzdělávání totiž publikuje přístupné příručky ke klíčovým politickým tématům, organizuje filmové a divadelní festivaly, studijní výjezdy a soutěže a snaží se oslovovat skupiny, které se k demokratické politice obrací zády. Miliony lidí jí důvěřují a odvolávají se na ni

Ve druhém kroku je zase příkladné Švýcarsko: tamní systém Smartvote vám vyjede seznam s výběrem politických myšlenek, s nimiž buď souhlasíte, anebo nesouhlasíte, načež porovná vaše odpovědi s politickými programy politických stran a volebních kandidátů. Na základě toho pro vás vytvoří graf, ve kterém uvidíte, která politická strana nejlépe odpovídá vašim názorům. I v jiných zemích existují vynikající občanské nástroje, vyvinuté dobrovolnými skupinami (například Democracy Club, Crowdpac a mySociety ve Velké Británii). Ty ale mají bez podpory a financování od státu problém dostat se k lidem, kteří ještě nejsou dostatečně informovaní.

Jen co se tyto reformy usadí, dalším krokem bude celková změna struktury. Jak nám napovídají americké prezidentské volby (zkreslené systémem sboru volitelů, kteří hlasují pro prezidenta za občany) a britské všeobecné volby (v nichž došlo k tomu, že menšina voličů přikazovala většině), začít by se mělo s přechodem k poměrné reprezentaci. To znamená, že parlamentní volby by v ideálním případě vyvažovaly poměr mezi tím, co je národní a co je místní – a to za pomoci zachovávání volebních obvodů, například přenosným hlasováním anebo volebním systémem AMS.

Existuje velké množství nápadů, jak nahradit zastupitelskou demokracii buď losováním (náhodným výběrem zástupců), anebo přímou demokracií (referenda a občanské inciativy). Takové systémy by mohly dobře zafungovat ve státech s malými městy, kde jsou občanská práva omezená (náhodný výběr se používal k volbám ve starověkých Aténách a ve středověkých Benátkách a Florencii). Ale v rozsáhlých a složitých společnostech, jako jsou ty naše, jsou nápady tohoto typu spíše receptem na katastrofu. Jen těžko si lze představit, jak bychom mohli obejít potřebu profesionálních a zapálených politiků. (Možná, že ve spravedlivém a právně zodpovědném systému bychom se naučili mít je rádi.)

Výzva pro budoucnost

Jsem přesvědčený, že k reformě zastupitelské demokracie by bylo možné použít kombinaci obou výše zmíněných přístupů. Náhodný výběr by se dal chápat jako politický soudcovský sbor, v němž vylosovaní občané dostanou předložené odborné výpovědi a jsou pak požádáni o rozhodnutí. Coby nástroj poradenství by mohl zastupitelskou politiku udržet nohama na zemi v reálném světě. Dal by se také využít k vytvoření ústavních sjezdů, na nichž by se kriticky probraly návrhy na lepší politické systémy. A možná, že na představě druhé komory parlamentu, která by byla volena losováním, také něco je.

Měli bychom si ale uvědomit i hrozící nebezpečí. Například první experiment s občanskými porotami ve Velké Británii (pokus britského premiéra Gordona Browna o rozhodnutí, zda by lékařské ordinace měly být nahrazeny obrovskými klinikami) byl už od začátku plný korupce. Členové porot byli totiž vybíráni individuálně a byly jim předkládány jednostranné výpovědi, a když výsledky „nevyšly správně“, v tichosti se zahrabaly. Žádný systém není odolný proti podvodu.

Také referenda o zásadních otázkách, jako je třeba naše členství v EU, trpí nerovnováhou mezi komplexností tématu a jednoduchostí nástroje: vyžaduje totiž znalost politiky na takové úrovni, které není možné dosáhnout. Ale v případě určitých jednoduchých témat, zejména těch lokálních (Máme postavit novou dálnici? Máme zdemolovat panelák?) by se za předpokladu pečlivého provedení dala zvýšit politická transparentnost.

A rovněž na úrovni místních otázek by demokracii mohla pozvednout metoda nazvaná sociokracie. Jedná se o systém, jehož účelem je vytvářet inkluzivní rozhodnutí, a to tím způsobem, že členové skupiny tak dlouho argumentují proti nějakému návrhu, dokud se mezi sebou neshodnou na kompromisu, který víceméně vyhovuje všem. Verze, se kterou přišla nizozemská firma Edenburg Electronics, se široce používá ve firmách a družstevních podnicích. Není tak těžké si představit, jak pomáhá k lepšímu rozhodování než průměrná schůze lokálních úředníků. Ale zase je těžké si představit, jak by mohla fungovat ve větším měřítku a přitom si zachovala srozumitelnost.

Uskutečnit něco z toho je opravdová výzva. Ke změně ovšem může dojít, jen když se rozhodneme, co vlastně chceme, spíše než když si myslíme, že něco dostaneme. Je snad na přání mít fungující demokracie něco pohoršujícího?

Autor je novinář.

Z anglického originálu Our democracy is broken, debased and distrusted – but there are ways to fix it, publikovaného deníkem The Guardian, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image