Místo u moře vypráví tragédii s odstupem


Film Kennetha Lonergana nahlíží ztrátu blízkého člověka jako matoucí a neřešitelnou životní zkušenost.

Je potěšující, že spíše konzervativní Akademie při letošním výběru filmů nominovaných na Oscara neopomněla nejnovější film dramatika, scenáristy a režiséra Kennetha Lonergana Místo u moře. Nejde přitom rozhodně o podbízivý film poplatný diváckému vkusu ani o prvoplánovou, předem vyhranou sázku na drama s těžkým tématem a životem zkoušenými charaktery. Místo u moře je sofistikovaný film opírající se o rafinovanou příběhovou strukturu a pečlivě uchovávaný odstup, kterým se záměrně umenšují přítomné melodramatické motivy.

Výrazně oddramatizovaný snímek si udržuje pozornost dávkováním informací a posouváním perspektivy, ze které situace nahlížíme.

Přitom výchozí nastavení působí téměř modelově: bostonský údržbář žijící nepříliš naplňující a osamělý život se musí postavit smrti svého bratra, přijmout zodpovědnost a postarat se o svého šestnáctiletého synovce. Na první pohled se zdá, že jde o jeden z nejklasičtějších příběhů o dvou lidech, kteří se potřebují a mohou si vzájemně pomoci. Skutečnost je ovšem mnohem komplikovanější a Kenneth Lonergan nevykresluje svět, který umožňuje snadná řešení. Postavy jako by si samy uvědomovaly, jaké je to nejsamozřejmější východisko, jež se od nich čeká, a jak by se měly zachovat. Ale i s nejlepší vůlí a touhou zachovat se správně a ohleduplně vůči ostatním tomu nemohou dostát. Místo u moře ukazuje život v jeho neřešitelnosti.

Náležitost smrti

Výborný Casey Affleck v roli údržbáře Leeho se musí vypořádat s celou procedurou spojenou se smrtí člověka. Dozvídá se o smrti v nemocnici, podívá se na tělo v márnici, oznamuje smrt svému synovci, na čas se k němu nastěhuje a řeší veškeré náležitosti spojené s pohřbem. Samotná tragédie ztráty bratra a otce se ovšem nestává hlavním tématem. Kenneth Lonergan nevytěžuje snadné emoce. Naopak si udržuje odstup, nechává postavy jednat přirozeně. Do vyrovnávání s neštěstím vnáší všednodennost, nahodilost i humor. Vyhýbá se patosu, daří se mu nahlédnout smrt rodinného příslušníka v nové perspektivě a přitom udržuje ohromnou živost.

Leeho už jedna životní tragédie potkala a poznamenala ho na zbytek života. Ovšem i v momentě největší ztráty a jednoho z největších emocionálních vrcholů filmu se daří Lonerganově režii udržet odstup a uchovat si jistý subverzivní podtón. Když se záchranáři snaží do sanitky umístit na nosítkách matku, která zrovna přišla o děti, doprovází to téměř komická situace se zasekávajícími se a rozkládajícími se nosítky ve dveřích vozu. Jako by se tím víc umocňovala bezmoc postav, kterým není ani dopřána tragédie ve své hrůznosti a vážnosti.

Podvratná neřešitelnost situace, se kterou se musí ústřední dvojice mužů vyrovnat, se zrcadlí i ve způsobu vyprávění. Lonergan se vyhýbá tradičním příběhovým schématům. Film je spíše spletencem ohraničených situací a příhod. Jednotlivé scény nevyplývají tolik jedna z druhé, a hlavní děj se tak odehraje pomalu a vlastně téměř mimoděk na pozadí. Do popředí vystupují právě konkrétní chytře vybudované a mnohovrstevnaté situace a perfektně napsané dialogy. Film je tak místy velice vtipný a zároveň ohromně citlivý při práci s jednotlivými charaktery.

Oddramatizovaná tragédie

Napětí vychází spíš ze způsobu vyprávění než z dramatických situací, budovaného očekávání a dějových zvratů. Paralelně s příběhem Leeho, který na čas přijíždí do malého města za svým synovcem, se ve flashbacích vracíme o několik let zpět do doby, kdy Lee ještě žil společně se svojí rodinou. Postupně odhalované události z minulosti umožňují nově porozumět událostem současným. Výrazně oddramatizovaný snímek si tak udržuje pozornost právě dávkováním informací a posouváním perspektivy, ze které situace nahlížíme. Zároveň se rýsuje živý a plastický obraz postav a jejich vnitřního světa.

Působivost snímku pak završuje důsledně pojatá forma. Povětšinou statická kamera ctí odstup vyplývající už ze samotné povahy jednotlivých scén a pečlivě volenými kompozicemi navazuje na chladný a lehce zcizený pozorovatelský režim. Charaktery jsou umísťovány do hloubky prostoru – daleko od objektivu – a kompozičně jsou uzavírány do různých vizuálních rámů. Vzniká tak dojem vzdálenosti. Nejde však pouze o emocionální odtažitost filmových prostředků od postav, ale i o odstup samotných postav (a především Leeho) od světa, ve kterém žijí. Následujícími střihy se nedostáváme k postavám blíž, pouze je nahlížíme z jiných úhlů. Podobně jako vyprávění ohledává situace a charaktery z nejrůznějších směrů.

Největší vadou na kráse jsou poněkud rozpačitý začátek a příliš návodná hudba. Hudební podkres jako by byl v rozporu se vším, co dělá Místo u moře výjimečným filmem. Tklivé melodie mají diváka dojmout, a tlačí ho tak do kouta. V kontextu celku zvolená hudba nedává smysl a působí jako pěst na oko. Přesto je Místo u moře dílem, které právem sbírá pozitivní ohlasy. Díky komediálnímu ladění některých scén dokáže být divácky velice vděčné, přesto však zůstává podvratné a provokativní.

Autor studuje režii.

 

A2LARM