Největší zábavou současnosti je vzpomínání na minulost

,

Fanoušky Trainspottingu 2 jsou hlavně jeho tvůrci. Samotné pokračování známého flmu by kult nevytvořilo a ani se o to nesnaží.

Vybíhat z obchodů s kradeným zbožím, abyste měli na fet, není nic pro muže ve středním věku. Místo po ulicích běhají na pásu v posilovně jako Mark Renton, nejslavnější filmová smažka všech dob, v první scéně druhého Trainspottingu. Nejlepší, co muž v letech může dělat, je vzpomínat na mládí. A to, i když vlastně není na co. Fanoušci a tvůrci Trainspottingu ale vzpomínat chtějí. Ikonický film podle románu Irvina Welshe v sobě moc mladistvého ani jakéhokoli jiného optimismu neměl. Postthatcherovská Británie, a konkrétně epidemie heroinu a AIDS ve Skotsku jako důsledek úpadku dělnické třídy, moc prostoru k optimismu nedávaly. Na mizérii, která Trainspotting zrodila a která nikdy úplně nezmizela, ale nikdo vzpomínat nechce. Na devadesátky se vzpomíná jako na pařbu a na Trainspotting jako na film z „dob, kdy jsme byli mladí“. Trainspotting 2 se tomu přizpůsobil a z nostalgie udělal svého hlavního dramaturga.

Další dávka kultu

Scénárista John Hodge a režisér Danny Boyle dokázali už v prvním díle vytáhnout z předlohy Irvina Welshe cool pasáže a přetavit epizodické historky z knížky do klipovitě vyprávěného, ale soudružného filmu. Hlášky jako „To je pěkně k hovnu bejt Skot, zasraná chátra zasraný země“ jsou přitom jen útržky delších úvah filosofujícího feťáka Rentona a při čtení by se daly klidně přehlédnout. Boyle v jedničce na plátno úspěšně převedl a rozvinul i Welshův humor a sarkastickou kritiku pozdního kapitalismu. Výrazný třídní rozměr Welshovy knihy se však ve filmu projevil jen obrazy vybydlených bytů a zdevastovaného sídliště. Na sídlištní mizérii hrdinové reagují jediným dostupným způsobem: herákem, rezignací a opovržením vůči všemu, co jim společnost může nabídnout.

Na devadesátky se vzpomíná jako na pařbu a na Trainspotting jako na film z „dob, kdy jsme byli mladí“. Trainspotting 2 se tomu přizpůsobil a z nostalgie udělal svého hlavního dramaturga.

Klipovitost, cit pro cool jazyk ani smysl pro humor neztratili tvůrci ani u druhého dílu. Je to opět jízda od první minuty. Hlášky, hudba a reminiscence na první díl udržují diváky v nábožném sledování kultu. Ale postavy už v dialozích nemají čas zabývat se ničím jiným než svými zpackanými životy. Periferie, na niž jsou odsunutí, už není tématem. Konverzace, ze kterých by bylo poznat, kdy a kde se příběh vůbec odehrává, nahradilo řešení vzájemných vztahů. Když Renton promlouvá do heroinem prosáklé Spudovy duše, vypadne z něj možná pointa toho, proč film vůbec vznikl. Problém není zbavit se závislosti, ale nahradit drogu něčím jiným. Původní Trainspotting vytvořil závislost a bylo potřeba dát si další dávku.

Scénárista Hodge se v případě dvojky inspiroval ve Welshově pokračovaní Trainspottingu, románu Porno, mnohem méně než v případě prvního dílu. Především změnil historii hlavního hrdiny Rentona. Zatímco v předloze je Mark relativně úspěšným majitelem hudebního klubu v Amsterdamu, ve filmu se jako absolvent kurzu účetnictví stal směšným pěšákem kapitalismu, navíc po drobné srdeční příhodě. Kvůli tomu na tom může být ve filmu úplně stejně špatně jako zkrachovalý provozovatel hospody Sick Boy a jen o trochu lépe než feťák Spud. Postavy jsou tak ve stejné situaci jako na konci prvního dílu, jen jsou o dvacet let starší. Jako by všichni byli celou dobu spolu s Begbiem ve vězení. Vynechání dvaceti let života pak usnadňuje zaměřit děj na vzpomínání, které je povýšeno přímo na součást děje. Spud začne shromažďovat staré fotky a sepisuje historky, z nichž zasvěcení poznají přímo původní Welshův Trainspotting. Spudovými historkami dojatý Begbie si pak staré dobré násilí z jedničky nadšeně přehrává. Celá scéna tak vypadá jako herecká příprava na natáčení předchozího dílu, jen se zestárlým hercem.

„No future“ po dvaceti letech

Nic jiného než nostalgii ale po dvojce možná ani nikdo nechtěl. Už trailer ukázal, že dvojka je hlavně pro fanoušky. A těch je po světě dost. Pokračování filmu o lidech, kteří už tenkrát žili podle hesla „No future“ se odehrává ve vakuu, do kterého nemá skutečných dvacet let přístup. A tak nezbývá než recyklovat retro. Nevzpomíná se jenom na děj prvního filmu, ale v obrazech i na dětství hrdinů, čímž se nostalgické ladění celého filmu ještě posiluje. I mrtvý Tommy ve vzpomínkách dostane na plátně skoro tolik minut, jako jich měl zaživa v jedničce. A jestli dokáže bývalé smažky něco rozpálit stejně jako před lety, je to vzpomínka na George Besta, fotbalovou ikonu sedmdesátých let. Dnešek film charakterizuje snad jen neustálým běháním: Mark Renton běží na začátku na pásu a během filmu si stihne zdravotně zaběhat se Spudem, utíkat před Begbiem a nahý se probíhat se Sick Boyem.

V klubu pak hrdinové paří na songy, které byly staré už v devadesátkách. Bavící se Renton, který v podobném klubu kdysi zvěstoval příchod nové generace, nových drog a nové hudby, popře sám sebe a spokojeně si užívá nostalgickou párty. Největší zábavou současnosti je totiž vzpomínání na minulost. Kdyby si na to chtěl náhodou duchovní otec celého Trainspottingu postěžovat, film ho umlčí rovnou dvakrát. Zase dostal roli a jeho alter ego prošlo očividným socioekonomickým vzestupem. Navíc je ve filmu v podobě spisovatele Spuda předobraz Welshe samotného.

Ve své snaze jít proti proudu času je film natolik poctivý, že vypráví důsledně pouze z pozice bílého muže. Ze sebejisté středoškolačky Diane, která před dvaceti lety dokázala při kouření haše s nadhledem zkritizovat Rentonovu generaci jako zahleděnou do minulosti, tvůrci udělali nudnou právničku, která se Rentonovi vlezle podbízí. Jediná ženská hrdinka Veronika tak má sice poslední slovo, ale končí ve zpustlém bulharském zapadákově. Po prvním filmu zůstal v divácích Rentonův úsměv a chuť někam vypadnout. Dvojka končí tím, že Renta zapadne zpět do svého dětského pokoje a pustí si hudbu svého mládí. Jako by se chtěl vrátit zpátky.

Autoři jsou fanoušci Trainspottingu.

 

A2LARM