Squatujeme mediální prostor od roku 2013

O hodné paní a zlých myslivcích

Nový film Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých se vymezuje proti současné politické situaci v Polsku. Také z ní ovšem těží.

Režisérka Agnieszka Holland popisuje svůj nový film Přes kosti mrtvých, jenž získal Stříbrného medvěda na letošním Berlinale, jako „anarcho-feministicko-ekologický thriller s prvky černé komedie“. Není těžké si domyslet, že tím slibuje protestní film. Anarchismus v Polsku, kde vládne Právo a spravedlnost (PiS), feminismus v zemi, kde ulicemi přešly desítky tisíc účastnic Černého protestu, a ekologie v době, kdy každé další rozhodnutí polského ministra životního prostředí vyvolává pobouření a lidem konečně došlo, že smog neexistuje jen v Pekingu – to všechno musí nutně vyvolat kolem snímku politickou diskuzi. A to je dobře.

Na pozadí vlády Práva a spravedlnosti

Agnieszka Holland sáhla po knížce Olgy Tokarczuk, jedné z nejpopulárnějších polských spisovatelek. Kdyby předloha filmu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých nebyla románem, ale písní, byla by protest songem. Tokarczuk v příběhu o záhadných vraždách myslivců stojí na straně zvířat. Není náhodou, že hlavní hrdinkou knihy je žena. Máme tu tedy feministický prvek i práva zvířat, i když si nevzpomínám, že by se tato tematika zdůrazňovala, když knížka v roce 2010 vyšla, tolik jako nyní, kdy byl příběh převeden na filmové plátno. Od publikace knížky se ale politická situace poněkud změnila. To znamená, že o filmu se bude mluvit jinak, než kdybychom za sebou neměli více než rok vlády PiS a demonstrací hnutí Výboru na obranu demokracie (KOD).

Je těžké si dnes představit, jakého by se film dočkal přijetí, kdyby poslední polské volby nedopadly tak, jak dopadly.

Protagonistkou snímku je Janina Duszejko (Agnieszka Mandat), inženýrka v důchodu, která žije v česko-polském pohraničí. Přivydělává si jako učitelka angličtiny ve škole a na hodiny jezdí svým terénním vozem – jinak se po horských silnicích ani jezdit nedá. Duszejko se zajímá o astrologii, každého člověka, kterého potká, se ptá na datum narození. Snaží se tak lépe porozumět osudu druhých. Funguje to? Kdoví. Trochu asi ano. Zároveň miluje zvířata. Když ji vidíme poprvé, je obklopena krásnou horskou přírodou. Z domu vychází na louku, okolo ní běhají její milovaní psi, slunce hezky svítí, všechno vypadá jak v agroturistické reklamě. Ale selanky se nedočkáme. V pěkných přírodních kulisách totiž pokoj narušují myslivci. Nejde jenom o to, že střílejí zvířata, i když to je samozřejmě nejhorší, ale i o to, že ruší pokoj v lese, jsou sprostí a zneužívají své společenské pozice. K jejich klice patří předseda, policista, kněz, podnikatel. Pánové se rádi napijí, rádi ponižují ženy. Jedná se prostě o poměrně stereotypní skupinu místních chlapů, kteří mají moc.

Střet dobra se zlem

Protiklad mezi touto skupinou a starší paní může jako strukturující prvek příběhu působit až banálně. Genialita Olgy Tokarczuk spočívá v tom, že tito muži jsou právě takoví, jak je známe z příběhů o myslivcích – slizcí, krutí, opilí. Ale buďme upřímní, kdo by neměl rád klobásky z divočáka? Ano, vím, že čtenáři levicových médií nejsou zrovna reprezentativním vzorkem, pokud jde o odpověď na tuto otázku, ale vystrčme na chvíli hlavu ven z naší sociální bubliny a zamysleme se, jestli ti slizcí myslivci nejsou náhodou pro většinu lidí prostě obyčejnými pány, kteří střílejí srnky a divočáky. Na druhé straně pak máme Janinu Duszejko – starší paní (ano, vím, je to ageism, ale ona je prostě starší). Navíc bydlí kdesi sama v lese, zabývá se astrologií a je vegetariánka. Není těžké si představit, že pro mnohé je hlavní hrdinka prostě cvok. Agnieszka Holland říká, že by se její film mohl jmenovat Tahle země není pro staré ženy. V reklamních materiálech je hlavní hrdinka líčena jako žena, která „prošla nejlepším věkem“ nebo „má už něco za sebou“. Je jasné, že o starších ženách není jednoduché mluvit. A Agnieszce Holland se povedlo zachytit složitost této situace. Alespoň do určité míry. Konec filmu to trochu kazí, ale o tom tu nebudu nic psát. Přesvědčte se sami.

Myslivci jsou ve filmu zlí a Duszejko dobrá. Oni jsou proti přírodě, ona chce přírodu chránit. Oni zneužívají své moci, ona stojí na straně nejslabších – mladého policisty nebo holky pracující v sekáči. Zatímco myslivci jsou představiteli místní moci (světské, církevní, všelijaké), Duszejko kolem sebe soustředí skupinu těch, kteří do společnosti nezapadají. Toto rozdělení na dobrou a zlou stranu by bylo zbytečně jednoduché, kdyby tu nehrálo roli to, o čem jsem psala výše – tedy že myslivci se nemusí každému jevit jako ztělesnění zla a bláznivá astroložka jako poslední spravedlivá. Věci se začnou komplikovat, když je nalezen mrtvý pytlák. A potom mrtvý myslivec. Motivů k vraždám bylo mnoho. Ale kdo je vrah? Nevíme.

Jak se dělá protestfilm

Film vznikal dlouho. Ukázalo se, že román Olgy Tokarczuk se do filmového jazyka nepřekládá úplně jednoduše. Mezitím se ujalo vlády PiS. Článek britského listu Guardian byl takřka celý věnován výhradně politickému odkazu filmu. Deník cituje slova režisérky o tom, že jsme v dnešním Polsku svědky kontrarevoluce. Režisérka zmiňuje Jarosława Kaczynského i prezidenty Ruska a Spojených států, kteří svou populistickou a autoritářskou politikou útočí na práva žen i ochranu přírody. Guardian také cituje jednoho polského novináře, jenž film nazval „hluboce antikřesťanským“, „vlastně pohanským“, „apoteózou ekoterorismu“. Agnieszka Holland dodala, že dokonce přemýšlela o tom, že by tato slova dala na plakáty propagující snímek. Má to být podle režisérky lákadlo pro ty, kdo by jinak na film do kina nepřišli. A tak se snímek Přes kosti mrtvých stal „protestfilmem“.

Je těžké si dnes představit, jakého by se film dočkal přijetí, kdyby poslední polské volby nedopadly tak, jak dopadly. Možná by v takovém případě Duszejko nebyla milou starší paní, ale bláznem atakujícím myslivce. Zasazení filmu do politických sporů v Polsku je určitě vhodné pro zahraniční publikum a je dobře, že mu zprostředkovává trochu zjednodušenou verzi toho, co se u nás děje. Ale sami si to tak zjednodušovat nemůžeme. Konflikt mezi myslivci a jejich kámošem knězem na jedné straně a Duszejko na straně druhé není to samé, jako konflikt mezi PiS a KOD. I když okolnosti zapříčinily, že v dnešním Polsku je Duszejko interpretovaná jako zastánkyně KOD, na demonstraci by potkala i myslivce a bývalého prezidenta Bronisława Komorowského. Potřásli by si rukama a zanotovali „Miluji svobodu…“? Nemyslím.

Duszejko je anarchistka a radikální ekoložka. Radikální ne v tom smyslu, že v supermarketu kupuje zboží z regálu označeného „zdravá výživa“. Je ale i feministka? Určitě je příběh o ní feministický. Na filmu o starší ženě pracovaly především ženy: Agnieszka Holland, spolupracující režisérka Kasia Adamik, kameramanka Jolanta Dylewska, spoluscénáristka Olga Tokarczuk. Je to ženský film. Takových příběhů máme zatím málo. Výhodou současné politické situace je, že se o otázce „ženskosti“ filmu určitě bude mluvit. Protože práva žen jsou jednou z oblastí, do které se PiS rozhodlo zasáhnout. A kde zasahuje PiS, tam protivládní opozice promlouvá o to hlasitěji. A až Právu a spravedlnosti odzvoní, což se jednou stane, bude dobře, když si vzpomeneme na všechny Janiny Duszejko tohoto světa a nebudeme se jenom radovat ze znovu nabyté svobody.

Autorka je šéfredaktorka online deníku Krytyka polityczna.

Z polského originálu Wariatka kontra myśliwi, czyli KOD kontra PiS?, publikovaného na stránce Krytykapolityczna.pl, přeložila Veronika Pehe. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image