Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proklamace versus realita: inkluze lidí s postižením na trhu práce

Zaměstnávání osob se zdravotním postižením je u nás stále obtížné. Názor, že se jedná o nezaměstnatelné jedince, bohužel přetrvává.

Vzdělávání není jedinou oblastí, kde je inkluze lidí s postižení ožehavým tématem. Inkluzi se dostává mnoho pozornosti i v oblasti zaměstnávání. Ovšem i zde existuje rozpor mezi proklamacemi a skutečnou praxí. Koncepční dokumenty sice podtrhují důležitost začleňování lidí s postižením do volného pracovního trhu, tedy jejich práci u běžných zaměstnavatelů, skutečná realizace inkluze však pokulhává. Ministerstvo práce a sociálních věcí v této diskrepanci problém zjevně nevidí. Alespoň tak lze soudit z jeho nedávné reakce na závěry Nejvyššího kontrolního úřadu z kontroly systému podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

Záleží jen na podmínkách a správném místě

Nejvyšší kontrolní úřad v rámci provedené kontroly mimo jiné zjistil, že mezi lety 2010 až 2015 směřovala naprostá většina dotací z oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněný trh práce. Subjekty chráněného trhu, kde tvoří osoby s postižením více než 50 procent zaměstnanců (tzv. chráněné dílny), získaly v tomto období až 96 procent z celkového objemu prostředků. Na volný trh práce směřoval pouze zlomek uvolněné finanční podpory. NKÚ tedy logicky dovodil, že politika zaměstnanosti v tomto případě na trhu práce nepodporuje inkluzi lidí s postižením – a to i přesto, že jejich práci u běžných zaměstnavatelů upřednostňuje jak Strategie politiky zaměstnanosti do roku 2020, tak Národní plán podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením z roku 2015.

Politika zaměstnanosti by neměla skrytě předjímat, kdo je uplatnitelný na volném trhu práce a kdo nikoli, neboť vždy záleží jen na kompetencích a motivaci konkrétního člověka s postižením a na prostředí, které mu vytvoří zaměstnavatel.

Náměstek pro řízení sekce zaměstnanosti a nepojistných sociálních dávek Jiří Vaňásek však v tiskové zprávě oponoval, že zaměstnávání osob s postižením na běžném trhu nemusí být preferováno vždy. Chráněný trh má být podle něj podporován proto, že na něm mohou být zaměstnáni lidé, kteří  najdou místo v běžné firmě „jen velmi obtížně“. Každá takováto formulace ovšem pouze utvrzuje zaměstnavatele v tom, že existuje skupina lidí s postižením, kteří jsou v běžném pracovním prostředí prakticky nezaměstnatelní. A to může firmy jednoduše odradit od toho, aby vůbec daly uchazečům s postižením příležitost. Přitom často záleží jen na vytvoření správného prostředí na správném pracovním místě.

Nejde však pouze o formulace. Rozdíl mezi deklaracemi a skutečnou praxí je daleko hlubší. Určitou část lidí s postižením skrytě pojímá jako prakticky nezaměstnatelné (minimálně v běžných podmínkách) dokonce i zákon. Osoby bez práce, jimž je přiznán třetí (tj. nejvyšší) stupeň invalidity, vůbec nejsou pokládány za nezaměstnané – a to i když byly před tím zaměstnané. Nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti, nepočítá se s nimi ve statistikách Úřadu práce. Na ten se sice zaregistrovat mohou, nic je k tomu ovšem nemotivuje (sociální i zdravotní pojištění jim platí stát automaticky). Prostory Úřadů práce pro zprostředkování zaměstnání navíc zpravidla nebývají bezbariérové. Přitom lidé s třetím stupněm invalidity tvoří celou polovinu těch, kteří jsou úředně považováni za zdravotně postižené.

Představy o chráněných dílnách

Domněnka o nezbytnosti podpory pracovních míst pro „ty jen obtížně zaměstnatelné“ vede ke kontraproduktivnímu výsledku. Kvůli štědrým dotacím pro zaměstnavatele, kteří zaměstnávají více než 50 procent osob s postižením, v posledních letech patrně dochází k přesunu handicapovaných zaměstnanců z otevřeného pracovního trhu na ten chráněný. Národní plán uvádí, že zatímco v roce 2006 pracovalo 19 procent zaměstnanců s postižením na chráněném trhu, v roce 2010 to bylo již 27 procent. (Aktuální čísla bohužel není možné dohledat, neboť tento údaj není zveřejňován. Avšak vzhledem ke každoročně se zvyšujícímu objemu dotací, které míří na chráněný trh, lze předpokládat, že trend pokračuje i nadále.) Přesouvání se ale netýká výhradně zaměstnanců s třetím stupněm invalidity, na chráněném trhu totiž čím dál častěji pracují i lidé s nižšími stupni a osoby zdravotně znevýhodněné. Politika zaměstnanosti tak nejenže inkluzi v tomto směru nepodporuje, naopak přispívá k dalšímu vylučování lidí s postižením na speciální pracoviště takzvaně „mezi své“.

Zaměstnávání osob se zdravotním postižením není oblastí, na niž by bylo možné aplikovat jednoduchá řešení. Mnoho lidí z této skupiny limituje jejich handicap opravdu výrazně. U dalších se k němu přidávají další znevýhodnění, například ve formě nízkého vzdělání či vyššího věku. Na druhou stranu postižení a priori neznamená snížení schopnosti pracovat – a už vůbec ne snížení vůle pracovat. Politika zaměstnanosti by neměla skrytě předjímat, kdo je uplatnitelný na volném trhu práce a kdo nikoli, neboť vždy záleží jen na kompetencích a motivaci konkrétního člověka s postižením a na prostředí, které mu vytvoří zaměstnavatel. Pokud bude politika stále o některých lidech uvažovat jako o obtížně zaměstnatelných a štědře finančně podporovat chráněný trh, nemůže se pak divit efektu sebenaplňujícího se proroctví. Proklamovaná inkluze na trhu práce se nedostaví nikdy. To je ovšem nešťastné, jelikož idea, že lidé s postižením patří do chráněných dílen, je podobně pomýlená jako názor, že děti s postižením patří do speciálních škol.

Autorka se zabývá analýzou veřejných politik, je na vozíku.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image