Putin na stráži revoluce


Revoluční rok 1917 je zaházen dezinterpretacemi. A zdaleka nejen v Rusku, kde letošní sté výročí Února a Října dělá tamnímu režimu vážné starosti.

Superkulaté jubileum revolučních událostí v Rusku, zažehnutých 23. února 1917 podle juliánského kalendáře (ve skutečnosti 8. března) a vrcholících 25. října (7. listopadu), zatím u nás nevzbuzuje žádná velká hnutí mysli, a to ani na levici. Ta správná moderní levice dávno přece ví, jak je ten starý ruský binec vzdálen nejen dobou, ale i povahou našim současným šarvátkám. Vyvolávat ducha Leninových bolševiků se mnohým jeví jako aktualizace střetu katolíků s protestanty v třicetileté válce, jako krok od žhavé současnosti do zaprášených regálů s nečitelnými pergameny. Vždyť „experiment“ skončil rozpadem sovětského impéria před čtvrtstoletím, stal se odstrašujícím příkladem, jak pokrok nemá vypadat (pokud ovšem nějaký pokrok vůbec existuje). A vůbec: stojíme dnes před zcela jinými – tak zní osvědčená fráze – výzvami.

Rusko v hlavách kapitalistů

Antikvace revolučního Ruska v historickém lapidáriu postihuje natolik všeobecné povědomí, že dnes prostě nemohu uvěřit obsahu rozhovoru s Eduardem Goldstückerem, který jsme spolu vedli přesně osm měsíců před jeho smrtí a jejž deník Právo zveřejnil 22. ledna 2000. Tento profesor germanistiky, znalec díla Franze Kafky, pilíř pražského jara 1968 a dlouholetý aktivní exulant, který byl v padesátých letech – jak sám řekl – „zatčen a málem oběšen“, věnoval v interview mnoho místa záporným (sic!) dopadům pádu sovětského impéria a kladnému (sic!) působení Říjnové revoluce na celý svět.

Putinovo Rusko má z letošního výročí vážné obavy, i když by se právě s odkazem na ně mohlo bít ve svá světodějná prsa, ať už je revoluční rok pojímán globálně jakkoliv.

Zopakujme si argumentaci: Goldstücker podtrhl především ten důsledek pádu sovětského impéria, že lidé, kteří mají hospodářskou moc, teoretikové i praktikové tržního kapitalismu, si vyložili své velké vítězství jako signál k zahájení ofenzivy proti sociálnímu státu. „S pádem Sovětského svazu, ať byl, jaký byl, totiž degenerovaný a strašný, padla všude určitá míra protekce dělnictva, padá ochrana zaměstnanců. Dokud existoval Sovětský svaz, platil přímo v hlavách kapitalistů za překážku ofenzívy proti sociálnímu státu.“ Svět se přirozeně cítil ohrožen ruskou revolucí, stále se obával možnosti rozšíření komunismu a „začal se starat o spoustu věcí, po kterých předtím ani nevzdechl“. Jednou z těchto „věcí“ byl západní sociální stát, tato odpověď na režim, který vzešel z ruské revoluce. Profesor Goldstücker v jediném rozhovor třikrát zdůraznil, že ruský rok 1917, zejména Říjnová revoluce, pokládaná liberály za prosté pučistické znásilnění ruské společnosti, působila na celé dvacáté století. „Politické dění od roku 1917 je podmiňováno faktem ruské revoluce a existencí Sovětského svazu. Každé politické rozhodnutí muselo vzít v úvahu vzniklou situaci. A to určovalo ráz dvacátého století.“ A dál: „… samotný fakt, že se ruská revoluce stala, že prostě byla – tento fakt sám o sobě určoval ráz celého století. A dodnes určuje.“ A znovu: „… vždy a všude v období od roku 1917 bralo každé závažné rozhodnutí zřetel na komunismus a na Sovětský svaz. Tím bylo ovlivněno úplně všechno.“ Potud Eduard Goldstücker.

Samozřejmě, že tyto vývody mohou být doplněny, vloženy do různých – i protichůdných – souvislostí, zpochybněny, podrobeny kritickým soudům, ba i jakémusi křížovému výslechu. Máme na to celý rok, v němž se Rusko z doby před sto lety bude dožadovat naší pozornosti, a to i svým – často dramatickým – úsilím o uznání, že jeho role coby světodějného subjektu nejenže nadále trvá, ale měla by být ještě posílena.

Národní usmíření v útoku na Zimní palác

A zde se dostáváme k překvapivému bodu: Putinovo Rusko má z letošního výročí vážné obavy, i když by se právě s odkazem na ně mohlo bít ve svá světodějná prsa, ať už je revoluční rok pojímán globálně jakkoliv. Hlavní věc je, že se nás báli, ne?  Prezident Vladimir Putin držel však již v prosinci pozoruhodnou řeč k Dumě, ruskému parlamentu, o potřebě „čestné analýzy“ příčin a důsledků Únorové a Říjnové revoluce 1917. Podle jeho slov je zapotřebí takové analýzy především k „národnímu usmíření“. Prohlásil za „absolutně nepřijatelné“ přenášení „sváru, nenávisti a resentimentů spjatých s minulostí“ do současného života. Putin zároveň vyzval konkrétní instituci, Ruskou historickou společnost, aby vytvořila organizační výbor, který by měl připravit tělo i ducha nadcházejících oslav. Z jejich přípravy předem striktně vyloučil politiky a zdůraznil význam odborníků. Základní myšlenkou je ryze postmoderní teze, že jsou tu sice vítězové i poražení, ale „každý má svoji pravdu“. (Moskovskij komsomolec, 23. ledna 2017)

Jen si představme onu průtrž pravd. Organizační výbor pro oslavy revoluce, která logicky pokračovala občanskou válkou a zahraniční intervencí, má se stát soklem pro pevné „národní usmíření“, neboť navzdory jedenácti intervenujícím armádám hovořícím šestnácti jazyky šlo zřejmě jen o jakési specificky ruské národní trauma. Novodobí koštýři revoluce, která je vždy a všude vrcholným bodem zápasu o politickou moc, nechtějí mezi sebou představitele klíčových politických směrů a proudů – hlavně komunisty, a to nejen stalinské, ale samozřejmě i ty opravdové – a vylučují je z práce na (sebe)reflexi. A je to ještě horší: mezi letošní arbitry revoluce, která si myslela, že skrze ni „na popy a na buržuje požár světa nastupuje“ (Alexandr Blok), zařadil nový carský režim buržoazních oligarchů – vedle akademických historiků – i kdejakého pravoslavného popa, například Putinova zpovědníka Tichona Šovkunova anebo šéfa moskevského patriarchátu Vladimira Legojda. Typicky revolučními experty a apolitickými členy výboru jsou pak zástupci bělogvardějské emigrace, princové Nikita Lobanov Rostovskij a Alexandr Trubeckoj; ten druhý už se nechal slyšet, že se mu „národní usmíření“ ani trochu nelíbí, že je politicky omezené a že by rád viděl u někdejších vítězů (i když nikdo z nich už samozřejmě nežije, i když náhodou přežil stalinské čistky) pořádné pokání. Úhrnem to v ledasčem připomíná hemžení samolibého feudálního nadpráví kolem carského trůnu v předrevoluční situaci roku 1917, jakousi historickou kostýmní maškarádu, provoněnou mračny pravoslavného kadidla. Pussy Riot na ně!

Jistěže hmatatelná předrevoluční atmosféra v současném Rusku není. Ale v některých shnilých režimech vznikají situace, jejichž parametry dokáže rázem změnit nejen výstřel v rozjásaném davu, ale i pouhý hod zmrzlinou. Ze sta masových akcí, které jsou k oslavě Říjnové revoluce připravovány, bude prý nejzajímavější – podle mínění organizátorů – promítání útoku na Zimní palác ve 3D, k němuž dojde 25. října zásluhou petrohradské Ermitáže. Mnoho Rusů podle tisku tvrdí, že jsou připraveni všeho nechat a na tu atrakci do Sankt Petěrburgu vyrazit. Kreml jistě doufá, že trojrozměrný prostor není na plátně sledovaném zástupy s virtuálními brýlemi přece jen natolik sugestivní, aby protrhl hráz mezi fikcí a realitou a přespříliš vtáhl dav do děje. A aby pak Rusko neurčilo ráz v pořadí už druhého století. Putin to už ohlídá.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM