Francouzští socialisté v neděli vybrali svého kandidáta pro boj o Elysejský palác. Je jím bretaňský rodák Benoît Hamon. Jeho jméno česká veřejnost zaznamenala tento týden možná poprvé. Letos padesátiletý poslanec Národního shromáždění s přídomkem „radikál“ ovšem není žádným politickým elévem, ba naopak, má za sebou bohatou stranickou minulost. I přes to však jeho zvolení znamená nejen pro tradiční francouzskou levici změnu a naději. Jakou budoucnost si tedy pro Francii představuje? Co nového přináší?
Studentský revolucionář
K politice se Hamon dostal na univerzitě, když se v roce 1987 zapojil do protestů proti tehdejšímu návrhu vysokoškolského zákona Chirakova ministra Devaqueta. Studentské a učitelské odborové organizace protestovaly zejména proti zavádění školného a proti navrhované podobě přijímacích zkoušek na vysoké školy. Hamon se vzápětí stal také členem Socialistické strany a mládežnickým funkcionářem. V devadesátých letech promoval z historie na Univerzitě v Brestu, čímž poměrně vybočuje z tradice nejen socialistických kandidátů (či prezidentů), kteří až na výjimky (Nicolas Sarkozy vyhořel na zkoušce z angličtiny) vystudovali prestižní SciencesPo.
Ačkoli se Hamon zřejmě nestane příští hlavou Francie, jeho kampaň je už teď pozitivní pro francouzskou i evropskou levici.
V roce 1997 se stal členem týmu ministryně práce a solidarity Martine Aubry a zabýval se zaměstnaností mladých. Na začátku milénia se rozhodl z politiky stáhnout a chvíli pracoval na vedoucích pozicích výzkumné agentury veřejného mínění Ipsos. Už v roce 2004 úspěšně kandidoval v evropských volbách a jako europoslanec se přesunul do Bruselu. Jeho tématem vždy byly hlavně otázky spojené se zaměstnaností, důstojnou výší mezd a alternativními ekonomickými modely. I on v euforii a z dnešního pohledu naivně před pěti lety uvěřil, vítězství Françoise Hollanda v prezidentských povede ke změně, a rozhodl se na francouzské perestrojce podílet.
Svérázný ministr
V první Hollandově vládě, které předsedal Jean-Marc Ayrault, se jako ministr bez portfeje zabýval solidární a sociální ekonomikou a předložil několik zákonů, které obsahovaly konkrétní ekonomické a fiskální modely vyzdvihující lokální produkci, družstevní a jiné solidární způsoby spotřebitelství. Otevřel také debatu o kvalitě potravin, ochraně spotřebitelů nebo lokálních měnách. Po změně premiéra, a tudíž i priorit a rozložení ministerstev, Hamon v kabinetu svého nynějšího neúspěšného protikandidáta v primárkách Manuela Vallse dostal na starosti školství. Chtěl navýšit platy učitelů a vysokoškolských pedagogů, vytvořit více pracovních míst nebo změnit zažitý školní cyklus (počet hodin týdně, počet volných dnů, atd.), ale po necelých pěti měsících vládu opustil. „Vzdálili jsme se základnímu boji s nezaměstnaností a nerovnostmi,“ prohlásil tehdy.
Jako řadový poslanec zvolený za pařížské předměstí Yvelines poslední dva roky výrazně protestoval proti přijetí zákoníku práce, nesouhlasil s diskriminačními a kontroverzními protiteroristickými opatřeními, včetně debat o odebírání druhého občanství Francouzům či Francouzkám podezřelým či obviněným z terorismu. Jako představitel levicového křídla socialistů stál u zrodu vnitrostranického odboje vůči dvojici Hollande–Valls, kterou obviňuje z diskreditace levice. Svůj nesouhlas s autoritářským konáním obou zmíněných završil vyslovením nedůvěry vládě při hlasování iniciovaném opoziční levicí (komunisté, Zelení, radikální levicová uskupení). Tím si proti sobě poštval své socialistické „přátele a přítelkyně“ – pro mnoho z nich je nedůvěryhodným radikálem, poškozujícím socialistické myšlenky.
Socialistický program
Jeho vítězství v primárkách málokdo očekával, ovšem výrazný procentuální náskok před druhým Vallsem (58 ku 42) naznačuje, že jeho vystupování inspirované americkým demokratickým kandidátem Berniem Sandersem zabralo a není nutné socialisty předem zcela odepisovat. Bude to ovšem mít složité nejen ve vztahu ke svým soupeřům a soupeřce z ostatních táborů. Musí si totiž na svoji stranu získat také konzervativní „pravicovou levici“.
Hamonovo hlavní politické heslo zní: „Rozbušme srdce Francie!“ Jeho volebnímu programu dominuje práce (důstojné mzdy, nezaměstnanost, robotizace a zdanění). V předvolební debatě s Manuelem Vallsem hovořil velmi přesvědčivě o dopadech automatizace, jež podle Hamona „zasáhnou zejména francouzský průmysl velmi zásadně“, a postavil se také za názor, že „práce bude méně, zcela se změní pracovní rytmus a lidé nebudou muset tolik makat. To je vidina lepší společnosti“. I z tohoto důvodu je jedním z jeho priorit univerzální občanský příjem (nejdříve pro lidi ve věku od osmnácti do pětadvaceti let) ve výši 750 eur, jehož zavedení chce diskutovat na co největším fóru občanů a občanek Francie. Navrhuje také nové formy zdanění, například daň z práce robotů, ale také vyšší environmentální daň pro velké znečišťovatele. V oblasti práce se zabývá také negativními externalitami, jako je syndrom vyhoření či deprese, a navrhuje, aby tato onemocnění byla klasifikována jako nemoc z povolání. Požaduje postupné zavírání jaderných elektráren (podle životnosti) a přechod na obnovitelné zdroje energie. Radikálním bodem jeho programu je změna francouzské ústavy a vytvoření VI. Francouzské republiky, která by byla demokratičtější, v níž by prezident neměl tolik pravomocí jako doposud a zastupitelské orgány by se volily poměrně nebo alternativními volebními systémy.
Nepravděpodobné vítězství levice
Bezprostředně po svém nedělním zvolení pronesl emotivní řeč, ve které vyzval všechny přítomné k boji ve prospěch vítězství levice a přímo se obrátil na své dva protivníky a vyzval je ke spolupráci. „Společně s [kandidátem radikální levice] Jeanem-Lucem Mélenchonem a [kandidátem Zelených] Yannickem Jadotem budeme schopni vytvořit skutečně levicovou vládní koalici, nabízím proto oběma spolupráci.“
V nejnovějších průzkumech se Hamon objevil s patnácti procenty před Mélenchonem i Jadotem, ale první zmiňovaný zřejmě nebude mít chuť svoji kandidaturu ve prospěch socialistů vzdát. Pravděpodobně se tak levicoví voliči roztříští a v druhém kole se utkají buď neoliberální François Fillon s národoveckou Marine Le Penovou, případně se mezi ně dostane momentálně velmi oblíbený centristický Emmanuel Macron se svým hnutím En Marche! (Kupředu). Ačkoli se Hamon zřejmě nestane příští hlavou Francie, jeho kampaň je už teď pozitivní pro francouzskou i evropskou levici. Navíc je představitelem mladší generace – radikálně levicové myšlenky tak nemusí být reprezentovány jen postaršími pány, jako jsou Corbyn a Sanders.
Autorka studuje politologii.