Rhys Ernst: „Práci v Hollywoodu vnímám jako aktivistickou“


Přinášíme rozhovor s trans aktivistou a producentem Rhysem Ernstem, který byl hostem loňského ročníku festivalu Mezipatra.

Reprezentace trans lidí v příbězích a filmech je dnes jedním z hlavních témat uvnitř trans komunity. Vy sám obvykle zmiňujete dva aspekty problému trans reprezentace: zaprvé je to otázka, kdo hraje či má hrát trans lidi, zadruhé jde o to, kdo stojí za příběhy s trans lidmi, tedy kdo je součástí filmové crew. Proč je důležité, aby trans herečky a herci hráli trans postavy?

V historii televize a filmu se čas od času objevila trans postava – většinou šlo o trans ženu, která byla hrána mužským hercem. V daných příbězích jsou tyto ženy zpravidla v roli padoucha nebo oběti. V trans reprezentaci existuje několik stereotypů, které se neustále opakují: buď je trans žena obětí vraždy, mrtvým tělem, nebo někým patetickým, někým, koho máme litovat. Anebo je sama sériovým vrahem. Máme tu dlouhou historii stereotypu vražedkyně, která je vlastně „muž v ženských šatech“ – příkladem je Mlčení jehňátek, Psycho, Sleepaway Camp. Tohle vychází z fascinace transgender lidmi, která není založena na žádných reálných informacích, ale spíše na divoké představivosti.

Když budu mluvit konkrétně o situaci v USA, dopad na život trans lidí je viditelný: obrovské procento z nás je nezaměstnané, je pro nás těžké najít „běžnou“ práci, a jsme tak vytlačováni na okraj. Trans lidé často například musí pracovat jako sexuální pracovnice a pracovníci jen proto, aby se uživili. Máme problém dostat se vůbec k příležitosti dosáhnout vyššího vzdělání, k adekvátní zdravotní péči nebo dokonce k bydlení. To všechno je projevem hlubšího systémového útlaku trans lidí. Naše reprezentace v médiích „krmí“ tento cyklus vytvářením lživých narativů a představ o tom, kdo trans lidé jsou. Když svěříte muži v šatech roli trans ženy, podpoří to představu, že trans ženy nejsou pravé ženy, ale jsou to vlastně muži, kteří se snaží oklamat lidi.

V boji za trans práva a reprezentaci šlo historicky často primárně o pochopení toho, že lidé mohou změnit svoje pohlaví, že mohou mít jiný gender, než který je jim připisován okolím. Dnes jde ale také o fluiditu, proměnlivost – trans komunita stále více zdůrazňuje to, že se identita může změnit a posunout. Když chcete například vyprávět příběh někoho, kdo je před tranzicí, koho do role obsadit? A co dělat, když je postava genderově fluidní?

Tyhle komplikované otázky jsou výzvou, ke které se film a televize ještě ani nedostaly. Jak reprezentovat někoho, kdo je nebinární nebo fluidnější (což jsou lidé, kteří se identifikují třeba se středem genderového spektra, jsou někde „mezi mužem a ženou“, nebo jiným způsobem odmítají, že existují jen dva gendery), je úplně nová otázka. Binární chápání genderu je konstrukt, který se učíme a přebíráme ze sociálního kontextu, ve kterém vyrůstáme. A zrovna binární gender je velmi západní koncept, který nebyl či není přijímaný v jiných kulturách – máme „nebinární“ tradice v asijských kulturách nebo v původních kulturách Severní Ameriky.

Pořád čekáme na prvního slavného cis hetero muže, který by otevřeně řekl, že ho přitahuje nějaká trans žena nebo že je či byl ve vztahu s trans ženou. Zatím nemáme takového ani jednoho.

Ale abychom se dostali k otázce, kdo by měl nebinární lidi hrát v televizi. Podle mě zodpovědným postupem by bylo pokusit se opravdu zahrnout lidi, kteří se takto identifikují, a to i kvůli tomu, jak specificky může takový herec utvářet a formovat daný narativ. Když budu například dělat film s nebinární postavou a sám se jako nebinární neidentifikuji, je dobré alespoň konzultovat danou roli s někým, kdo je nebinární, případně s ním spolupracovat.

Většina z nás chápe, jaké to je být bílým cis mužem – heterosexuálním, ale čím dál více i homosexuálním. Naproti tomu většina bílých cis mužů nezná další perspektivy, neučí se o „jiné“ zkušenosti, „jiném“ narativu.

Přesně, jsme společností učeni vidět všechno z bílé cis mužské perspektivy. U znázorňování žen je to nejvíce viditelné, vždycky sledujeme očima hlavního mužského hrdiny konvečně krásnou ženskou postavu, po které máme toužit. I když sami nejsme bílí cis muži, je nám z této perspektivy sdělováno, co bychom měli být. Tohle mocenské paradigma utváří náš pohled na svět už od nejranějších vzpomínek a zkušeností – jde ruku v ruce se systematickým útlakem a mocenskou hierarchií.

Nejde jen o to mít rozmanitost mezi herci a herečkami, ale také mezi spisovateli a spisovatelkami a ve filmové crew. Příkladem je letošní série Orange Is the New Black. Předchozí série byly skvělé, ale ta poslední se čím dál víc zabývala otázkou rasy a hnutím Black Lives Matter a podle mě byla příšerná, povrchní a populistická. Vůbec jsem nechápala, co se stalo – a pak jsem viděla scénáristy a všichni byli bílí.

K tomu mám takovou anekdotu: Jenji Kohan, režisérka Orange Is the New Black, a Jill Soloway, režisérka Transparentu a moje šéfová, měly veřejnou debatu a dostaly se do sporu ohledně toho, jestli záleží na tom, kdo scénář k seriálům píše. Díky bohu Jill je přesvědčená, že na tom, kdo stojí za příběhy, samozřejmě záleží. Jenji Kohan naopak tvrdila, že na tom vůbec nezáleží, že je jedno, kdo příběh vypráví, a každý si může vyprávět, jaký příběh chce. To by vysvětlovalo vaši kritiku poslední série – a není osamocená. Není náhoda, že skupiny lidí, které byly tradičně vyřazené z možnosti autorství (jako ženy a nebílí lidé), jsou také tradičně vnímány jako „jiné“ a jsou spíše objekty narativů než jejich subjekty. Proto si myslím, že je důležité, kdo vytváří příběhy a reprezentace v médiích. A proto také vnímám svoji práci jako aktivistickou, přestože je to práce v Hollywoodu. Je klíčové, aby lidé, které zajímá sociální změna a dekonstrukce moci, nad reprezentací kriticky uvažovali a upřednostňovali hlasy těch, kteří jsou tradičně chápáni jako „jiní“, a jsou tak umlčováni (ženy, nebílí lidé, queer a trans lidé, lidé s postižením atd).

Mimo práci na seriálu Transparent jste také autorem série krátkých filmů We’ve Been Around, které se zabývají často zapomenutými trans postavami západní historie. Co to pro vás tohle znamená – hledání „vlastní“ minulosti?

Přiblížím to skrze vlastní zkušenost. V osmdesátých a devadesátých letech, kdy jsem vyrůstal, jsem nikdy neslyšel o transgender osobě ani jsem nikdy žádnou neviděl. Věděl jsem, že jsem jiný – podle mě lidé často získají určitou představu o tom, kým jsou, už velmi brzy. Zvláště když jde o gender, člověk začne brzy inklinovat k nějakým rolím. Já osobně jsem měl jasnou představu o tom, že jsem velmi maskulinní, už od svých tří let. Pochopitelně mi ale docházelo, že to není společensky přijatelné a bylo mi dáno jasně najevo, že tuhle „stránku“ sebe sama musím uzavřít. Neviděl jsem žádné vyobrazení trans člověka vlastně až do doby, kdy mi bylo devět. Tenkrát jsem viděl trans muže v jedné „trashy“ americké talkshow. Způsob, jakým byl v televizi představen, byl politováníhodný. Bylo s ním zacházeno jako s takovým groteskním podivínem a působil neskutečně nešťastně. Celé to bylo depresivní. Zároveň já jsem okamžitě chápal, že tohle jsem já – ale právě kvůli tomuto zobrazení jsem se zařekl, že takový být nechci. Zabralo mi neskutečné dlouho se tenhle pohled na sebe sama odnaučit. Pak jsem se nesetkal s reprezentací trans muže velmi dlouho, takže jsem se s tím musel vypořádávat sám, bez pomoci médií, bez jakýchkoli vzorů – neměl jsem žádné transgender hrdiny. To vyústilo ve stud. Ato je dle mého typické pro trans lidi, že žijeme v neskutečném studu a hanbě po léta, desetiletí, někdy i po celý život. Podle statistik se asi 41 procent trans lidí během svého života pokusí o sebevraždu, což je, v porovnání s většinovou populací, neskutečně vysoké a děsivé číslo.

Dle mého je absence trans historií a vzorů srovnatelná se zkušeností skupin lidí, které prošly genocidou, byly kolonizované atd. – se zkušeností skupin lidí, které spolu se ztrátou svojí identity a historie ztratí schopnost být „funkčními“ jedinci. A našli bychom asi i další paralely se skupinami lidí, které si musely znovu vytvořit celou svou historii. Pro většinu trans lidí je život v naší společnosti jako život s kulturní amnézií – život bez historie, ve kterém stěží vidíte někoho, kdo je jako vy sami.

Příběhy, které jsou nejvíce vidět a slyšet, jsou příběhy bílých, privilegovaných trans lidí střední či vyšší třídy. I hlavní postava seriálu Transparent do téhle privilegované skupiny spadá, je to bílá, bohatá Američanka. A k téhle reprezentaci máme ještě jeden proud reprezentace. Tím jsou „jména, která se stávají hashtagy“ – nejčastěji afroamerické trans ženy – které jsou někdy zároveň sexuálními pracovnicemi – a které byly zavražděny.

Je pravda, že zkušenosti trans lidí jen v samotné USA jsou neskutečně různorodé – a rozdíl mezi situací nebílých trans žen a bílých trans lidí, ještě pokud jsou z vyšších ekonomických tříd, je obrovský. Na trans ženy je běžně vyvíjen větší nátlak než na trans maskulinní osoby, ale zároveň nechci bagatelizovat problémy, které zažívají trans muži. Bylo neskutečně důležité upřednostnit trans femininní hlasy v komunitě, s tím se ale pojí fakt, že nám chybí narativy s trans maskulinní zkušeností. Například afroamerická trans maskulinní zkušenost je skoro neviditelná, nereprezentovaná. Trans lidé často zažívají útlak v mnoha vrstvách – často se „transgenderovost“ pojí s mnoha dalšími útlaky a privilegii, nemůžeme říct, že je jeden způsob, jak někdo je trans, ale je jich mnoho. Potřebujeme rozhodně více příběhů, více nejrůznějších zkušeností.

Pro trans muže bylo vždy jednodušší být neviditelný, u trans žen je to těžší. Dnes je ale čím dál častější, že lidé nechtějí projít tranzicí a zmizet, ale chtějí být vidět jako queer. Nese to s sebou i zátěž: můžeme chtít být viditelně queer, ale také máme internalizované představy toho, jak bychom měli podle standardů naší kultury vypadat.

Celý tenhle problém trans zkušenosti, estetiky a změn těla je komplikovaný. Lidé jsou často rozmrzelí a chtějí změnit svoje tělo, aby vypadalo tak, jak se cítí. Na jednu stranu je to nesmírně důležitý cíl, předně na osobní rovině. Druhá strana této mince je ale neviditelnost – chtít „zapadnout“ jako cis gender osoba. Když se zamyslíme nad tím, kde jinde se výraz „zapadnout“ používá, tak je to třeba v otázce rasy. Řeklo by se, že někdo „zapadne jako bílý“, což se používalo hlavně u Afroameričanů v první polovině 20. století. Z dnešní perspektivy je to ale zastaralý koncept – proč by chtěl někdo „zapadnout“ jako bílý, když je taková touha zjevně spojená se studem za to, kým jsem? V „zapadání“ může jít samozřejmě o hodně věcí: o bezpečnost, o pohodlí, o shodu mezi tím, jak se vidím já sám, a jak mě vidí ostatní.

V trans kontextu „zapadnutí“ jednoduše znamená být vidět jako cis gender. S trans historií je to pak komplikované. Ti, kteří měli privilegium a „zapadli“ jako cis, nám nejsou známi. Prošli tranzicí a pak zmizeli – často ani jejich komunita nevěděla, že jsou trans. Jen o lidech bez tohoto privilegia něco víme.

Většinová společnost často chápe trans identitu jako primárně estetickou záležitost. Často ale nenásleduje uvědomění si, že trans zkušenost a identita se projevují i v jiných oblastech. Že jde o hlubší záležitost než o vzhled. Otázky cis lidí, kteří se snaží pochopit trans problémy, se tak často úplně míjí s trans perspektivou. I zásadní otázky jako otázka trans bezpečnosti je spojena s estetickým aspektem – častěji než cokoli jiného asi slýcháme: „Proč se tedy neoblékáš tak, aby nebylo vidět, že jsi trans, když se bojíš?“

To je spojené i s tím, že většinová společnost zaměňuje trans lidi, drag queens a crossdressery – tyhle kategorie ale nejsou totéž, přestože se překrývají a jejich hranice nemusí být úplně jasné. My tady primárně mluvíme o trans lidech. Když například mluvíme o trans ženě, znamená to, že mluvíme o člověku, který je ženou celý svůj život, ale nebylo to zjevné „zvenku“, dokud se nerozhodla projít tranzicí. Já to občas přirovnávám ke coming outu homosexuálů – předtím, než se gay či lesba „vyoutuje“, není heterosexuální, ale prostě jen není „vyoutovaný“ jako gay či lesba. Byl gay i předtím, jen to ještě nikomu neřekl. Stejné je to s trans lidmi – byli trans už nějakou dobu, jen to ještě nebylo „venku“. Oproti tomu crossdresseři jsou nejčastěji muži, kteří se někdy oblékají jako ženy. Ale to, že jsou crossdresseři, neruší fakt, že jsou stále muži. Drag queens jsou většinou cis gayové, kteří se převlékají za ženy v rámci showbyznysu. Ke zmatení pak samozřejmě přispívají stereotypní zobrazení v médiích, o kterých tu mluvíme. V „reálu“ mají cis imaginace a zavádějící reprezentace za následek mimo jiné vraždy trans žen. Mnoho cis mužů trans ženy přitahují. Po sexu ale muž může projít tím, čemu se říká „trans panika“, tedy panikou spojenou s představou, že se nechal trans ženou „zmanipulovat“ k sexu, který z jeho pohledu není heterosexuální. Velmi často se tento argument používá jako obhajoba právě v případech vražd trans žen.

To jen potvrzuje fakt, že je neskutečné množství trans sexuálních pracovnic a mnoho z nich je úspěšných. V pornu je ještě trend shemales, jedinců s ženskými i mužskými pohlavními znaky. Trans lidé jsou s tímhle pornografickým trendem v očích cis mužské perspektivy identičtí. Ale mimo erotický či pornografický kontext se zalíbení v trans ženě stává ostudným, nepřijatelným.

Trans ženské porno je velkou součástí pornografické mužské imaginace. Hodně cis mužů se s tímhle musí vyrovnávat – se studem, s internalizovanou homofobií a transfobií. Vlastně ještě pořád čekáme na prvního slavného cis hetero muže, který by otevřeně řekl, že ho přitahuje nějaká trans žena nebo že je či byl ve vztahu s trans ženou. Zatím nemáme takového ani jednoho.

Často citujete Laverne Cox a její výrok, že je revoluční milovat trans osobu či s ní být. Myslím si, že to platí jak v LGB komunitách, tak i mimo ně – trans lidé jsou sice přijímáni, ale otevřenost vůči nim končí u možnosti romantického vztahu. Podle mě je to spojené s tím, že většina lidí možná i neuvědoměle pořád chápe trans identity jako něco erotického, možná až jako fetiš. A trans lidé jsou jen ojediněle plně vnímáni mimo tento kontext.

Tím se vracíme k reprezentaci v médiích. Kdybychom měli mainstreamový film či show, která by ukazovala romantický vztah mezi cis a trans člověkem, a lidé by mohli vidět, jak něco takového vypadá zevnitř daného vztahu, situaci by to mohlo změnit. Lidé podle mě jen potřebují příklad, ukázat, že něco je OK. Já osobně jsem si v Americe všiml posunu v téhle otázce od doby, co se začal vysílat Transparent. Ne, že by situace byla vyřešená, to rozhodně ne, ale více lidí začalo být otevřených ke vztahům s trans lidmi a začala je více zajímat trans tematika.

Je důležité, aby minority vyprávěly své příběhy. Například proto, aby trans člověk mohl ukázat, že jeho život není jen o tom, že je trans. Lidé mají potom pro daného člověka více pochopení, dokážou s ním nějak sympatizovat, představit si, že by potenciálně mohli být ve vztahu, protože trans osoba prostě není jen nějakou genderovou kategorií, ale komplexním jedincem.

Tohle byla jedna z mých strategií při vyprávění příběhů – dát příběh, okolnosti, humor, charaktery, uměleckost na první místo. A třeba se pak ukáže, že je někdo trans nebo queer, ale už je to natolik zapleteno, zabudováno do příběhu, že je to vlastně skoro druhotné.

Existuje názor, dle kterého je vzestup pravicových extremistických stran v jistém smyslu reakcí na feminismus, na emancipaci žen a dalších minorit. Teď je to podobné s trans a queer emancipací. Čím více mluvíme o trans a queer tématech, tím silnější je reakce – více vražd trans lidí než kdykoli předtím. Jak se s tím vyrovnat? Nechceme mlčet, nechceme zmizet, ale reakce a odpor jsou silné.

Vzestup pravicového extremismu je všude podobný. Bílý patriarchát se cítí ohrožen a snaží se udržet svou sílu. Musíme rozhodně jít dopředu, bojovat dál. A musíme myslet na ty, kteří jsou nejvíc zranitelní, na ty, kteří jsou v ohrožení. Je to frustrující a smutné. Ale rozhodně nemůžeme přestat, musíme pokračovat a pokoušet se jít vpřed. Jak se ale dostat ze situace, že uděláme krok vpřed a dva zpět? Já uvádím většinou příklad Německa před érou nacismu. To bylo období „vrcholného progresu“ z hlediska genderu a sexuality. V sexuologii to byl podobný moment jako dnes pro queer a trans lidi – například v komunitě okolo Hirschfelda, který v Berlíně pracoval s autoritami na vytvoření „crossdressingové licence“. Ta potvrzovala, že daná osoba má povolený crossdressing, a ona se tak mohla volněji společensky pohybovat. Tyhle kulturní posuny jsou zajímavé – začínáme být inkluzivní vůči diferenci, rozdílnosti, jinakosti, a pak zažijeme fašistický posun politiky napravo. Což je neskutečně děsivé.

 

A2LARM