Svobodu, nebo smrt


Tragický příběh Jaroslava Janoty, který si kvůli exekucím vzal život, poodhaluje hrůzy českého systému vymáhání dluhů.

O české exekuční mašinérii bylo napsáno mnohé. Už nějakou dobu tak víme, že situace člověka, který se ocitne mezi Skyllou svých věřitelů a Charybdou jejich vymahačů, může skončit i konečným ztroskotáním křehkého lidského osudu. Naposledy se tak stalo v červenci minulého roku, kdy policie zastřelila v Ostravě-Hrušově dlužníka, který předtím postřelil exekutora a také ženu, která jej doprovázela. Poslední oběť je ale mnohem tragičtější – příběh Jaroslava Janoty, jenž před několika dny ukončil život skokem ze sedmého patra, je hořkým kalichem bezpráví, ze kterého se zvedá žaludek, ale který bychom měli vypít až do dna. Nevyvstává tu obraz násilníka, který pouze dostal zasloužený trest za pokus o zmaření jiného života. Za nepovedenou střelbu na exekutora totiž soudkyně Janotovi vyměřila dvanáct let vězení. Kulka minula svůj cíl – a úplně stejně se jím minul výkon spravedlnosti. Měl to přitom být trest exemplární pro všechny, kdo by se chtěli odvážit vztáhnout ruku na veřejnou moc, která jen koná svou povinnost.

Banalita veřejného zla

Zatuchlé české autoritářství, které přežívá i ve státních institucích, je poslední dobou na vzestupu. „Pořádek především!“ hlásají s gustem veřejní činitelé, kteří se shodují na tom, že kdo chce mít ve státě pořádek, musí pravidelně uklízet a občas s někým zamést. Politické autority se stále častěji mění na jakési údržbářské firmy a jejich policejní hlídky na bizarní uklízecí čety, které čas od času na ulicích zametají bezdomovce pod koberec, smýkají demonstranty po dlažebních kostkách a svážejí je na stanice, kde jim dávají ideologické lekce o tom, jak má fungovat svět. Nebo vyvezou další várku Romů na skládku, které se mírumilovně říká „sociálně vyloučená lokalita“. Do detenčního sběru pak neváhají zamést uprchlíky a imigranty. To vše ve jménu zákona a pořádku. Takový zákon a pořádek ale smrdí.

Pro Jaroslava Janotu se dobrovolná smrt stala probuzením z noční můry, kterou mu ze života udělal exekučně-soudní Leviathan.

Jaroslav Janota měl mnoho důvodů, proč zatrpknout a nenávidět celý svět, podobně jako se to stalo mnoha jiným. Tento „tradiční, náročný socialista“, jak se sám označoval, měl ovšem jen pramálo pochopení pro islamofobní nálady a dobře chápal, kteří dravci čekají ve stínu na svoji příležitost. Módním frázím o boji proti politické korektnosti se vysmíval, ačkoliv měly oslovovat lidi v podobné životní situaci, jako byl on. Rozvinul před námi příběh nezcizitelné hrdosti, která nehodlala být kořistí pro žádné supy – ani pro ty, kteří mu zničili život, ani pro jejich protějšky, kteří mu nabízeli jen opium nenávisti na jeho existenční bolest. Takovou hrdost přál i komunitě LGBT a přál ji i vlastnímu národu.

Život, o kterém jsme nevěděli

Je to možná až smrt, která nás probouzí z letargie života. Ale pro Jaroslava Janotu se dobrovolná smrt stala probuzením z noční můry, kterou mu ze života udělal exekučně-soudní Leviathan: „Je třeba myslet na heslo všech revolucionářů a bojovníků proti diktátorům. Svobodu, nebo smrt. Když vás někdo záměrně a bůhví z jakých malicherných příčin připraví o vaši svobodu, zbývá už jenom smrt. Je lépe čestně a svobodně zemřít než existovat jako otrok. Nejhorším druhem otroctví je totiž otroctví dobrovolné.“ Jeho závěť na blogu iDnes.cz, která byla záhy smazána, pokračuje slovy: „Proto jsem se rozhodl pro definitivní odchod z tohoto světa. Než se nechat zavřít na 12 let do vězení a nechat se šikanovat, beztrestně urážet či ponižovat od sadistických vězňů či dokonce dozorců, je lépe definitivně odejít. Ale jako svobodný člověk. Policie, státní zástupce a soudy si udělají čárku a hodí to za hlavu. Mrzí mne takový konec. Překonat silný pud sebezáchovy je opravdu těžké. Ale musím jej překonat. Žádná jiná možnost mi zkrátka nezbyla. Líbilo se mi tady, ale asi jsem se měl narodit v nějakém právním státě. Možná příště. Toto je můj definitivně poslední blog. Sbohem a Amen.“

Asi jediné, co by Janotu mohlo zachránit, bylo udělení milosti jako náprava nespravedlivé spravedlnosti. Mělo smysl o ni bojovat – nikoli osamělým bojem, ale společným zápasem za záchranu života plného ctností před apatií, která může zabíjet. Nic takového už se nestane. Tupé soukolí administrativního stroje semlelo další malý příběh ve velkém vyprávění o polistopadovém režimu, založeném na antikomunistické zápletce s demokratickým rozuzlením. „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku…“ – tak začíná Preambule Ústavy České republiky, která je dnes už leda morálním kýčem, který nikdo nebere vážně, včetně režimu samotného a jeho ochránců.

Za některé životy se tak nepláče a rychle se na ně zapomíná. Platí tu staré heslo, že všichni lidé jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Rozhodně si jsou rovnější příslušníci onoho špatně promazaného stroje české spravedlnosti, všichni ti zametači v ulicích, klimatizovaných exekutorských kancelářích i u mocenských pák. Zase nám jednou ukázali – abychom náhodou nezapomněli – banalitu zla, skrytou za protáhlými obličeji byrokracie, která rázně udeřila posledním razítkem a strčila Jaroslava Janotu na věky do šuplíku.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM