Tabery má pravdu. Sorry jako

,

Babiše se nezbavíme tím, že jej budeme proklínat. Mnohem spíše ho můžeme ohrozit, pokud se zaměříme na problémy, které ho vynesly nahoru.

Foto Jiří Sedláček – Wikipedia, CC BY-SA 4.0

Erik Tabery vyvolal div ne psychózu. Předseda ODS o jeho článku natočil video a zastánci mravnosti v politice v nepravděpodobné koalici Jakuba Patočky, Bohumila Doležala a Adama Drdy se postavili na morální barikádu očekávatelných slov typu kolaborace, počátky normalizace, špatné svědomí apod. Co tak hrozného přitom Tabery udělal?

Ve svém článku Éra Andreje Babiše se blíží nijak nezpochybňoval, že Babiš představuje vážnou hrozbu. Řekl pouze, že jeho motivy jsou patrně upřímné a že je každopádně velmi přesvědčivý. A především, že by si stávající strany neměly zcela uzavřít cesty k tomu, aby s ním některá z nich zkusila po volbách sestavit vládu. Právě na podobě koalice totiž záleží i budoucí směřování Česka.

Je možná největší chyba, že se opoziční debaty smrskly jen na soutěž v tom, komu se podaří Babiše hlasitěji urazit, nachytat ho na švestkách, konečně na něm najít to skutečně nejhorší, co definitivně změní jeho spanilé tažení ve finální prohru.

Do otázky Babišovy motivace nemá příliš smysl se pouštět, do hlavy mu nikdo nevidíme (a kdybychom viděli, patrně bychom jako u každého jiného zahlédli směs různých motivů, které plně nekontroluje ani on sám). Nicméně o tom, že je pro řadu lidí přesvědčivý, není pochyb – a je třeba se ptát proč. Pokud jde o koalici, Tabery nastolil z hlediska buržoazní demokracie klíčovou otázku: Bude skutečně lepší, pokud si Babiš nakoupí poslance různých stran do holdingu anebo uzavře koalici s nějakou krajně pravicovou stranou? Ať už jí bude KSČM, kterou většina prohlášení jejích členů a představitelů posouvá právě do těchto vod, anebo ODS, pokud se v ní chopí vesla možná nejděsivější a nejschopnější xenofob současné politické scény Václav Klaus mladší.

Nejen v této souvislosti zní Taberyho otázka logicky: Nebude nakonec lepší, pokud se Babišovým partnerem stane některá ze „standardních“ stran, která bude schopná aspoň do určité míry plnit roli kontroly a vnitřní opozice? Za jakých podmínek ano a za jakých podmínek ne? Kdo bere vážně stranickou politiku, měl by si tuto otázku klást už dnes.

Je ale samozřejmě pohodlnější prohlásit Babiše za absolutní zlo. Ti, kdo stojí proti němu, pak mohou jen mobilizovat – jakožto antizlo budou vždycky tak trochu dobro a pokud se pozornost upře k oligarchovi, snad zůstanou ve stínu jejich vlastní chyby. Jenže co když právě tyto chyby a problémy dávají Babišovi jeho sílu? A co budou jeho zásadoví odpůrci dělat po volbách? Překvapí své voliče nějakou novou „opoziční smlouvou“, tentokrát s holdingem, a bude pak zas čtyři roky proti čemu mobilizovat?

Strany jako divize organizovaného zločinu

Babiš není krysař, který si podmanil voliče pískáním na nějakou tajemnou píšťalku. Svou podporu nezískal kouzlem, ale tím, že může být mnohými vnímán jako racionální odpověď na reálný problém: dechberoucí zkorumpovanost českých politických stran, jejich nekompetenci a patrně též propojení s organizovaným zločinem, které ruku v ruce se stagnujícími mzdami a rostoucími nerovnostmi vytvořily ideální atmosféru pro politika jeho typu. Strana jednoho miliardáře, který nebude nikomu nic dlužit, „transparentní“ v tom smyslu, že nebudeme muset hledat temné kmotry za ní, neboť její šéf bude sám sobě kmotrem, se v tomto kontextu může jevit jako přesvědčivá odpověď. Jistě, můžeme se přít o tom, zda je tato léčba ještě horší než nemoc, anebo zda je stejně špatná. Popírat vážnost nemoci ale nelze.

Reálné obrysy politické korupce můžeme jen tušit. Víme ale například (máme soudně potvrzeno), že jsme zemí, kde milenka premiéra předávala na úřadu vlády zprávy tajných služeb jedné z hlav mafie. Víme (máme potvrzeno akreditační komisí), že se tu ministrem vnitra stal člověk, který svůj bakalářský titul obdržel za několik měsíců studia od zločinného spolčení. Co se v takové zemi ještě mohlo stát a nestihlo potvrdit?

O pravicových „standardních politických stranách“ nemá smysl mluvit. ČSSD ale z hlediska politické kriminality i politického obsahu nabízí podobně strašidelný pohled. Jde především o stranu rozloženou, o konfederaci krajských struktur, z nichž přinejmenším některé připomínají spíše lokální mafie zaměřené na rozkrádání evropských fondů. Jsou-li pravdivá podezření, která formuloval například novinář Petr Nováček a která se ozývají i z jiných zdrojů, má nyní docházet ke sjednocování strany s využitím čínských peněz nepříliš známého původu. Pokud je tomu tak (a Nováček není z lidí, kteří mluví do větru), pak mají voliči dvou nejsilnějších politických stran na výběr mezi českým oligarchou s mafiánskými praktikami a snahou udělat z České republiky firmu – a mezi podivným kapitálem nastupující mocnosti s nevybíravým silovým stylem a nevypočitatelnými úmysly, pro niž nemají lidská práva hodnotu ani toho papíru, na kterém jsou vypsaná. Obě možnosti jsou strašné, ale ta druhá je možná ještě o něco málo horší.

ČSSD je navíc děsivá i obsahově, zejména vzhledem k tomu, že ji stále více reprezentuje malý český Orbán z Plzně, muž, který chtěl svého času uspořádat referendum o přijetí sedmdesáti syrských uprchlíků a nyní navrhuje dát českým střelcům ústavní právo odprásknout každého, kdo jim bude připadat jako terorista. Máme se nyní ze strachu z Babiše postavit na barikády a říkat, že Milan Chovanec je „standardní demokratický politik“, zatímco třeba Robert Pelikán z ANO, jeden z mála českých politiků, který si uchoval humanistické smýšlení a ještě zvedl ze země téma dlouho neřešených exekucí, je prašivý pes?

Babišova zkratka

Lidé, kteří si s Babišem zadali, jsou líčeni jako špinaví kolaboranti. Adam Drda sahá do svědomí i těm, kdo odpověděli Lidovým novinám do ankety Kniha roku. To by ale znamenalo, že jsme tu před nástupem Babiše měli jakési normální a přijatelné politické a mediální poměry, které Babiš zničil. Skutečně?

Jistě, pro řadu novinářů je asi dost těžká otázka, zda pracovat pro Babiše. Zůstat v jeho novinách v domácím zpravodajství nebo v komentářové rubrice znamená ztratit věrohodnost. Ale třeba příloha Lidovek Orientace nebo anketa Kniha roku jsou ještě pořád významné kulturní instituce. Lze rozumět těm, kdo je dělají, že se neseberou a nepůjdou – kam vlastně? Do mediálních projektů svých bývalých šéfů typu Šafra nebo Balšínka, mnohdy nevzdělaných a o to arogantnějších a ideologičtějších? Pod vedení lidí, kteří svého času zbulvarizovali a pravicově glajchšaltovali český tisk a dnes se se svými agresivními webovými plátky zaměřených vedle Babiše na vymítání přeludu „neomarxismu“ (hadrového panáka, kterým může být cokoli) staví do role nových disidentů? Do Balšínkova Echa, které ve svých islamofobních i jiných strašících momentech působí často spíš jako Parlamentní listy pro lepší lidi?

Odlišné, ale v něčem příbuzné dilema mají lidé uvnitř „hnutí“ ANO, především asi Jiří Zlatuška nebo Robert Pelikán. Jsou to ve svých oborech zkušení profesionálové, kteří chtěli dosáhnout nějakých podstatných změn. Stávající zavedené strany jim nabízely leda možnost zařadit se vedle hromady nekompetentních lidí a mafiánů, dělat stranickou kariéru, polykat ropuchy při sledování podivných obchodů… a pak, za deset, patnáct, dvacet let nebo taky nikdy mít možnost něco významného ovlivnit.

Babiš jim ve svém podniku nabídl zkratku. Mohou něco měnit bez dlouhé ponižující cesty stranickými patry a ještě navíc mít pocit (nejspíš mylný), že budou šéfa holdingu korigovat a kultivovat. Jistě je to zkratka, za kterou museli zaplatit strašnou cenu: podpořit oligarchův nástup k moci a stát se její součástí. A to aniž by si kdykoliv mohli být jisti, že ze strany tvořené fakticky jedním mužem nebudou na hodinu vyhozeni – přesně podle pravidel firmy. Jsou ale reálné praktiky v jiných stranách o tolik lepší?

Vítězství úspěšných

Tak dlouho se v České republice uctíval kult manažerů s tahem na branku, až se nejmocnějším politikem v zemi stal právě Andrej Babiš – chodící reklama na úspěch. Porevoluční příběh o tom, že teprve ten, kdo něco vlastní, má ve společnosti hodnotu, se v jeho osobě definitivně uzavřel. Babiš svou možnost přijít do krámu a svobodně nakoupit všechno, co bylo zrovna na pultě, využil dokonale. Také proto nelze rozhořčené lamentování dříve nadšených budovatelů kapitalismu brát moc vážně. Jednal, jak oni kázali, a na jeho místě by se patrně nezachovali jinak. Chtěli vítězství úspěšných – a proč by se mělo zastavit zrovna před médii či před politikou?

České politice, ale ani porážce Babiše dnes nepomůže jednotná fronta proti hnutí ANO, které se tu marně dovolává další ze symbolů porevoluční politiky Miroslav Kalousek. A stejně tak se novinářské prostředí nezlepší, stane-li se hlavním kritériem kvalitní žurnalistiky to, že nevznikla v tvůrčí divizi Andrejova holdingu. Jaroslav Plesl tu byl už dávno před Babišem, a jakkoliv se nám jeho servilní poklonkování vlastnímu šéfovi může zdát komické, tahle kultura nevznikla až ve chvíli, kdy si Babiš koupil Mafru. Je spíš než co jiného důkazem, že česká média byla, až na pár ostrůvků pozitivní deviace, pod vedením jemu podobných oportunistů už dlouho.

Je možná největší chyba, že se opoziční debaty ve veřejném prostoru smrskly jen na soutěž v tom, komu se podaří Babiše hlasitěji urazit, nachytat ho na švestkách, konečně na něm najít to skutečně nejhorší, co definitivně změní jeho spanilé tažení ve finální prohru.

Jenže právě v důsledku takového přístupu jsou témata, která stála v pozadí jeho úspěchu, soustavně opomíjená, a i proto se Babiš těší takové oblibě. Jeho voliče totiž pravděpodobně vůbec nezajímá, jakým způsobem ke svému bohatství přišel, ani to, že je korunovaným ztělesněním střetu zájmů. Zajímá je, jestli opravdu bude líp. A to je otázka, na kterou jim dlouho nikdo nedával odpověď.

Právě proto

Před šesti lety se jeden z nás setkal s venezuelským anarchistou Rafaelem, kritikem Cháveze i jeho pravicových odpůrců. Když shrnoval venezuelskou situaci, říkal: „Před Chávezem jsme tu měli řadu hnutí – proti neoliberalismu, za odborová práva, k ekologickým problémům. Chávez všechny tyhle otázky zredukoval na jednu: Chávez sí – Chávez no. V důsledku toho si může dovolit věci, kvůli kterým by předchozí neoliberální vlády čelily plným náměstím protestujících.“

Je srozumitelné, že „standardní politické strany“ chtějí pojmout volby jako mobilizaci proti Babišovi, protože je to pro ně pohodlné. Ve stínu takové polarizace zůstanou jejich vlastní chyby. Neměli bychom jim to dovolit.

Ano, výrazný Babišův úspěch může znamenat vážnou změnu k horšímu, možná i posun k autoritářství. Ale právě proto není důvod, aby otázka příštích voleb byla pouze „Babiš sí – Babiš no“ a profitovala z toho, vedle Babiše, stvoření jako Václav Klaus mladší, Milan Chovanec anebo třeba také Petr Robejšek a Tomio Okamura. Stejně jako v případě Miloše Zemana je možná tím největším úkolem celé protibabišovské opozice neskočit Andrejovi na lep a nesoustředit veškerou svou pozornost jen na něj.

Žádná demokracie nemůže přežít neustálé mobilizace za svou záchranu. Budeme-li politiku prožívat jako trvalý výjimečný stav proti uchvatiteli demokracie, může se nám dost snadno stát, že zapomeneme dělat přesně ty podstatné věci, které je třeba dělat pořád. Třeba kritizovat kapitalismus, a to i když má zrovna méně patetickou podobu než tvář oligarchy z Kosteleckých uzenin.

Autorka a autor nevolí ANO.

 

A2LARM