Po lednovém odvysílání německé televizní trilogie Vinnetou (2016) se české publikum polarizovalo. Vypadá Divoký západ „konečně trochu autenticky“, nebo spáchal režisér Philipp Stötzl svatokrádež? Je „reálnější Vinnetou“ barbarstvím vůči snění dětského a mládežnického věku? Je opravdu nutné vnášet multikulti propagandu i do klasiky? Pokud feminismus zprznil postavu Nšo-či, co přijde příště?
Realističtější pojetí
Der Mythos lebt (Mýtus žije) oznamují tvůrci na plakátech nápadně připomínajících estetiku kultovní adaptace Haralda Reinla ze šedesátých let. Nostalgii Plitvických jezer, kde se proháněl chorvatský kompars v ikonických modro-oranžových bederních rouškách, však Stötzl, původně divadelní režisér, dávkuje opatrně. Mizí původní papundeklové kulisy zlatokopeckého městečka Roswellu, kde žádný kolt nevisel příliš nízko, fešáčtí kovbojové se promenádovali po širokých bulvárech a děvy lehkých mravů lelkovaly na zápraží saloonu v krajkovaných korzetech. Na Stötzlově Divokém západě se přistěhovalci brodí blátem, bydlí v ulepených provizorních stanech, děvky jsou ztrhané a zanedbané, indiáni ožralí a dělníkům na železnici chybí zuby a už měsíce jim nikdo neplatí.
Karel May, který vyšel z otřesných sociálních poměrů Saska poloviny 19. století, stvořil Old Shatterhanda jako projekční plochu své touhy změnit sociálně a etnicky rozpolcený svět.
Ani plakátoví hrdinové, jejichž obsazení budilo vášně dlouho dopředu, nejsou zas tak plakátoví. Old Shatterhand / Karl May je introvertní zeměměřič, kterému zastřelili otce v hornické stávce v Sasku a který hledá práci v Novém světě. Pochybuje o sobě, zato na systém, ať už vzdělávací nebo justiční, spoléhá až naivně. Poté, co ho příběh provláčí morálním bahnem přistěhovaleckých komunit, nachází domov u indiánského kmene Apačů. Jejich sociální a kulturní praktiky mu ovšem – na rozdíl od knižního i původního filmového Old Shatterhanda – zůstávají po celou trilogii spíše vzdálené a jako nejvyšší možnou míru integrace sice volí sňatek s Vinnetouovou sestrou Nšo-či, ale staví si v blízkosti kmene vlastní dřevěnou usedlost. Rovněž Vinnetou je značně méně sošný než v podání Pierra Brice – s gustem skalpuje, směje se a se svým pokrevním bratrem ochotně rozebírá partnerské vztahy.
Zlo malých lidí
Román je tak dobrý, jak dobrá je motivace jeho záporných hrdinů, napsal kdysi germanista Jiří Stromšík. Zatímco jak knižní, tak šedesátkoví padouši vinnetouovské série páchali násilí z jakéhosi nepochopitelného vnitřního puzení, protože je prostě bavilo střílet do lidí, je zlo nových filmů zlem malých lidí, kteří jen „dělají, co musí“. „V Chicagu se nás v jedný cimře bez oken tísní dvanáct,“ říká železniční dozorce Rattler, padouch z prvního dílu Nový svět , který se nerozpakuje bičovat své podřízené a zároveň doufá, že si na stavbě železnice vydělá na usedlost, kde bude s ženou a dětmi farmařit. Vinnetouův vrah z posledního dílu Poslední bitva, Frederick Santer, je zase ponižovaným synem ambiciózního otce (fanoušci v něm poznají Maria Adolfa, představitele Santera z původní série), který se neúspěšně snaží dostát očekáváním svého otce.
Způsob, jakým se ve filmové trilogii pracuje se zlem, příznačně odráží aktuální německou debatu o kolektivní vině. Skutečným zlem totiž není Rattler nebo Santer. Jak přiznává vedoucí stavby železnice Bancroft, „nemůžeme jinak, oni to tak chtějí“. V pozadí celého kolonizačního mechanismu, jehož jsou bitvy s indiány nebo násilí na dělnících jen dílčími symptomy, stojí anonymní železniční společnost Central Pacific Railroad Company a jednotlivé postavy jsou jen kolečky v obrovském soukolí. Přijímají rozkazy a dělají jen „svoji drobnou práci“, kterou ovšem celé soukolí pohánějí. Německý koncept kolektivní viny se nejlépe podařilo vtisknout do vedlejší postavy paní Bancroftové. Pěstěná dáma udržuje uprostřed bídy zabláceného Roswellu lidskost sadou míšeňského porcelánu, vhodnou četbou, vybranými mravy a gramofonem s klasickou hudbou. Ve scéně, kdy zaměstnanci železnice střílejí kulometem do indiánů ozbrojených luky a šípy, pouští paní Bancroftová gramofonovou desku a přehlušuje střelbu valčíky Johanna Strausse. Uhlazeností dobrých zvyků a dobré klasiky tak opevňuje svůj soukromý biedermeier proti nelidskosti venku. „Děláme jen, co musíme, jednou to bude všechno za námi a zbude z toho pár historek k vyprávění,“ komentují Bancroftovi svoji každodennost možná stejně, jako by ji pojmenovali němečtí dozorci v Buchenwaldu, kteří si v táboře zřídili malou zoologickou zahradu a vzorně v ní pečovali o medvěda. Ostatně právě v této scéně používá Old Shatterhand pro žánr westernu neobvyklý termín Völkermord, který se koncem čtyřicátých let vžil jako označení pro genocidu a později holocaust.
Evropský whitewashing
Mnohem menší promyšlenost než v architektuře zla projevuje film v otázce etnika a kulturně-geografických reálií. Zatímco se v šedesátých letech přesazení pueblanských Apačů na prérijní pláně ještě omlouvala skutečnost, že na Balkáně se kompars pořídí výrazně levněji než kdekoliv jinde v Evropě, v roce 2016 už Dinárské hory obstojí nejvýše jako tribut původnímu zpracování. Stejně tak obsazení role Vinnetoua muskulaturním modelem Nikem Xhelilajem není nic jiného než evropský případ rutinního hollywoodského whitewashingu, tedy obsazování bělochů do postav afrického, asijského nebo latinskoamerického původu. Na rozdíl od představitelky Nšo-či, mexické herečky Iazúy Laríos, známé z Gibsonova Apocalypta, působí urostlý Albánec Xhelilaj v roli Apače, tedy příslušníka drobnějšího, spíše podsaditého etnika, příbuzného více s Mexičany než ztepilejšími prérijními lovci, nanejvýš jako mladší verze Pierra Brice, ale určitě ne jako indián kmene Mescaleros. Skutečnost, že během prvního dílu Vinnetou – na rozdíl od ostatních indiánských postav – navzdory nepřízni počasí téměř neoblékne halenu, lze možná vysvětlit snahou přitáhnout k obrazovkám náctiletou generaci, ale v kontextu tvůrci deklarovaného úsilí vykreslit Divoký západ autenticky působí zbytečně lacině.
Co se ovšem hlavním představitelům Niku Xhelilajovi a Wotanu Wilke Möhringovi musí nechat, je působivé zvládnutí výslovnosti replik v lakotštině, která vzhledem ke své půvabné tónickosti činí z trilogie málem akustické potěšení – tedy pokud si ovšem odmyslíme skutečnost, že Apači hovořící lakotsky jsou asi stejně bizarním úkazem jako Španělé mluvící švédsky. V rozhodnutí sáhnout po lakotštině nezávisle na tom, o jakém severoamerickém indiánském kmeni se točí, není Philipp Stötzl sám. Lakotšina se od devadesátých let objevuje jako jakási univerzální indiánština – prostě proto, že tvůrci Tance z vlky si v roce 1990 dali tu práci a jazyk zpřístupnili filmovému průmyslu. V roce 2016 to už ale dávno není jediná možnost. Vedle jazyků kmenů Navahů, Siouxů a Čerokí patří apačtina k nejlépe popsaným a zachovaným jazykům, a to s dobrými deseti tisíci aktivními mluvčími. Mohou-li se trekkisté na conech bavit klingonsky, jistě i někdo z tvůrců nové adaptace mohl strávit pár večerů překladem těch pár Vinnetouových a Nšo-činých replik do zpěvné apačtiny z jihozápadní athabaské jazykové větve. Stejně tak indiánský jazykový poradce by jistě nepředstavoval zásadní rozpočtovou položku.
Víra, že svět může být lepší
Více realismu, méně realismu, příliš mýtu, málo mýtu. Novému Vinnetouovi se dá něco vytknout ve všech diváckých táborech. Mayovský fenomén je však vůči kritice překvapivě imunní. Úspěšně jí vzdoroval už v době, kdy vyšlo najevo, že Karel May strávil část života tím, že si hrál v Krušných horách na banditu, za což strávil pěkných pár let ve vězení, že měřil metr šedesát a medvědobijku by sotva uzvedl a že ohromující tvrzení „vše viděl, vše prožil a pak to napsal“ je zjevná lež. Na kráse mu neubylo ani poté, co May ztratil odstup a připsal několik dílů, v nichž nechává Vinnetoua cestovat v obleku do Saska a konvertovat ke křesťanství. Dokonce přežil i zprznění jedenácti díly kulisového seriálu Můj přítel Vinnetou (1980).
Síla legendy a její životaschopnost totiž spočívá v něčem úplně jiném. Karel May, který vyšel z otřesných sociálních poměrů Saska poloviny 19. století a celý život trpěl jak chatrným zdravím, tak malým sebevědomím, stvořil Old Shatterhanda jako projekční plochu své touhy změnit sociálně a etnicky rozpolcený svět, do kterého se narodil. Skrze podmanivé příběhy z Divokého západu a později z Orientu nakazil dětství několika generací vírou, že svět může být lepší, že zákon Apačů, podle nějž ten, „kdo nezabrání zlu, je stejně vinen jako ten, kdo ho spáchal“, platí i pro ně, a že až vyrostou, bude sociální nespravedlnost a rasová nenávist okolního světa i jejich problémem.
Ještě pro moji generaci narozenou v osmdesátých letech představoval Vinnetou plnokrevný svět, který jsme si odžili jako jeden z prvních velkých příběhů svého života. Fikční, ale reálný ve svém apelu. Mě samotnou jeho příběhy zavedly na germanistiku a později mezi Navahy, do světa sužovaného rasismem, nenávistí a alkoholismem, na který by Vinnetou a Old Shatterhand byli nejspíš krátcí, ale to už je jiný příběh. Podstatné je, že každá generace potřebuje svoji iniciační legendu. A nemusí jí být nutně Vinnetou. Pokud příběhy Karla Maye a jejich adaptace neudrží krok s dobou, jejich úlohu přebere Harry Potter, Kattnis Everdeen nebo Jon Snow, kteří se ve věku klukovského a holčičího dobrodružství stanou součástí zpočátku dětské, ale mnohdy celoživotně trvalé víry, že i já jsem zodpovědná za podobu tohoto světa.
Autorka je germanistka.