Vážená paní předsedkyně, vážená paní žalobkyně, vážený obhájce, vážení přítomní.
Uplynul již rok a půl od zahájení trestního stíhání a téměř rok od prvního líčení, které proběhlo zde u Obvodního soudu pro Prahu 1. Máme k dispozici rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, rozsudek Městského soudu, existuje podnět nejvyššímu státnímu zástupci, jeho dovolání k Nejvyššímu soudu, rozhodnutí Nejvyššího soudu a usnesení Městského soudu. Existuje i vyjádření policejního prezidenta a tiskového mluvčího prezidenta ČR. Cyklus se uzavřel a my dnes stojíme opět na začátku. Netroufám si tvrdit, zda chytřejší. I přes množství judikátů, mediálních výstupů, administrativní agendy a facebookových statusů veřejných činitelů se přiznám, že stále nevím, z jakého důvodu jsem trestně stíhána, proč je případ projednáván před trestním soudem a čeho jsem se vlastně dopustila. Žádný z dokumentů, které mám k dispozici, mi na tuto otázku nedokázal srozumitelně odpovědět.
Má osoba zde není vůbec důležitá a nehraje žádnou roli. Jde o exemplární potrestání, které má varovat veřejnost, aby se neodvažovala si na policisty příliš vyskakovat.
Loni touto dobou jsem byla odsouzena k ročnímu podmíněnému trestu. I přes odvolání a následné zproštění mě tento fakt inspiroval k tomu začít pozorně pozorovat svůj život s určitou dávkou podezření a nejistoty, zda je dostatečně řádný. Během roční podmínky, která by se již v těchto dnech patrně blížila ke konci, jsem se totiž měla osvědčit. Byla bych ve zkušební lhůtě. Strávila jsem tedy rok pozorným sledováním svého života a jeho vesměs předvídatelných trajektorií: ráno vstanu, jdu do práce, z práce do školy, ze školy do vědecké studovny, z níž odcházím po zavírací době a metrem se vracím zpátky domů. Krom toho, že by můj nudně řádný život mohl sloužit jako ukázkový příklad stereotypních trajektorií obyvatel velkoměst, které v šedesátých letech analyzovali situacionisté v čele s Guyem Debordem, s velkou dávkou překvapení jsem seznala, že se šance, že bych se ve zkušební lhůtě mohla neosvědčit, blíží nule.
Musím s trochou zklamání přiznat, že můj život je již třicet let konvenční, konformní a nudně řádný. Jsem suchar. Nikdy jsem se nedopustila trestného činu, přečinu, ba ani přestupku. V devadesátých letech jsem přešla na červenou a zaplatila pokutu 150 Kč, s pocitem těžké recidivistky vracím pozdě knížky do knihovny. Toho, že dalších třicet let mého života bude vypadat pravděpodobně velmi podobně, si musela být loni touto dobou vědoma jak paní žalobkyně, tak paní soudkyně. Vědoma si toho byla i policie, která mi bezprostředně po činu nabídla, že zváží, zda mě, zcela bezúhonnou osobu, bude vůbec kriminalizovat, rozhodnu-li se doznat v plném rozsahu. Problém byl, že jsem nevěděla, k čemu se mám doznávat.
Rozsudek v přelomové době
S určitou dávkou uražené ješitnosti tedy musím přijmout nevyvratitelný fakt: v tomto monstrprocesu nejde vůbec o mě, o mou osobu, o míru řádnosti mého života nebo o společenskou nebezpečnost mé osoby. Má osoba zde není vůbec důležitá a nehraje žádnou roli. Jde o exemplární potrestání, které má varovat veřejnost, aby se neodvažovala si na policisty příliš „vyskakovat“, jinými slovy, aby nekritizovala její práci, dochází-li k překračování a zneužívání pravomoci úředních osob, k policejní brutalitě, dochází-li k tomu, že policie ignoruje ústavu, přihlíží páchání trestných činů či s nimi přímo otevřeně sympatizuje. Mé exemplární potrestání má pomoci vynutit autoritu a respekt tam, kde se jich, jak všichni víme, bohužel nedostává, a to formou neúměrné represe. Má založit precedens. Děje se tak v době, která je nesmírně pohnutá, dynamická a v určitém smyslu přelomová. Čelíme invazi uprchlíků, kterých jsou v tuto chvíli v českých detenčních centrech řádově desítky. A děje se tak v zemi, kde policie, prokuratura a justice mají sloužit veřejnosti. Nikoliv naopak.
Nejde-li v této kauze o mě, ráda bych se k této skutečnosti vyjádřila nikoliv jako obžalovaná, ale jako občanka, kterou, stejně jako paní žalobkyni, velmi znepokojuje nepořádek a chaos. Jako občanka, za kterou ovšem nestojí kapitál, konexe ani moc. Jako osoba, která zcela osamocena čelí mašinérii v podobě policie, prokuratury a justice. Již tato disproporce probouzí zvědavost a zájem veřejnosti. Existuje totiž jisté pravidlo, kterého si všimli autoři jako Kafka, Chesterton nebo Hašek. Tlačí-li státní moc v takto nerovném souboji na pilu přespříliš, je-li státní represe neúměrná, nekvalifikuje-li jednání přiměřeně, způsobuje svou vlastní erozi. Dochází k jednoduchému procesu: situace, která by na začátku mohla být předmětem přínosných a pro demokracii ozdravných diskuzí o otázkách, jako je právo na odpor, právo shromažďovací, nutná obrana či překračování pravomocí úředních osob, se z diskurzu seriózního přesouvá do diskurzu naprosté grotesky a frašky, z něhož již není cesty zpět.
Od jisté doby již případ Kateřiny Krejčové nikdo nevnímá jako seriózní kauzu. Video, na kterém je zachycen údajný útok, příliš dlouho kolovalo po internetu jako mem, stalo se součástí lidového folkloru. Příběh metrákového policisty, kterého padesátikilová anorektička poslala pouhým dotykem na neschopenku, video, které musím – přes veškeré zoufalství, které jsem 1. 7. 2015 při sledování toho, jak úřední osoby vyrážejí zub mému tehdejšímu partnerovi, prožívala – s odstupem času vlastně také označit za poměrně komické, si lidé přeposílali a sdíleli na sociálních sítích tak dlouho, až humorný příběh zlidověl. Šance, že závažné otázky, které otevírá, budou zodpovězeny, státní moc promrhala v neúměrné represi.
Není to škoda kvůli mně. Koneckonců, o mě samozřejmě nejde, a jak řekl jeden můj kamarád: takováhle podmínka, to je cool jizva, která ve skutečnosti pouze zvyšuje sociální status. Je to nesmírná škoda pro demokracii v této zemi. Je to škoda, uvědomíme-li si, že instituce, které mají být garantem řádu, samy participují na bakchanáliích chaosu. To, že případ probouzí mediální zájem a stal se součástí lidového humoru, není náhoda. Veřejnost se právem ptá: jak je možné, že čin zachycený na videu způsobil sedmidenní neschopenku policisty? Jak je možné, že mu někdo tuto neschopenku napsal? Jak je možné, že k tomu došlo zcela rutinně, jako by nadřízení policistům takové věci přikazovali dělat denně, protože mají jistotu, že takové neschopenky budou vydány? A především, jak je možné, že tuto nesmyslnou premisu, z níž plyne cokoliv, třeba odsouzení Kateřiny Krejčové k podmínce, přijala zcela nekriticky státní zástupkyně?
Opravdu si nechal napsat neschopenku? Tyhle metody známe!
Zcela bez ironie a upřímně zde chci dnes policii, paní žalobkyni i paní soudkyni poděkovat. Trestní stíhání a odsouzení mi přineslo nesmírně mnoho. Odpovědí na své otázky jsem se sice nedočkala ze strany žádné zodpovědné instituce, o to víc jsem je musela hledat sama a celou věc srovnávat se svým svědomím. Mohu zodpovědně říci, že bych dnes nejednala jinak, za svým jednáním si stojím a necítím se vinna. Jsem přesvědčena, že policie nesmí ignorovat ústavu, porušovat výkon shromažďovacího práva, sympatizovat s krajní pravicí, zneužívat uniformy, služebního průkazu a obušku k mlácení svých názorových oponentů a především, nemá právo testovat jako v laboratoři, zda blízké osoby poškozených dokážou zanechat takové chování bez povšimnutí, nebo se proti němu vymezí. Jsem na sebe vlastně velmi hrdá, že jsem v tomto „stanfordském experimentu“ nereagovala skutečným útokem (nakopnutím, úderem, škrcením apod.), ale pouze zoufalou snahou zakrýt přítele vlastním tělem. Znamená to, že jsem společensky nebezpečná méně než sofistikovaný tyran v uniformě – policista Kloubek.
Během posledního roku a půl za mnou přicházeli nezávisle na sobě disidenti a signatáři Charty 77 a vyjadřovali mi podporu. V minulosti jsem nebyla příliš citlivá vůči odkazu disentu. Myslím, že mnozí z mé generace se cítili jeho mýtem velmi přesyceni, ale solidarita, kterou v těchto lidech můj případ probouzel, mě zaujala. Pamětníci pendrekového zákona i o generaci mladší signatáři Charty mi opakovali: „Opravdu si nechal napsat neschopenku? Tyhle metody známe!“ Je to pořád stejné.
Stejným způsobem, jakým oni pociťují solidaritu vůči mně, jsem náhle já začala pociťovat solidaritu vůči jiným nespravedlivě stíhaným. Solidaritu, citlivost a empatii, kterou jsem nikdy předtím nepocítila, kterou bych nikdy nedokázala tak silně pocítit bez této zkušenosti. Solidaritu vůči Igoru Ševcovovi, jehož případ je tak absurdním zneužitím moci, že když jsem četla jeho spis, musela jsem se Igorovi za tuto zemi omluvit. Solidaritu vůči Martinu Ignačákovi a nespravedlivě stíhaným v rámci operace Fénix, solidaritu vůči všem, kteří nemají takové štěstí, že by jejich údajný útok na úřední osobu někdo natočil a psali o něm novináři, a jediné dostupné svědectví bylo svědectví dalších policistů. Pociťuji hlubokou solidaritu vůči těmto lidem a děkuji vám za tuto zkušenost. Pochopila jsem, co myslí profesor Jan Patočka, který zemřel po jedenáctihodinovém policejním výslechu, solidaritou otřesených. Děkuji za tuto zkušenost, protože mi dala něco, co nejde „vyhandlovat v tuzexu/nabiflovat přes noc/touhu a odvahu“. Jsem přesvědčena, že každá veřejně činná publicistka, investigativní novinářka, dokumentaristka, filmařka, umělkyně, humanitní nebo sociální vědkyně, soudkyně nebo prokurátorka by měla mít možnost zažít zkušenost nespravedlivého trestního stíhání, protože je to dar v podobě nesmírné míry empatie a solidarity.
Rozum a svědomí
Pokud můj případ pomůže upozornit na problémy zneužívání pravomoci úředních osob, policejní zvůle a represe a umělého konstruování trestných činů, pokud pomůže komukoliv, kdo bude chtít uplatňovat svá ústavou garantovaná práva, aby byl odvážnější, pak nespravedlivé trestní stíhání svůj účel splnilo a já ho přijímám s pokorou a jsem za něj vděčná.
Dovolte mi na závěr ocitovat z doslovu k Patočkovým Kacířským esejům o filosofii dějin. Napsal ho Václav Bělohradský v roce 1980 a analyzuje v něm text Karla Kosíka Rozum a svědomí:
„Je ještě v živé paměti mé generace Kosíkův manifestační komentář jedné proslulé pasáže z dopisu Mistra Jana Husa, v níž je neobyčejně významným způsobem vysloven požadavek jednoty svědomí a rozumu jako základu a podmínky lidské důstojnosti. ‚Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mě dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit, bez odporu svědomí.‘
Situace, v níž Mistr Jan Hus formuluje svůj imperativ, je typickou situací intelektuála: na jedné straně instituce se svým požadavkem jednoty a poslušnosti, instituce, k níž intelektuál sám náleží, jejíž užitečnosti si je vědom a o níž ví, že je podmínkou přežití rozumu a kultury jako společenské skutečnosti; na straně druhé imperativ jednoty svědomí a rozumu jako základu osobní integrity – nezávislé na žádné instituci – kterou nemůže zapřít ‚bez odporu svědomí‘. Ukazuje se tak, že žádná kolektivní organizace, jakkoliv důležitá, nesmí založit svou moc na zrušení jednoty svědomí a rozumu. Toto omezení veškeré kolektivní moci je základem evropské civilizace. Být občanem nějakého státu, být členem nějakého hnutí, být součástí nějaké organizace, nesmí nikdy znamenat ochotu zříci se obsahu vlastního vědomí. Ochota překročit tuto mez je specifickým znakem ideologie, který ji odlišuje zásadně od kultury. Instituce složená z lidí, kteří se vzdali vlastního rozumu, obsahů vlastního vědomí, může být mocná a jednotná, ale není již lidským společenstvím, je svého druhu věcí.“