Hudebnímu mainstreamu momentálně vládne atlantský trap, jehož zvuku dominuje hutná, narkotiky napuštěná basa a futuristické synťákové melodie. Musí to být jasné každému. A to obzvláště poté, co se na začátku letošního roku vyšplhal hit Bad & Boujee od atlantského tria Migos na první místo žebříčku amerického hudebního magazínu Billboard. Jejich album Culture velmi pozitivně přijala kritika, ale i samotní posluchači, což mimo jiné dokazují neuvěřitelně vysoký počet přehrání na YouTube nebo množství internetových memů, které odkazují na ústřední refrén skladby Bad & Boujee „Rain drop, drop top“. Symbolicky se tím dovršil několikaletý pomalý vzestup atlantské hiphopové komunity na pomyslný trůn, a to nejen hiphopové subkultury.
Future se nebojí před svými posluchači odhalit jemnější stránky osobnosti a díky tomu se s ním lépe ztotožní i mainstreamoví fanoušci.
Atlantský trap se definitivně stal součástí popkultury, což naznačuje i přirovnání tria Migos k „Beatles této generace“, jak je při přebírání ceny Zlatého glóbu za nejlepší komediální seriál loňského roku charakterizoval tvůrce seriálu Atlanta Donald Glover. Přitom ještě před dvěma lety byli po jednom z koncertů na univerzitě Georgii dva členové Migos zadrženi, když se při policejní prohlídce jejich tourbusu našly zbraně a drogy. Dnes vystupují v mainstreamových zábavních pořadech, jako je Ellen nebo Jimmy Kimmel Live.
Expanze atlantské trapové subkultury mezi globální hudební mainstream přitom začínala ve vyloučených lokalitách a hudební produkce mladých Afroameričanů z východní části města byla financována převážně prodejem drog. Dnes se díky obrovské popularitě atlantského trapu daří hudebním studiím, které využívá stále víc a víc mladých rapperů a producentů, strip klubům, do nichž chodí producenti testovat nejnovější hity, protože pokud uspějí tam, budou mít jejich skladby zaručený úspěch, a dalším lokálním obchodníkům a obchodníčkům, kterým bezprecedentní úspěch místní hudební scény pomohl k slušným přivýdělkům. Na výstavbě a zařízení kvalitních hudebních studií zbohatl například majitel Quality Control Music labelu Pierre ‚Pee‘ Thomas. Jeho nahrávací studia využívají pravidelně Migos, ale navštívil je například i Drake, Kanye West nebo Justin Bieber. Úspěch atlantské trapové scény je založen na kombinaci komunitní svépomoci a dravého kapitalistického byznys plánu.
Thug life a emíčko
Pro trapovou kulturu je životně důležité, aby neustále doplňovala své řady o nové a neotřelé rappery. Zatímco Young Thug, Migos nebo Metro Boomin dokázali prorazit na výsluní už v loňském roce, na scénu se dere mladá krev, například Lil Yachty nebo 21 Savage. Oba přitom do žánru vnáší něco jiného. Zatímco Lil Yachty osvěžil trapovou scénu neotřelou a pozitivní energií, 21 Savage si fanoušky získal naopak autentickou energií drsného kluka z vyloučené lokality, který se donedávna živil výrobou a prodejem drog. V novém dokumentu Viceland o Atlantě vytahuje před zraky kamer fotky všech svých zastřelených kamarádů: „Tohle byl můj nejlepší kamarád,“ ukazuje na jednu z fotografií, „zastřelili ho na moje narozeniny, ve stejný den postřelili i mě tady do ruky.“ Za celý svůj život byl prý postřelený celkem šestkrát. „Tohle mě donutilo rapovat.“ Neříká to ovšem tónem, který by se chtěl takovými věcmi nějak zvráceně vychloubat, ale spíše apaticky, aby ukázal, že když ve svých textech rapuje o násilí a gangsterském životním stylu, nejsou to pouhé fráze.
Mladá generace se více či méně vymezuje vůči té starší, která jim vyšlapala cestičku. Do ní patří i jedna z největších současných hudebních superstar – Future. 21 Savage vysvětluje, že ani Future nepoznal takový život, jaký prožil on: „[Future] chodil na Columbia High School. To je támhle,“ ukazuje rukou na západ. Metro Boomin zase ve studiu reportérovi vysvětluje, že se rozhodl spolupracovat s 21 Savagem proto, že rapuje jiným způsobem než všichni ostatní. Přitom znovu zmiňuje jméno Future jako někoho, kdo reprezentuje určitou fází atlantského trapu, která už je pravděpodobně překonaná.
Futureova hvězda posledního půlroku lehce pohasínala. Mezi hiphopovou komunitou se šuškalo, že po vydání třetího studiového alba DS2 (Dirty Sprite 2) dosáhl svého vrcholu. Možná za to mohla i kadence vydaných nahrávek. S měsíčním rozestupem krátce po sobě vyšly mixtapy Purple Reign a album EVOL. Pouze pár měsíců předtím přitom vydal úspěšné mixtapy Beast Mode, 56 Nights a především pak album DS2, které na konci roku 2015 dominovaly téměř všem hudebním žebříčkům. Po roční odmlce ale Future vrací tvrdý úder všem kritikům hned dvěma našlápnutými alby (Future a HNDRXX), která vyšla s pouhým týdenním rozestupem.
Obě alba obsahují shodně sedmnáct skladeb. Při tak velkém objemu hrozí, že se vše slije do beztvaré hmoty a nahrávky nebudou fungovat. Že tomu tak není, svědčí o vysoké kvalitě obou vydaných novinek. Zatímco na eponymním albu se tematizuje hlavně rapperské ego, bohatství, krásné ženy a sláva, na HNDRXX se Future rozhodl následovat svoji naléhavější a zranitelnější polohu. Atlantský trapový zvuk se zde mísí s náznaky r’n’b sentimentu. Tato linka je na albu podtržena i tím, že k přemítání o svých minulých vztazích (především s populární zpěvačkou Ciarou, na niž vzpomíná například v úvodní skladbě My Collection), si přizval i současné hvězdy žánru The Weeknd a Rihannu.
Future se na obou novinkách vrací ke své mantře z minulosti: „Když se dotknete zranitelného místa, dočkáte se opravdu dobré hudby,“ uvedl před několika lety v rozhovoru pro hudební magazín Fader. Právě tím se odlišuje od nekompromisně maskulinních rapperů Migos nebo 21 Savage. Nebojí se před svými posluchači odhalit jemnější stránky osobnosti a díky tomu se s ním lépe ztotožní i mainstreamoví fanoušci. Současně je však nenechává na pochybách, že spolu rozhodně nejsou na stejné úrovni. Nezapomíná jim zdůraznit, že na rozdíl od nich se svým talentem a pílí dosáhl na obrovské bohatství a světovou slávu.
Obě nová Futureova alba pomyslně stvrzují momentální globální nadvládu atlantského trapu. Migos svým hitem Bad & Boujee dosáhli na přední místo amerických hudebních hitparád, Lil Yachty se stal reklamní tváří Spritu a společná nahrávka 21 Savage s Metro Boominem dosáhla na platinovou desku. Kromě toho se atlantský zvuk prosazuje v Japonsku, Indii, Mexiku, Rusku, Francii nebo Německu. A zájem o něj rozhodně nepolevuje.
Autor je spolupracovník redakce.