„Mladší, ale jiný bratr Četnických humoresek,“ tak Česká televize před více než dvěma lety avizovala začátek natáčení nového seriálu, který nyní vysílá pod názvem Četníci z Luhačovic. Jedná se o celkem dvanáct dílů s jedenapůlhodinovou stopáží. V každém z nich rozplétají prvorepublikoví četníci ze stanice v Luhačovicích dva kriminální případy, které mají tematizovat dopady první světové války na společnost v nově vytvořeném československém státě. Ambicí seriálu je v podstatě odhalit, jakým způsobem se ve vztahu k tehdejší společnosti formovala ona dobrá pověst četnictva, jíž se v Četnických humoreskách těší bývalý legionář Arazim a celá brněnská pátračka.
Četnictvo za první republiky
Nový seriál se vztahuje nejen k Četnickým humoreskám coby divácky oblíbenému seriálu, ale především k četnickým humoreskám jakožto specifickému dobovému literárnímu žánru. Jeho vznik a vývoj úzce souvisí se vznikem první republiky a se snahou o rehabilitaci činnosti policejních složek a jejich vnímání veřejností. Během posledních desetiletí Rakouska-Uherska, a zejména za první světové války, totiž nebyli četníci zrovna oblíbeni. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 visel nad četnictvem otazník, zda by nemělo být úplně zrušeno, anebo zásadním způsobem reorganizováno. Četnický sbor se stal předmětem sporů i mezi politickými stranami. S naplněním cíle prvního československého odboje se totiž prosadil příběh, ve kterém četníci a policisté patřili k hlavním udržovatelům „žaláře národů“, jak bylo Rakousko-Uhersko líčeno.
Pro porozumění historii četnického sboru by bylo potřeba zvolit odlišný žánr než ten, který si četníci sami vytvořili za účelem popularizace své práce.
O další existenci četnictva nakonec rozhodla poptávka národních výborů (revolučních orgánů, které převzaly vládu od bývalých úřadů monarchie) po udržování klidu a pořádku v ulicích. Jinými slovy, revoluci bylo třeba udržet v mezích zákona. Bylo třeba potlačovat hladové bouře. Národní výbory, které zpočátku pohlížely na četníky s despektem a odporem jako na představitele starého rakouského pořádku, tak už v listopadu 1918 přijaly přísahu četníků nové republice. Ti se tak stali klíčovým pilířem budování nového státu. Rehabilitace četnictva tudíž byla především politickým aktem – orgány nového československého státu sáhly po četnictvu ve chvíli, kdy potřebovaly najít profesionální, organizovanou a mimo politické strany stojící sílu k potlačování masových protestních akcí.
Četnické humoresky jako žánr
Zatímco rehabilitace četníků na politické úrovni proběhla brzy po vzniku republiky, jejich rehabilitace v očích běžných obyvatel českých zemí představovala mnohem složitější úkol. Významnou úlohu v tomto směru sehrál dobový profesní mýtus o závratném vzestupu zločinnosti v důsledku první světové války, který ospravedlňoval nejen dramatický početní nárůst policejních sborů, ale též úspěšnou mezinárodní kriminálně-policejní spolupráci. Představa rapidního nárůstu zločinnosti umožňovala policejním složkám, aby samy sebe líčily nikoliv jako ochránce nových politických uspořádání, nýbrž hlubších, na politice zdánlivě nezávislých, morálních hodnot.
Vedle odbornějších kriminalistických pojednání v meziválečných policejních časopisech vycházely také mnohem početněji zastoupené četnické humoresky, jejichž autory byli samotní četníci. Humoresky představovaly svébytný literární žánr, pohybující se mezi literární fikcí a vzpomínkovou literaturou, jehož cílem bylo komediální, někdy až fraškovitou formou přiblížit každodenní život četnictva. Humoresky čtenářům vykreslovaly rozmanité postavy zločinců, zlodějek, podvodníků, tuláků či prostitutek. Povídky se snažily ukázat, že ona každodenní četnická služba nemá ani tak co dočinění se „špinavou“ politikou, nýbrž spočívá v udržování vyššího, „přirozeného“ pořádku, který se měl vztahovat k historicky (kulturně, sociálně, politicky, ekonomicky) nepodmíněné sféře morálky. Četníci se stavěli na stranu dobrých, slušných občanů, jejichž majetek a bezpečnost ochraňovali před nárůstem kriminality.
Doba, kterou neznáte
Pro svou snahu tematizovat proces rehabilitace četníků z posluhovačů „žaláře národů“ na statečné obránce svobody a demokracie první republiky, jak je tomu i v televizních Četnických humoreskách, by si ovšem tvůrci seriálu Četníci z Luhačovic museli vybrat odlišný žánr, anebo divákům ukázat jeho dobové souvislosti. Vzhledem k volbě žánru místo toho i tento nový seriál do značné míry pouze reprodukuje dobové představy četníků. Problematičnost této skutečnosti podtrhuje i samotný „dokumentární“ počátek prvního dílu Četníků z Luhačovic, ve kterém je divák uváděn do „velkých“ historických souvislostí a vývoje četnictva. Neutrální hlas přes prostorově upravené dobové snímky rakousko-uherského četnického sboru či ikonických velkých mužů a okamžiků při vzniku první republiky vypráví například o „poválečné vlně zločinnosti“. Dobový profesní policejní mýtus se tak namísto tématu seriálu stává jeho klíčovým předpokladem, jehož pravdivost je vytčena před závorku – mimo děj seriálu. To ještě zesilují doslova odfláknuté rozhovory s „policejním historikem“, které lze najít na oficiálním webu seriálu v rubrice „Doba, kterou neznáte“. Historické souvislosti jsou zde nabízeny ve formě monologu jediného experta (současného policisty) před televizní kamerou, a tím pádem objektivizovány jako jediný možný pohled na minulost.
Ačkoliv by se z výše uvedeného mohlo zdát, že seriál vlastně ani nestojí za povšimnutí, nutno nicméně přiznat, že se tvůrcům podařilo do zavedeného žánru četnických humoresek a povídek, který i nadále plní pulty tuzemských knihkupectví, vnést aktuální témata. Některé případy, jež se četníci snaží vyřešit v historických kulisách první republiky, jsou snadno přenositelné do současných společenských souvislostí. V díle nazvaném Evička skupina sedláků nejprve verbálně obviní a následně i zlynčuje maďarskou manželku jiného sedláka poté, co se ztratí její nevlastní dcera. Hlavní motiv násilného jednání sedláků zde představuje nacionální nenávist vůči „cizím“, se kterou se pracuje i v dalších dílech (třeba ve vztahu k slovenským dělnicím v továrně na balení tabáku).
Tvůrci se s využitím různých poloh dobového žánru humoresek snaží narušit zjednodušenou představu o četníkovi jako nezpochybnitelné morální a čestné autoritě. Zmateného a nevýrazného velitele, který se zaplete do milostného vztahu s pachatelkou vraždy, vystřídá bývalý legionář, za jehož služby panuje na stanici vysoká morálka a disciplína a jehož gentlemanský vztah k ženám směřuje k manželství. Avšak po jeho dramatickém zavraždění přidělí nadřízené četnické velitelství do Luhačovic bývalého úředníka z kolonií v Africe (Jiří Langmajer), jehož postava představuje karikaturu předchozího velitele: sám na stanici krade, neustále marodí a prakticky nic nevyšetřuje. Teprve s jeho postřelením fraška ustane. Staronovým velitelem je pak jmenován jediný předválečný luhačovický četník německé národnosti Hans Gebert (Pavel Zedníček). Oproti Četnickým humoreskám lze vyzvednout fakt, že se v seriálu s cizími jazyky (němčina, maďarština či jidiš) nakládá v jejich plnohodnotném významu. Němčina již nepředstavuje pouze znak příslušnosti k nacistům či obecněji nepřátelům republiky. Gebertova nedokonalá čeština sice nepůsobí příliš přesvědčivě, přesto však přibližuje diváka historickým souvislostem mnohem více než dobové kostýmy a rekvizity.
V kontrastu k převládajícím představám o příslušnících četnického sboru je významnou linkou seriálu také homosexuální orientace jedné z trojice hlavních postav, která ovšem není znevažována, karikována ani nepůsobí jako senzace.
Apolitičtí četníci
Přes tato světlá místa ve scénáři zůstává seriál především pokusem o oživení Četnických humoresek, situovaných do odlišného období první republiky. Většina dialogů, jež postavy v seriálu vedou, je bohužel prakticky zbytečná. Jako by divákům nedokázaly sdělit nic jiného než převyprávět to, co zrovna dělají, anebo pronést všeobecně platná klišé o lidských charakterech či ženách. Stejně tak – zcela v duchu žánru četnických humoresek – tvůrci seriálu nenabízejí širší společenské souvislosti pohnutek pachatelů. Ti jednají jen na základě své pokřivené morálky. Seriál také, s výjimkou dílu Bestie, postrádá výraznější napětí ve vyprávění.
Četníci z Luhačovic představují další připomenutí toho, že pro porozumění historickým příběhům dokonalé rekvizity a kulisy, ba ani některé aktuální náměty, nestačí. Pro porozumění historii četnického sboru by bylo potřeba zvolit odlišný žánr než ten, který si četníci sami vytvořili za účelem popularizace své práce a vylepšení svého obrazu na veřejnosti. To, co Četníkům z Luhačovic, ale i všem současným povídkám z pátrací služby, jsou širší politické, společenské souvislosti četnické služby a odhalení motivací pachatelů trestné činnosti. Žánr četnických humoresek tyto dva klíčové rozměry záměrně neobsahuje. Tím pádem ani nenabízí prostor pro uchopení historické látky v komplexnějších souvislostech mezi pronásledováním či znevažováním sociálních, etnických a politických skupin, vyšetřováním kriminálních případů a výkonem četnické služby v různých politických režimech.
Autor je historik.