Emmanuel Macron: Politika jako startup


Podle průzkumů má liberální kandidát Macron největší šanci porazit ve francouzských volbách Marine Le Penovou. Pod rétorikou změny však nabízí jen obhajobu stávajících pořádků.

Zatímco se v České republice diskutuje o možných vyzyvatelích čím dál hůře se pohybujícího, ale znovu kandidujícího Miloše Zemana, francouzské předvolební klání je stále plné zvratů a překvapení. Jedním z horkých favoritů se poněkud překvapivě stal devětatřicetiletý Emmanuel Macron. Když loni touto dobou zakládal hnutí En Marche! (Kupředu) s cílem stát se francouzským prezidentem, vypadala jeho vize pošetile. Francouzskými i zahraničními médii byl častován jako outsider a nikdo jeho kandidaturu nebral příliš vážně. Nyní v průzkumech stoupá výš a výš a nedávno dokonce doslova šlápl na paty lídryni Národní fronty Marine Le Penové. Zcela vážně se předpokládá, že právě tento muž vystřídá v květnu v Elysejském paláci dosluhujícího Françoise Hollanda.

Filosof a bankéř

Macron pochází ze severofrancouzského města Amiens, kde vyrostl v buržoazní lékařské rodině. Navštěvoval zde soukromou jezuitskou školu, v níž se seznámil se svou budoucí ženou, o čtyřiadvacet let starší Brigitte Trogneux. Následně podobně jako většina příslušníků francouzských vyšších středních vrstev pokračoval do Paříže: nejprve se věnoval filosofii a působil také jako elév filosofa Paula Ricoeura, později absolvoval hyperelitní školu administrativy ENA. Roku 2006 vstoupil do Socialistické strany (z níž po třech letech opět vystoupil) a pracoval jako bankéř, mimo jiné u Rothschildů. Do povědomí francouzské společnosti se dostal jako ministr financí Hollandovy vlády, kde setrval do roku 2016. Jeho působení mělo dopad mimo jiné na české řidiče – v létě 2015 totiž vešel v platnost zákon známý jako Loi Macron, který na území Francie garantuje stejné pracovní podmínky pro profesionální řidiče ze zahraničí.

Liberálního a ekonomicky zajištěného voliče Macronův program zaujme a neurazí, pro lidi ve skutečné materiální nouzi však bude prázdný a nicneříkající.

Zůstává zde jedna zásadní otázka: jak se mohl člověk, který takřka ztělesňuje ekonomickou elitu a establishment, stát v podstatě antisystémovým protikladem tradičních stran a kandidátů?

Jednu z odpovědí nabízí pohled na Macronovu marketingovou prezentaci. Jeho webovéfacebookové stránky mají jednoduchý, ale chytlavý design, zajímavé členění a předkládají fotky rozjásaných lidí v tričkách s názvem hnutí. Sálá z nich pozitivní energie, naděje a pocit sounáležitosti. Zdá se, že tato strategie zafungovala: za necelý rok se dvě stě tisíc Francouzů a Francouzek rozhodlo k hnutí přidat, buď jen symbolicky, nebo se přímo zapojují do lokálních „výborů“ a podílejí se na přípravě prezidentské kampaně. Při té příležitosti se vzájemně potkávají a jejich sympatický a usměvavý lídr jim dává víru, že se tím podílejí na budování lepší budoucnosti.

Společně a pozitivně

Výrazy „společně“, „pozitivní“ nebo „naše Francie“ se veškeré Macronovy komunikační kanály i projevy jen hemží. Mluví také o revoluci, novém uspořádání, konci starých korupčních a klientelistických pořádků. Fakt, že nikdy nekandidoval ve volbách ani nezastával stranickou funkci, mu přidává body, jelikož ve Francii podobně jako u nás sílí odpor k celoživotním politikům, stranickým funkcionářům a „staré a tradiční“ politice. Macronova politika je životní styl: je cool být dobrovolníkem a spravovat mu sociální sítě. Někteří francouzští komentátoři popisují sídlo jeho kampaně jako dům plný mladých hipsterů s MacBooky, kteří vymýšlejí další a další marketingové trháky.

Také program, představený začátkem března, byl sestaven společně – prostřednictvím lokálních výborů a pracovních skupin se do jeho tvorby zapojilo na třicet tisíc lidí. Program je kompaktní, krátký, vizuálně přitažlivý a je možné si jej stáhnout do mobilu jako aplikaci. Macron vsadil na budování kolektivity bez nacionalismu nebo pojmů jako „lid“ či „republika“. Rozhodl se oslovit mladší lidi ze středních vrstev, menší živnostníky nebo učitele – ty, na jejichž životy také dopadá atomizace a individualizace společnosti, ty, pro které jsou xenofobní Le Penová, neoliberální Fillon, ale i svérázný Hamon z různých důvodů nepřijatelní, ale také ty, kdo netrpí nezaměstnaností a sociálním vyloučením.

Status quo v revolučním hávu

Obsahově ovšem Macronův program nenabízí nic výjimečného. Co tedy můžeme od případného příštího francouzského prezidenta očekávat? Zajímavá je kapitola o Evropské unii, do níž vkládá velké naděje a kterou má v případě zvolení v plánu reformovat. Není příznivcem smluv TTIP ani CETA a preferuje budování evropského trhu s velmi regulovaným vstupem globálního kapitálu. Kritizuje byrokratizaci, hlásá demokratizaci evropských institucí a hovoří také o efektivnějším přerozdělování mezi státy. Věří ve vzdělávání, program Erasmus by chtěl rozšířit i na studenty odborných učilišť a rád by se podílel na budování veřejné dopravy napříč Evropou. Dále se zabývá pracovními podmínkami, klade si za cíl zahájit boj proti nezaměstnanosti a prekarizaci zejména tím, že stabilizuje pozici a možnosti zaměstnavatelů. Na délku pracovního týdne si sáhnout nedovolí, umožní nicméně zaměstnavatelům délku legálně navyšovat. Chce zároveň reformovat školství, vytvářet pracovní místa a zajišťovat bydlení mladým lidem. Navýšení daně z dividend na třicet procent (pro srovnání: v Česku je to jen patnáct) je také pozitivní krok. Sečteno a podtrženo: liberálního a ekonomicky zajištěného voliče jeho program zaujme a neurazí, pro lidi ve skutečné materiální nouzi však bude prázdný a nicneříkající.

Macron není z francouzského pohledu levičák (přestože v české sociální demokracii by se tak jistě jevil), není ale ani neoliberál a rozhodně není xenofob. V souvislosti s nedávnou uprchlickou vlnou několikrát veřejně vystupoval se slovy: „Francie může přijmout tisíce uprchlíků, já je vítám.“ A nedávno odsoudil francouzskou kolonizaci Alžírska jako zločin proti lidskosti. Jeho případné zvolení tak pro Evropu znamená ve všech ohledech lepší scénář než vítězství Le Penové či Fillona. Politicky nejschopnější je ovšem v tom, že dokáže vytvořit dojem nové a revoluční síly, byť je jeho program ve srovnání se skutečně inovativními a revolučními prvky, které formulují Hamon s Mélenchonem, poněkud prázdný. Nebojí se mluvit o změně, konci starých pořádků, a přitom představit cíle, které v zásadě nic nového nepřinášejí. Levice se má co učit!

Autorka je studentka politologie.

 

A2LARM