Jednoduchý trik


Jak se kormidelníkům systému podařilo přesvědčit lidi o své údajné antisystémovosti a stát se disidenty – to je zásadní politická otázka naší doby.

Abychom věděli, že všechno je relativní, nepotřebujeme Einsteina. Tak například v jednom z dialogů na předscéně Divadla ABC rozvinul Jan Werich v šedesátých letech teorii, že středověk se posouvá neustále dopředu. Čas neustále a čím dál rychleji plyne, a tak středověk – jako střed věku mezi starověkem a novověkem – musí jít rovněž vpřed. Filosofující klaun netušil, že středověk se umí vymanit ze své středovosti, ba povýšit na avantgardu. A že se dožijeme četných sociologických teorií a do očí bijících fragmentů skutečnosti, které dokládají proces refeudalizace kapitalismu, včetně myšlenkového zatmění všeho druhu. Nejde jen o soukromé ochranky v roli novodobých manských družin. Nebo o takzvané mafie, prorůstající, tmelící a definující stát. Jde také o hon na nejrůznější čarodějnice, v jejichž existenci se znovu tak lehce věří.

Jsme národ Komenského a máme filipa. A tak jsme si všimli, že disidentství se náhle může stát všudypřítomným mainstreamem, který sám sebe přesvědčí (anebo se přesvědčivě aspoň tváří), že mu jde Systém pořád po krku. Už loni na podzim básník a novinář Karel Škrabal zpozoroval a časopisu Tvar prozradil, že být antisystémový je dnes ten největší mainstream. Svoji antisystémovost a údajné antielitářství vystavují na odiv „konzervativec“ Klaus, „levičák“ Zeman, „nepolitik“ Babiš a samozřejmě i ten Trump. „Pak se jde každý z nich najíst do drahé restaurace a před reálným světem je chrání ochranka plus tlupa podržtašků a nejrůznějších našeptávačů,“ dodal náš poeta. Těžko mu to vyvracet. Takhle to prostě je, ale skoro nikoho to netrkne.

Příklad Francie

Jak se blíží francouzské volby s vizí účasti Marine Le Penové ve druhém kole prezidentského klání, vrhli se francouzští sociologové na hlubší úvahy kolem antisystémového mainstreamu. Možná pozdě, zato však s pověstným galským espritem i povědomím, jak vážná doba na nás najednou dokročila.

Roztříštěná levice už ani pomalu neví, jak by ten zatracený Systém měla ještě proklít, aby v té antisystémové tlačenici někdo vůbec zaznamenal, že dosud zcela nezhynula.

Víme, k čemu ve Francii došlo. Když vítěz primárek tamní pravice François Fillon, představitel echtovního kapitalismu, stanul před soudnou stolicí právního státu kvůli mohutné výživě své rodiny v mastných eurech z parlamentních pseudoslužeb, označil se za oběť Systému. A zahájil disidentský odboj proti nechutné soudcokracii a spiknutí zpátečníků, pokoušejících se zabránit reformám, po nichž Francie prahne jako rozpukaná půda Sahelu po životodárném dešti. Fillon je dobro, zatímco všechno zlo a celý Systém jsou „na druhé straně plotu“? podivil se Frédéric Worms, profesor z École normale supérieure. Historik Johann Chapoutot, profesor pařížské Sorbonny, zase explicitně zavrhl možnost, že by snad u živoucího systémového pilíře Fillona, který plnění kapes své manželky a dětí hájil tím, že to tak v parlamentu „dělá kdekdo“, mohlo jít o zpytování svědomí. O co tedy jde?

Samozřejmě, v popředí je snaha prezidentských kandidátů napojit se na všeobecnou nespokojenost se Systémem. Ale jak je možné, že se to daří Fillonovi s máslem na hlavě, který významně spoluutvářel Systém od počátku osmdesátých let? A ještě více se to daří Marine Le Penové (ta pro změnu mluví o „politickém a mediálním systému“), manželce byznysmena a multimilionářce, která zatajila dvě třetiny svého nemovitého majetku a dobře ví, kde podojit veřejné peníze pro matku stranu. Daří se Emmanuelu Macronovi, velké naději francouzského establishmentu na „zastavení populismu“, bývalému investičnímu bankéři u Rothschilda, který v Hollandeově administrativě pomáhal likvidovat pracovní právo vybojované levicí od třicátých let. „Dělení na levici a pravici je překonané,“ říká asi právě proto Macron. Zároveň se nyní prohlásil za „antisystémového kandidáta“ a ve jménu „revoluce“ samotným názvem svého hnutí („Vpřed!“) směřuje do Elysejského paláce. A volá – zrovna tento rutinér, který řekl, že „nikdy nebyl socialistou“ – po „rozchodu s rutinou francouzské politické třídy“. Funguje to a roztříštěná levice už ani pomalu neví, jak by ten zatracený Systém měla ještě proklít, aby v té antisystémové tlačenici někdo vůbec zaznamenal, že dosud zcela nezhynula.

Návod k použití

Základní metodu všech těchto Trumpů vidí Nicolas Framont, sociolog ze Sorbonny, v tom, že jejich Systém zůstává zatemněn buď tím, že je ponechán bez přívlastků, anebo je obdařen přívlastky podružnými. Jde vždy jen o systém mediální, politický, rutinizovaný, zatuchlý, paleolitický… Nikdo z kandidátů neuvažuje o dalším vymezení, o dalších určeních Systému. Jako kdyby jednali podle téhož návodu, všichni jsou zvláště opatrní, pokud jde o ekonomický systém. Z lidského vědomí má zmizet jeho kapitalistická forma, strukturovaná souborem pravidel, soukromým vlastnictvím, konkurencí, povahou redistribuce mezi kapitál a práci, třídní hierarchií. Ani muk, ticho po pěšině. Jak je možné tohle pominout? Nepochybně také proto, že sama levice nad „ekonomickým redukcionismem“ ohrnuje nos a ze samotného pomyšlení na produkční vztahy se dělá jejím kultivovaným koryfejům mdlo.

Co když je to ale ještě jinak? Lidu se přece nikdy neříkalo, co je doopravdy důležité. Ale on to nakonec vždycky věděl, a to i v dobách zcela negramotných. Nebo právě v nich? Možná, že tajemství současného temna je v gramotnosti samotné. A ovšem v látce, na níž může být jedině uplatněna. Neprodíráme se už životem, ale písmeny, zvláště pak popiskami pod obrázky. Kraulujeme oceánem výkřiků a tónů, záběrů a sekvencí, blogů a glos, klipů, tipů a slipů. Používání smartfonů a tabletů snížilo prý konzumaci drog (je o tom jedna britská studie). Proč by náhražkový komplexní svět nesnížil na „společensky nutnou“ míru také základní orientaci ve světě skutečném? Jednoduchý trik s výsledným obluzením často zabírá víc, než si tvůrci a konzumenti knih s poznámkovým aparátem dokážou představit.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM