Po skončení seriálu Svět pod hlavou by od příběhů v normalizačních kulisách mohl být na chvíli pokoj. Ne že by tento desetidílný počin z dílny České televize byl úplně špatný. Naopak. Nechybí mu, alespoň zpočátku, dramatická výstavba, zápletka plná nečekaných zvratů i solidní herecké výkony a o zájmu diváků svědčí i dobrá sledovanost. Svět pod hlavou vychází z konceptu britského seriálu Life on Mars a pracuje s vděčným motivem cestování v čase. Udržuje tak diváka v pozoru, zda se tvůrcům podaří uchovat logiku vyprávění, v němž se hlavní hrdina vrací do doby, kdy ho jeho matka teprve nosila v břiše. Na rozdíl od britské předlohy ale policista Filip Marvan (Václav Neužil) necestuje jen proti proudu času, ale také proti proudu „Dějin“. Ocitá se totiž v socialistickém Československu v roce 1982, tedy době nejtužší, předperestrojkové normalizace.
Ani komedie, ani kriminálka
V české polistopadové kultuře existují dvě silné tendence v zobrazování minulého režimu. Na jedné straně stojí „laskavé komedie“ ze socialismu, oblíbený žánr spojený s trojicí Hřebejk, Jarchovský, Šabach. Filmy Pelíšky, Pupendo nebo Občanský průkaz se snažily ukázat, že každý mohl být malým, každodenním hrdinou, jenž svoji obecnou konformitu vykupoval drobnými gesty nesouhlasu s režimem. Novější vlna dramatických filmů zase poukazovala na celkově zkaženou společnost, z níž vyčnívají výjimečné, morálně čisté osobnosti: Dagmar Burešová v Hořícím keři nebo detektiv Hakl ze snímku Ve stínu. Právě Ve stínu, detektivka s rádoby noirovými aspiracemi, se Světu pod hlavou na první pohled žánrově blíží nejvíc. Vyprávět příběh z policejního prostředí osmdesátých let si ostatně scénárista Ondřej Štindl a režisér Radim Špaček vyzkoušeli už ve filmu Pouta.
Seriál Vyprávěj asi definitivně vyčerpal retro vzorec, ve kterém se diváci mohou rozplývat nad tvarem pivní láhve. Svět pod hlavou můžeme, doufejme, chápat jako tečku za retro vlnou.
Právě v pokusu zobrazit normalizaci skrze krok do vyloženě žánrových vod je Svět pod hlavou jako televizní seriál nejoriginálnější. Ostalgická soap opera Vyprávěj se přece jen tvářila jako rodinná kronika na pozadí dějin, kriminálka má ale svá poměrně striktní pravidla bez ohledu na panující režim. Koneckonců, těmi nejpovedenějšími českými noirovými detektivkami zůstávají filmy s postavou majora Kalaše Vrah skrývá tvář a Po stopách krve a samozřejmě Král Šumavy. Bohužel je Svět pod hlavou právě v žánrové rovině hodně nevyrovnaný, na čemž se do značné míry podepisuje kolize ostalgického ohlížení s ideologickým vypořádáváním se s minulostí.
Skupina příslušníků SNB, k níž se Filip Marvan připojuje, osciluje mezi polohou připomínající kriminální klasiku osmdesátých let Malý pitaval z velkého města a burleskní rozjuchaností Četnických humoresek. Tu podtrhuje i bizarnost celé jednotky – mezi kariéristického, všehoschopného komunistu Klementa Kratěnu (Jan Budař), na hraně mentální retardace se pohybujícího Slávka Brouska (Tomáš Jeřábek), frázemi bublajícího majora Špalka (Václav Kopta) a cynického hláškaře s dobrým srdcem Martina Plachého (Ivan Trojan) policista Filip Marvan se svou konstantní mimózností vlastně dobře zapadne. Grotesknost kondenzuje „sledovačka“, kolektivní sledování Majora Zemana, při níž je Špalkovo napomínání, že z „Honzy“ by si soudruzi měli vzít příklad, podvraceno skupinovým obracením stakanů vodky na dohodnuté klíčové slovo ze sledovaného dílu seriálu.
Soudruh sem, soudruh tam
Ve Světě pod hlavou je vůbec nebývale „přesoudruhováno“ („Já jsem tady Klementovi zavolal jako soudruh soudruhovi, chápeš soudruhu majore?“) a soudruh je tu patrně nejčastější substantivum. Skrze hypertrofii dobového ideologického jazyka se seriál snaží v prvé řadě ukázat, že doba byla pokřivená a hnusná. Svět pod hlavou se odehrává v adekvátně ošklivých kulisách industriálního Ústí nad Labem, těžbou uhlí zdevastované krajiny, hnědé tesilové módy a monumentální socrealistické architektury. Mezi postavami se sice najdou tací, kteří byli skutečně přesvědčenými zastánci lidově demokratického zřízení (jak ukazuje scéna se stále „věřícím“ majorem Špalkem v porevolučním domově důchodců), ale celkově seriál spíš představuje řadu vypočítavých sviní, které náruživě soudruhují, aby získaly osobní výhody. Od snaživého Kratěny, jehož snem je pracovat pro StB, až po obyčejnou uklízečku, která ochotně donáší policii ve víře, že si tím nějak pomůže. Sami tvůrci by možná byli zaskočeni, nakolik jejich zobrazení normalizace potvrzuje revizionistickou tezi, že osvojení a užívání ideologického slovníku umožnilo lidem realizovat vlastní protirežimní zájmy – například předseda SSM a dobrý soudruh Josef Šejba zvaný Šejbič (Jan Cina), který svou funkcí zaštiťuje neoficiální aktivitu místního veksláka.
Právě na dvojí tvář předlistopadového režimu měla nejspíš poukázat kombinace ideologické uvědomělosti ředěné alkoholickým raušem při zemanovských „sledovačkách“, důslednost podobného úmyslu ale torpéduje žánrová rozkolísanost celého Světa pod hlavou. Přechody mezi komediální, občas skoro sitcomovou rovinou, díky níž je každý Marvanův průšvih v příštím díle zapomenut a vesele se vyšetřuje zase nový případ, a rovinou Marvanova hledání smyslu jeho cesty do minulosti, které se vlastně uskutečňuje jen skrze jeho neustálé chyby a selhání, jednoduše nedávají příliš smysl. Seriál se drží příliš při zdi, aby jeho inkoherenci vykoupila fantastičnost a tajemnost (a snové scény patří formálně k tomu nejhoršímu v celé sérii); na druhou stranu právě k nim, aniž by to bylo z logiky jeho konstrukce oprávněné, sklouzává vždycky, když potřebuje posunout na mělčině váznoucí děj o kus dál. Vrcholem je finální rozuzlení, které zcela očividně rezignovalo na snahu nabídnout divákovi alespoň elementárně smysluplné vysvětlení celé zápletky.
Původní britská série i její americký remake se vyrovnávají s rozuzlením vcelku se ctí, byť každá jinak. Do značné míry i proto, že nemají tak očividný problém pracovat s minulostí. Jestliže se oba anglosaští detektivové vracejí do roku 1973, aby byly konfrontováni s rasismem, sexismem a homofobií, Filip Marvan je vržen do režimu, o němž má takřka nutkavou potřebu každou chvíli někoho ubezpečovat, že do pár let padne. Přitom maloměstská tragédie, která je klíčem k jeho návratu a jež má se svými podvrženými dětmi a mstou na rodičích až antické ražení, vlastně s režimem nijak nesouvisí. Snad jen v tom, že hříchy minulosti dokáže vyřešit až přítomnost, v níž policisté jdou na ruku mafiánským bossům už jen tehdy, když se jedná o dobro jejich rodiny. Čeští tvůrci se prostě spokojili s tím, že seriál dovedou k happyendu – záchraně marnotratného bratra od hazardu, smíření s mrtvým otcem a nalezení družky (Judit Bárdos). To vše je korunováno Marvanovým plánem, jak pozvedne své město po tom, co jeho kariéra u policie skončila v troskách. Svůj příspěvek veřejnému blahu v regionu, který byl beznadějný za jakéhokoli režimu, totiž spatřuje v otevření baru. Zoufalství takového rozuzlení by mohlo podtrhnout snad jen to, kdyby dodal, že bar by měl být vlastně taky herna.
Čas dospět
Přes všechno, co se napovídalo o ostalgii, není tento fenomén vyhrazen jen postkomunistickým zemím. Retro a nostalgie fungují i na západní straně železné opony. Pocit povýšenosti, jehož se nám dostává s vědomím, že zobrazovaný socialismus stejně jednou skončí, má svůj ekvivalent i v západní produkci, kde si divák může dovolit estetickou fascinaci příběhem z méně tolerantních časů, jelikož si tím neustále potvrzuje nadřazenost vlastních liberálních hodnot. S takovou polohou pracuje například populární americký retro seriál Mad Men, jenž nabízí vizuálně atraktivní podívanou na dnes již „zakázané ovoce“ tvrdého pití a neustálého kouření v práci, doprovázeného nekorektními poznámkami na účet menšin.
Nejasný stesk po nenávratnosti časů, kdy, jak si myslíme, jsme k věcem, a snad tedy i k lidem měli tak nějak blíž, je prostě definice dětství. Možná je ale načase, aby filmová i televizní tvorba dospěly. Seriál Vyprávěj asi definitivně vyčerpal retro vzorec, ve kterém se diváci mohou rozplývat nad tvarem pivní láhve. Snad už dojdeme k tomu, že budeme od kýčovitého okouzlení vadným nebo nedostatkovým zbožím mít klid. Svět pod hlavou můžeme, doufejme, chápat jako tečku za retro vlnou. Ostatně (anti)komunismus už skoro nikoho ze židle nezvedá, a právě to činívalo obrazy minulého režimu tak vděčným tématem. Svět pod hlavou selhal právě v tom, že chtěl být lehce ostalgický, neuhnout před morálním odsouzením komunistické diktatury, a ještě úspěšně převést zajímavý zahraniční žánrový formát do českého prostředí. V tom posledním mu zabránila stejně tak rezignace na vytvoření soudržné logiky fikčního světa jako neslučitelnost prvních dvou ambicí s logikou žánru. Tak snad příště…
Matěj Metelec je redaktor čtrnáctideníku A2. Veronika Pehe je redaktorka Alarmu.