Košer hooligans: rasistické peklo židovských ultras


Film uváděný v rámci festivalu Jeden svět představuje pohled do prostředí ultrapravicových fanoušků Bejtaru Jeruzalém v sezóně, kdy v jeho dresu nastupují dva muslimové.

„Jsme nejrasističtější tým na světě,“ zpívají o sobě radikální ultras izraelského klubu Bejtar Jeruzalém. Po letech fotbalového strádání zažívají ochozy sezónu snů, v níž klub hraje o nejvyšší příčky. Nakonec ale v zimě přicházejí do týmu dva čečenští hráči a sezóna 2012/13 se pro všechny zúčastněné mění doslova v peklo. Muslimští hráči totiž přicházejí do klubu, za který od jeho vzniku v roce 1936 nikdy nenastoupil arabský hráč.

Čistotu svého klubu hlídají především radikální fanoušci ze skupiny La Familia. Právě touhu po zachování „čistoty“ odráží i původní název filmu Forever Pure, který byl pro českou distribuci změněn na údernější Košer hooligans. Režisérka Maya Zinshtein však netočí chuligánské bitky ortodoxních Židů, ale fotbalovou i lidskou apokalypsu, kterou klub zažívá. K tomu jí pomáhá málokdy vídaný přístup ke všem hlavním aktérům, který odhaluje nejen vnitřní fungování fotbalového klubu, ale i zoufalý boj se zažitým rasismem v izraelské společnosti.

Jak vysvětluje jeden z radikálních fans, nejdřív je to jeden muslim, potom to bude další muslim, a nakonec by se u nich objevil i Arab.

Žádný jiný fotbalový klub v Izraeli není jako Bejtar. Jeho fanoušci byli odjakživa ti nejméně privilegovaní židovští obyvatelé města, kteří spojují židovskou víru s oddaností izraelskému státu. I ve filmu několikrát zazní, že jde doslova o semeniště ultrapravicových radikálů. To je důvod, proč klub sloužil zároveň jako mocný nástroj politické propagandy. Premiér Benjamin Netanjahu předvádí obecenstvu hlavičky, se kterými by mohl vystupovat v kdejakém fotbalovém cirkusu. V tomto případě ale získává politické body pro svoji vyhraněně pravicovou stranu Likud.

Zapomeňte na apolitický sport

Jako výtah k politické moci si klub pořídil i rusko-izraelský miliardář Arkadij Gajdamak. Fotbal ho prý vůbec nezajímá, nechápe, že někdo netrefí za 45 minut tak velkou branku, chlubí se domlouváním výsledku s čečenským prezidentem Ramzanem Kadyrovem a bohužel se mu v rámci klubové msty podaří naplnit slova o „nastavení zrcadla izraelské společnosti“. Ve filmu vidíme, že náboženská nesnášenlivost a rasismus v ní má pevné místo, což si oba muslimští hráči prožili na vlastní kůži.

Jistě, celou společnost nereprezentují fanoušci Bejtaru a všechny fanoušky Bejtaru nereprezentuje La Familia. Jenže právě tito radikálové představují skutečnou sílu. Přesně to vystihuje na první pohled nenápadné prohlášení jednoho z hráčů Bejtaru: „Trenéři se mění, majitelé se mění, hráči se mění, ale fanoušci (a týmový kustod) zůstávají.“ Fanoušci z La Familie jsou skutečně věrní – ani ne tak hledišti jako svým principům antimuslimské čistoty. Pískají, bučí, pořádají pochody, permanentně vyhrožují managementu i hráčům a neváhají ani zapálit klubové muzeum, aby dosáhli jediného cíle: vyhnat muslimy z týmu.

Není přitom důležité, že oba hráči nejsou Arabové, ale Čečenci. La Familia, která má údajně až tři tisíce členů, pro jistotu útočí na muslimské hráče obecně. Důvodem jejího vzniku bylo najmutí nigerijského muslima Ndaly Ibrahima, kterého se jim podařilo vyhnat z mančaftu už po pouhých čtyřech zápasech ve žlutočerném dresu. Jak vysvětluje jeden z radikálních fans, nejdřív je to jeden muslim, potom to bude další muslim, a nakonec by se u nich objevil i Arab. V rámci prevence, která má paradoxně blízko k antisemitské mentalitě evropských neonacistů, útočí rovnou na všechny muslimy.

Pyrrhovo vítězství lidu

V ostatních izraelských týmech je přitom zcela běžné, že za ně hrají arabští hráči. Dokonce platí, že čím nižší soutěž, tím větší je jejich počet. Výjimkou je klub Maccabi Tel Aviv, který navzdory „špinavé“ minulosti už v posledních letech také striktně nenajímá arabské hráče. I když ve filmu vidíme reakce všech aktérů, chybí vyjádření Izraelské fotbalové asociace. Pravidelné pořvávání „Smrt Arabům“, posílání nežádoucích hráčů slušně řečeno do háje nebo rovnou volání po válce je nicméně pro svaz zcela přijatelné. Jak jinak si vysvětlit, že jedinými postihy za agresivní rasismus během posledních dvanácti let bylo dvakrát odečtení dvou bodů a dočasné hraní bez diváků? Ultras z La Familie mají přitom na kontě i posprejování svazového sídla, napadení arabských dělníků nebo zaměstnanců pobočky McDonald’s, kde pracovali Arabové.

Film představuje jedinečný pohled nejen do radikální mysli izraelských ultras, ale i do celého prostředí místního fotbalu. Nejsmutnější na jeho vyznění je vlastně drtivé vítězství těchto radikálů. V moderním fotbale, kde si majitel dělá s klubem co chce a s hráči svévolně zachází jako se zbožím, by totiž mělo být vítězství lidu organizovaného zdola veskrze sympatické. Jenže v tomto případě není.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM