Revoluce prý nepropukají tehdy, když je situace špatná, nýbrž když probuzené aspirace zůstávají nenaplněné a naděje selhávají. Tehdy, když by mělo být lépe, ale není. Ve světě, v němž vládnou liberálové, naději ztrácejí především prekarizovaní lidé a chudnoucí střední třída. Když se dostane k moci pravice, snaží se tyto skupiny uklidnit pomocí chytlavé ideologie a náhražek sociálních programů, jak to vidíme v Polsku či ve Spojených státech. Dokáže tedy pravice svými podvodnými tahy a bombastickou rétorikou zpacifikovat každou větší sociální skupinu? Ne. Pravice sice nabízí něco přitažlivého pro každou společenskou třídu, ale zároveň připravuje o naději jinou velkou skupinu – ženy.
Pokrok, o nějž je třeba bojovat
Je to vidět v každé zemi, v níž významnou roli sehrávají autoritářští populisté: pokud existuje nějaká síla, která je schopna zastavit postup pravice, představují ji právě ženy. Volby, referenda, masové protesty – všude se ženy, zejména ty mladé, stávají čím dál sevřenější a politicky uvědomělejší silou, navíc silou pokrokovou. Snad nejbolestivěji se o tom přesvědčila polská vláda, která byla pod nátlakem loňského Černého protestu přinucena ustoupit od návrhu na úplný zákaz potratů. Ale Černý protest není výjimkou, nýbrž pouze průkopnickým projevem celosvětového fenoménu. Ženy jdou vpřed jako bouře, ale pravice si toho nevšímá. V tom spočívá její slabost a naše šance.
Ženy jdou vpřed jako bouře, ale pravice si toho nevšímá.
Liberální vlády utvrdily masy lidí v názorech, které se dnes zdají samozřejmé. Kromě těch nepochybně škodlivých, jako je slepá víra v dogmata volného trhu a chorobný individualismus, existují i takové, která se mohou levici hodit. Jde například o názor, že se svoboda jedince – a tedy i ženy – může pouze rozšiřovat, nikoliv omezovat. Podle všeobecného mínění se jedná o proces pomalý, ale stálý a nezvratný: s každým dalším krokem se postavení žen v západním světě zlepšuje. Nejednou jsme mohli mezi liberály slyšet hlasy, že necítí potřebu zapojit se do feministického či emancipačního hnutí prostě proto, že pokrok v této oblasti nastává sám od sebe. Byla to samozřejmě iluze: každé zlepšení údělu žen museli na vládách vymoci různí „šílení levičáci“, případně „osvícení muži z Bruselu“. Musíme však liberálům přiznat, že sice tyto iniciativy brzdili nebo bojkotovali, ale nesnažili se rušit již zavedené změny.
Mezitím si na politické scéně mnoha zemí čím dál drzeji počíná autoritářská pravice, jež nelítostně útočí na práva žen. Polsko je v tom avantgardou, ale jiné země se s ním statečně snaží držet krok. Tento děsivý proces má jednu kladnou stránku: ukázal pravdivý charakter emancipace. Ženy si s hrůzou uvědomily, že to, co se dlouho jevilo jako neměnné dějinné právo, závisí na libovůli politiků. Přišly najednou o jistotu týkající se jejich základních svobod a zjistily, že práva je třeba nejen vybojovat, ale také je potom pomocí boje i udržet. A nejde zde pouze o Černý protest.
Solidarita napříč sociálním spektrem
Na celém světě je vidět čím dál více příkladů masových protestů žen, včetně Latinské Ameriky či asijských zemí. Už loni volební kampaně v USA či v Rakousku vyvolaly odpor žen vůči sexismu kandidátů pravice. Ve Spojených státech tento problém snad nejvýrazněji vyzdvihla Michelle Obamová, jež v jednom ze svých projevů působivě zkritizovala mizogynii Donalda Trumpa. V Rakousku získaly na internetu velkou popularitu videa, v nichž ženy oslovené na ulici s pobouřením komentovaly sexistické výroky Norberta Hofera. V obou případech bylo vidět silné odhodlání zastavit pravicovou mašinérii, která ohrožuje důstojnost, svobodu a nakonec i bezpečí žen.
V USA – i když se vítězství Trumpa nepodařilo zastavit – udělaly mladé ženy všechno, co mohly: rozdíl mezi volebními preferencemi žen a mužů a také mladých a starších lidí byl největší v dějinách. Dokonce i v případě brexitu, u něhož se kampaň práv žen přímo netýkala, se mladé dívky ukázaly být nejprogresivnější skupinou hlasujících: 80 procent žen ve věkovém rozmezí 18 až 24 let hlasovalo pro setrvání Velké Británie v Evropské unii. Výzkumy dokazují, a potvrdil to i Černý protest, že také v Polsku, kde se mládež vyznačuje převážně pravicovými postoji, je vidět výrazné rozdíly v preferencích podle pohlaví: dívky jsou mnohem liberálnější a progresivnější než mladí muži.
Nedávno pak Pochod na Washington i masová účast v celosvětové stávce a protestních akcích na Mezinárodní den žen 8. března potvrdily, že společným jmenovatelem a novým hybatelem politiky budou právě ženy. Po mnohaleté liberální indoktrinaci, která z jazyka vymazala pojem „třída“, převažuje genderová identita žen (zvláště v místech jako Polsko) nad jejich společensko-ekonomickou identitou. Definovat se jako žena a cítit soudržnost s jinými ženami je úplně neutrální deklarace, zatímco prohlásit se za členku dělnické třídy či vyšší třídy vyznívá pro mnohé uši jako neohrabaný citát z komunistické brožury. Uvedu příklad: na nedávném Fóru nových idejí v Sopotech, tedy na sjezdu byznysmenů z Polska a zahraničí, jsem veřejně kritizovala zcela mužské složení jednoho z panelů. Poté jsem zaútočila na polský byznys, daňový systém a výhody pro podnikatele. Po panelu ke mně přišla jedna z podnikatelek přítomných v sále, poblahopřála mi a ujistila mne o své solidaritě a plné podpoře. Z hovoru jasně vyplývalo, že moje výroky, které ji jako bohatou osobu a kapitalistku napadaly, neměly žádný význam oproti tomu, že se díky mně cítila reprezentována jako žena. Analogických mechanismů si můžeme všimnout mezi nezámožnými čtenářkami populárního tisku, které se ztotožňují s rodinnými a vztahovými problémy celebrit, aristokratek a předsedkyň firem a nevšímají si sociální propasti mezi nimi a sebou.
Zaměřme se na ženy
Polský Černý protest byl první zvěstí o tom, co může ve světě, v němž trvá ofenzíva autoritářské pravice, být výsledkem zrychleného politického uvědomění, kterým procházejí stovky tisíc žen i v dalších zemích. To je revoluce. Pokusy omezit svobodu žen budou mít za následek výbuchy hněvu, ale také pokračování masové mobilizace na internetu a v ulicích. Masová hnutí jsou formou organizovaného odporu vůči konkrétním vládním tahům, ale také způsobem jak získat zpět subjektivitu a říct: „Tady jsem a nehodlám ustoupit ani o krok.“ V politické činnosti se občas taková jasná, rozhodná deklarace zdá jednodušší než v soukromém životě. Ostatně můžeme doufat, že důkaz o vlastní síle a schopnosti jednat, získaný díky účasti na protestních akcích, přinese změny také ve vztazích, v rodinách či v práci. A že se tyto dva druhy osvobození budou navzájem pohánět, a přeformulují tak společenské vztahy na osobní a politické úrovni.
Ve střetu s xenofobní pravicí se přesto levice nachází v těžké situaci. Není pro ni jednoduché tvrdit, že probíhá třídní boj, když se pravicoví populisté (podvodně, ale zatím s dobrým účinkem) obracejí na voliče s nízkými příjmy. Xenofobie je tak rozšířená, že obrana práv menšin a migrantů slouží spíše k uchování základní slušnosti než získávání voličů. O jiná důležitá témata, jakými jsou zahraniční politika či ochrana životního prostředí, se zase zajímá příliš málo lidí, aby mohla dát levici převahu nad pravicovými populisty. Neměla by tedy levice v tak obtížné situaci založit svůj spor s autoritářskou pravici právě na ženské otázce? Zaměřit svůj program především na ženy? Snažit se je co nejvíce mobilizovat, zveřejňovat jakékoliv pokusy o omezení jejich práv, zapojovat ženy do politických projektů a občanských hnutí? Spontánně vznikající pochody, protesty, mobilizace na sociálních sítích i změna témat, o kterých hovoříme v soukromí – to všechno je pro levici obrovská šance.
Šance, nikoliv záruka úspěchu. Černý protest překvapivě nepřispěl ke zvýšení podpory pro stranu Razem, která s ním přišla a organizovala ho. Body zato získali liberálové, kteří si od celé akce opatrnicky drželi odstup. Přitom má dnes levice ženskou otázku naservírovanou na zlatém podnose – jde jen o to, abychom to nezpackali.
Autorka je členka polské strany Razem.
Z polského originálu Lewicę odbudują kobiety, publikovaného na webu Krytyka Polityczna, přeložila Olga Słowik. Redakčně upraveno.