Lidé s handicapem jsou zbytečně podceňováni


Jak správně komunikovat se zdravotně postiženými? Přinášíme rozhovor s koordinátory projektu Přátelská místa, kteří v tom školí zaměstnance úřadů a firem.

O tom, jak se na veřejných místech chovat vůči osobám s handicapem, existuje v české společnosti zatím jen malé povědomí. Nápravě této situace se věnují Renata Rucká, která je nevidomá, a její manžel, pedagog Pavel Wiener. Nabízejí školení ve správné komunikaci s handicapovanými pro poskytovatele služeb jak ve veřejném, tak i soukromém sektoru. Hovořili jsme o jejich projektu Přátelská místa  a osituaci osob se zdravotním postižením obecně.

S jakými problémy se lidé se zdravotním postižením nejčastěji potýkají na úřadech a jiných veřejných místech?

Jde hlavně o rozpaky a nejistotu, které cítí člověk v kontaktu s lidmi s viditelným handicapem. Výsledkem jsou potom různé – někdy komické a jindy až tragické – potíže, havárie či nedorozumění. Slepého strkají, případně k němu přicházejí a odcházejí bez ohlášení. Na nedoslýchavého či hluchého křičí, nad vozíčkářem stojí, a vůbec to většinou vyústí v jeden velký trapas. A když má něco nevidomý podepsat, tak to už bývá úplný konec. Samozřejmě se také lidé běžně obracejí spíše na průvodce, takže si třeba nevidomý musí vychutnat dotazy číšníků: „Co bude pít?“, nebo u lékaře: „Co mu je?“

Jaká je v současnosti podpora komunikace s handicapovanými ze strany státu?

Velkým problémem je nezájem státu. Obecné povědomí o problematice stále chybí. Spíš se citově vydírá a líčí, jací jsou handicapovaní chudáci, ale o skutečné řešení problému jako by nikdo neměl zájem. Přitom to opravdu není složité a většina frekventantů se na našem školení diví, o jaké drobnosti a maličkosti vlastně jde.

Hlavním cílem projektu je odstranit bariéry mezi lidmi handicapovanými či seniory a těmi takzvaně zdravými.

Zároveň je jasné, že kdyby například učitelé od třetí třídy ve škole tu a tam poskytli žákům nějakou informaci na toto téma, už od páté třídy by neměl nikdo žádný problém. To by o tom ovšem učitelé museli něco vědět. Přístup k postiženým „ad hoc“, jak se běžně děje, rozhodně není řešením. Přitom bez vzdělání, záruk kvality a kontroly mohou jednotlivá řešení být až nebezpečná. Například 90 procent madel na bezbariérových WC, jak jsme zjistili při naší kontrole, nedrží ve zdi – a to je předtím schválila některá z organizací vozíčkářů.

Jak se tedy snažíte tuto situaci svými aktivitami změnit?

Cílem našeho projektu Přátelská místa je vytvořit národní síť certifikovaných poskytovatelů služeb (především v oblastech ubytování, kultury, zábavy, sportu a stravování), u kterých by klient, zákazník či návštěvníci s nejrůznějšími typy omezení měli garanci profesionálního přístupu a přístupnosti služeb. Projekt je ale přínosný také pro instituce veřejné a státní správy nebo subjekty občanského sektoru. Hlavním cílem projektu je odstranit bariéry mezi lidmi handicapovanými či seniory a těmi takzvaně zdravými. Kromě certifikace nabízíme také různé „deriváty“, tedy například teambuildingy, zážitkové semináře či workshopy. Je to kratší, zábavnější a samozřejmě levnější. Lidé mají možnost „přičichnout si“ k problému a alespoň částečně se s pravidly správné komunikace s handicapovanými seznámit.

Jaké jsou tedy hlavní znalosti či dovednosti, které by správně proškolený personál měl mít?

Personál, který projde školením Přátelská místa, se seznámí s pravidly komunikace se všemi typy handicapovaných lidí a seniorů. Naučí se toho hodně. Například dokáže slepého přivést i odvést, a to i po schodech, či projít dveřmi, aniž by si někdo z nich ublížil. Zároveň ví, že se na nedoslýchavého nekřičí, ale mluví se přiměřeně nahlas a pomaleji, že má brát v tomto případě ohled na akustiku celého prostředí. Učí se i základním dovednostem v ovládání invalidního vozíku, případně umí vozík složit a rozložit, naložit do auta atd. Je toho samozřejmě mnohem více. Důležité také je, že se naučí brát handicapovaného člověka jako rovnocenného partnera, a když neví, jak pomoci, neostýchá se zeptat. Když handicapovaný pomoc odmítne, nemá mu to za zlé.

S jakými předsudky nebo špatnými návyky v komunikaci s handicapovanými lidmi se na školeních nejčastěji setkáváte? Co účastníky nejvíce překvapuje?

Je až neuvěřitelné, jak jsou handicapovaní lidé podceňováni. Většinou jsou považováni za jakési méněcenné chudáky, jimž ti „obětavější“ občas uštědří nějakou tu pomoc – samozřejmě dle svého uvažování, protože handicapovaných se nikdo na nic neptá. S nevidomým se nekomunikuje, ale manipuluje, což znamená různé popostrkování, navíc beze slov. Neslyšící a nedoslýchavý je většinou považován za mentálně postiženého. Mentálně postižený je zase považován za nesvéprávné dítě, i když mu je třeba padesát a víc, takže se mu rovnou tyká. Vozíčkář je prostě bezmocný chudák. A senior je senilní, hloupý, bezmocný a bezvýznamný. Nejvíc pak frekventanty překvapí, že handicapovaný člověk zvládne spoustu věcí a činností samostatně. Tedy pokud je dobře rehabilitován, což je občas problém.

Čeho se vám zatím podařilo dosáhnout? 

Doposud jsme proškolili 72 institucí a celkem 1972 lidí. Je to opravdu neuvěřitelné, ale projekt se od roku 2009 drží při životě, a to navzdory finanční krizi, kvůli které rušily firmy dokonce i jazykové kurzy. Podařilo se nám přesvědčit těch 72 institucí, aby si nechaly proškolit zaměstnance ve správné komunikaci s handicapovanými lidmi a seniory přesto, že je toto školení naprosto dobrovolné a stát o toto téma stále nemá zájem. Spokojenost, nadšení a vděčnost frekventantů, kteří školením prošli, nás samozřejmě těší. Máme opravdu velkou radost, že na seznamu Přátelských míst je mimo jiné Kancelář veřejného ochránce práv a další významné instituce nebo že patronát nad projektem přijala herečka Táňa Medvecká.

A jaké jsou ohlasy od samotných handicapovaných? Zlepšila se pro ně situace například v hlavním městě? Existuje rozdíl mezi většími městy a regiony?

Velmi nadšený ohlas jsme měli od nevidomého otce tří kluků, když přišel do proškoleného hotelu na slavnostní předávání certifikátů se svým nejmladším. Byl potěšen, že všichni byli schopni ho mile a správně odvést. To bohužel není běžné. Objektivně situaci příliš hodnotit nelze, neboť je síť proškolených organizací zatím velmi roztříštěná. Je ovšem možné okamžitě poznat, kde školení proběhlo a kde ne. Tam kde bylo, je samozřejmostí nevidomému se představit, většinou tam mají i záložní invalidní vozík pro obtížně chodící. Jako další příklad můžeme uvést sociální pracovnici, která se prý předtím „těm slepým“ vyhýbala. Po školení dokázala převést přes ulici nevidomého a dokonce byla pochválena, že to udělala dobře! A právě o to jde. Zbavit se nejistoty a rozpaků a pomáhat opravdu správně.

Co považujete za největší překážku pro vytvoření vhodných míst pro osoby s postižením?

Hlavně naprostou neinformovanost potenciálních zaměstnavatelů o reálných možnostech handicapovaných lidí. Současná počítačová technika už umožňuje skutečné divy – ale nikdo si neumí představit, že by nevidomý nebo těžce tělesně handicapovaný člověk mohl skutečně vykonávat plnohodnotnou pracovní činnost srovnatelnou s ostatními. Další překážkou je, bohužel, poměrně neuspokojivá úroveň vzdělávání dětí handicapovaných od narození či útlého dětství, což jim neumožňuje ucházet se o místa s vyššími odbornými či jazykovými nároky. Hodně institucí by naším školením velice rádo prošlo, např. knihovny, ale nemají na to žádné finance. V minulém roce jsme bohužel přišli o grant Ministerstva pro místní rozvoj, díky kterému jsme měli školit profesionály v rámci Podnikatelské akademie Asociace hotelů a restaurací ČR. Je to velká škoda. Zároveň projekt i celé téma komunikace s handicapovanými osobami nadále trpí malým zájmem médií, přestože na naše akce zveme novináře.

Co byste si přáli, aby se do budoucna změnilo?

Byli bychom pochopitelně rádi, kdyby se vzdělávání ve správné komunikaci s handicapovanými lidmi dostalo do osnov povinného vzdělávání např. úředníků či vůbec do škol všech druhů a stupňů.  Zatím toto téma chybí úplně všude – a to již po celá desetiletí.

Jaká je situace v sousedních zemích? Jsou nějaké příklady dobré praxe, kterými bychom se u nás mohli inspirovat? 

Objektivizované studie v této oblasti, bohužel, neexistují. Zbývají tedy pouze osobní zkušenosti – a ty jsou, možná překvapivě, stejné. Ale proč bychom do budoucna nemohli inspirovat zahraničí my?

 

A2LARM