Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Neklid v Brně

Před pěti lety studenti protestovali proti privatizaci vzdělání. Tento odpor byl součástí širšího boje proti vládním neoliberálním reformám. 

Týden neklidu na konci zimy roku 2012 byl pro mě stejně jako pro desítky dalších mladých lidí iniciačním zážitkem při vstupu do politicky aktivního života. Iniciativa Za svobodné vysoké školy (ZSVŠ) vznikla v reakci na Nečasovu vládu, kterou je i s odstupem času možné považovat za jednu z nejhorších v polistopadové historii. Skloubilo se v ní mimořádně chabé personální obsazení ministerských postů a vše prostupující nekompetence s ideologií privatizace a rozkladu veřejných statků. Výmluvným dokladem tehdejšího směřování politiky by mohlo být jmenování ultrakonzervativního nacionalisty Ladislava Bátory zástupcem ředitele kabinetu ministra školství Josefa Dobeše. Koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných nalákala voliče na slib stabilizace veřejného rozpočtu úsporami, namísto toho však svými zásahy oslabila veřejný sektor a navíc oddálila zotavení země po ekonomické krizi.

Jedno je jisté: bez mobilizace proti návrhu reformy by nevznikla jedna generace aktivistů a aktivistek, kteří se od Týdne neklidu zapojují do veřejného dění.

Boj se vedl na mnoha frontách – nálepkování a obviňování sociálně slabých, nemocných a nezaměstnaných lidí bylo na denním pořádku. Miroslav Kalousek vystavoval občanům účtenky za státní dluh a cíleně tak převáděl vinu za finanční krach na běžné lidi, čímž mezi ně zaséval semínka nenávisti. Co tehdy ministr financí zasel, dnes sklízíme v podobě anticiganismu nebo odporu k uprchlíkům. Představitelé vlády si navykli používat mimořádně nebezpečnou strategii odvádění pozornosti od vlastních kauz a selhání ukazováním na sociálně slabé. Dupání po hlavách nezaměstnaných a nadávání na nemakačenka se stalo folklorem politiky, který v různých podobách přetrvává dodnes. Pokrizová politika připomínala kluzký svah – že bylo zle, vůbec neznamenalo, že se na tom nedá snadno vydělat ani že nemůže být ještě mnohem hůř. Nejsilnější hlas proti tomuto pádu do asociální propasti tehdy zvedla iniciativa ProAlt, která jako jediná systematicky hájila sociální systém a znevýhodněné lidi a vyvíjela tlak na paralyzované odbory a politické strany. Členové protivládní iniciativy měli také značný vliv uvnitř studentského hnutí a ovlivnili jeho politický program.

V oprátce rozpočtové odpovědnosti

Dobešův útok na autonomii vysokých škol, snaha podřídit univerzity zájmům lokálních šíbrů a podniků, oslabit vliv studentů na jejich chod a nakonec zpoplatnit studium byl logickým pokračováním pravicové politiky. Ta měla za cíl v co nejkratším čase oslabit sociální systém a rychle podřídit veřejné instituce ekonomickým zájmům a tržní logice. Pravicová reforma zákonu o vysokých školách ale nevzešla z hlavy Josefa Dobeše ani z útrob účelové klientelistické struktury upředené Vítem Bártou, kterému tehdy ministr školství posluhoval. Už tehdy bylo celkem zřejmé, že Věci veřejné ani Dobeš nejsou schopni dostát tak náročného úkolu, jako je rozboření systému veřejného vysokého vzdělávání – i destrukce vyžaduje jistý um a intelekt a ministr školství měl v tomto ohledu naštěstí nedostatky. Myšlenky v jádru návrhu zákona totiž pocházely už z dřívější Bílé knihy terciárního vzdělávání, která na ministerstvu školství vznikla za vlády o poznání schopnějšího Ondřeje Lišky jako pokračování mezinárodního Boloňského procesu. Reforma byla dovršením dlouhodobé snahy určité skupiny úředníků a pravicových politiků „racionalizovat“ zastaralé (rozuměj bezplatné a dostupné) školství podle doporučení finančních institucí, které kážou a prosazují evangelium volného trhu a převádění všeho hodnotného na obchodovatelné zboží.

Jako čerstvý absolvent gymnázia ve Zlíně, kde je stále cítit baťovský podnikatelský a pravicový duch, jsem si zprvu jen málo uvědomoval, jaká pravda se ukrývá za frázemi o utahování opasků. Znělo to jaksi logicky – po tučných letech přichází pár let, kdy se uskromníme a bude snad zase líp. Rodiče práci měli, takže bych mohl nerušeně pokračovat ve studiu, volit TOP 09 jako většina vrstevníků a moc se nezatěžovat tím, jak politika dopadá na ostatní. Pobyt na univerzitě se dá díky měsíčnímu bankovnímu příkazu rodičů strávit v pohodlné sociální bublině relativně úspěšných mladých lidí soustředěných na kariéru. V Brně není nikdy daleko k levnému pivu v pohodlné hospodě – pět let uteče jako voda, když člověk plave s proudem. Představa, že rodiče zaplatí o pár tisíc navíc na školném, by nebyla sama o sobě tak děsivá. Konec konců na školách je spousta flákačů, které bude poplatek alespoň víc motivovat k práci. Univerzity by měly být jen pro ty nejlepší, a kdo na to nemá, ať klidně vypadne. A koho navíc zajímá, jestli školu řídí volený senát nebo dozorčí rada složená z „lidí z praxe“, tedy místních podnikatelů nebo politiků. K volbám do senátu stejně chodí málokdo a ještě mnohem méně lidí má zájem v nich kandidovat. S podobnými názory jsme se setkávali často při debatách se studenty i některými pedagogy.

Naší zděděné pravicovosti vypršela lhůta. Foto Petra Melecká


Revoluce ze dna půllitru

Bylo to zřejmě právě v jedné z hospod, do kterých jsme tak často a rádi chodili, kde jsme začali na podzim 2011 debatovat o politice. Brněnský ProAlt a o pár měsíců později i Iniciativa za svobodné vysoké školy se zrodily u piva mezi věčnými studenty, kteří nebyli orientováni na kariéru, ale spíš na to, aby si mohli číst a večer se jít zase opít. Zárodky politického uvažování vzešly z pocitu zmaru a ranní kocoviny, která často v člověku posílí dojem, že celé studium a ambice jsou k ničemu. Uncool 55 korun za hodinu práce v cool kavárně, rozjezdy plné alkoholiků bez budoucnosti, hodně heren s automaty, bezdomovců a živořících Romů – realita Brna byla dobrým protilékem na medové řeči gymnazijních „profesorek“ o tom, že jsme „elita národa“. Naší generické pravicovosti zděděné od rodičů nebo starších sourozenců vypršela lhůta právě díky tomu, že Nečasova vláda a Dobeš byli prostě a jednoduše příliš i na nás.

Napsali jsme otevřený dopis čerstvě zvolenému rektorovi Mikuláši Bekovi a žádali od něho jasné zamítavé stanovisko k reformě. Věděli jsme totiž, že uvažuje spíš pravicově, a báli se, že bude reformu podporovat. Díky výzvě vedení univerzity jsme se dostali do kontaktu také se studentskými senátory, z nichž někteří naše argumenty přijali a postavili se proti zákonu o vysokých školách. Během několika zimních týdnů se vytvořilo jádro brněnské Iniciativy za svobodné vysoké školy, ve kterém se potkali anarchistky, socialisté-začátečníci, kteří se narychlo pustili do předmluvy ke Kapitálu, ale i pár pokročilých komunistů. Začali jsme se scházet v malém infoshopu Pelech, kde jsme s nadšením plánovali, že po vzoru chorvatských studentů obsadíme Fakultu sociálních studií a budeme ji okupovat tak dlouho, dokud Dobeš neodstoupí. Podobné tlaky se v oněch letech nevyhýbaly univerzitám v žádné západní zemi, a tak bylo inspirace a příkladů ze zahraničí mnoho.

Naše iniciativa se dostala nejprve do povědomí studentů a studentek humanitních oborů, ale snažili jsme se přitáhnout pozornost dalších. Pořádali jsme pléna, při kterých jsme se snažili do činnosti ZSVŠ zapojit další lidi, což se ne vždy dařilo. Vrcholem Týdne neklidu pak byla největší demonstrace v polistopadové historii Brna – zúčastnilo se jí asi pět tisíc lidí, převážně studentů, z nichž mnozí svým hlasem paradoxně pomohli TOP 09 k moci.

Jedna ze silných vzpomínek na dění během Týdnu neklidu se váže na performanci v rámci workshopu Milana Kohouta nazvaného Tělo lidské blbosti, při které jsme se vysvlékli do naha v knihovně Fakulty sociálních studií a brali jsme si knihy autorů neoliberalismu. Chtěli jsme tak alespoň na moment narušit až příliš poklidný každodenní provoz fakulty, která se podle nás snažila udržet falešnou politickou neutralitu. Nahotou jsme znázornili, že nás pravicová politika privatizace a škrtů sdírá z kůže. Z některé z knih Friedricha von Hayeka jsme pak předčítali, abychom upoutali pozornost apatických kolemjdoucích. Jedna ze studentek FaVU tehdy dokonce v rámci protestní performance vypila před fakultou vlastní moč.

Za hlavní cíl jsme si vytkli, že musíme využít příležitosti k mobilizaci studentů i pedagogů a pokusit se politizovat akademické prostředí. Od počátku bylo patrné, že se školy – a také studenti, pedagogové i vedení, které je utváří – neumí příliš poradit s politickými výzvami. Jako důvod se nabízí určitá pohodlná pozice akademiků, již se staví do role neutrálním badatelů, kteří popisují okolní svět a jichž se politika obvykle tolik nedotýká. Za tímto vznešeným závojem akademie se však nezřídka odehrávají tvrdé mocenské střety, při kterých jde o vliv a nemalé částky.

Plánovali jsme okupovat Fakultu sociálních studií, dokud Dobeš neodstoupí. Foto Petra Melecká

 

Akademikům politika nevoní

S tím, jak rostlo nebezpečí prosazení reformy terciárního vzdělávání, však byli mnozí akademici nuceni zaujmout stanovisko a ti odvážnější dokonce zvolili místo na druhé straně barikády. Střežená neutralita akademické půdy se projevovala i ve zdánlivých maličkostech, jako je dohled nad katedrovými a fakultními nástěnkami nebo omezování nepovoleného výlepu mobilizačních plakátů. Fakulty se často stavěly nevraživě k žádostem o poskytnutí prostor ke konání diskusí a plén, protože byly považovány za nepatřičně politické.

Výrazným příkladem byl úřadující vedoucí katedry politologie FSS Stanislav Balík, který tehdy protestující studenty označil v celostátním tisku za ideologické marxisty, kteří vidí původ veškerého zla v bankách. Trnem v oku se mu staly plakáty s heslem „vzdělání není zboží“. Vysvětlení, že heslo na transparentu není ekonomická stať a studentské půjčky při zavádění školného logicky studenty zajímají na prvním místě, se nějak míjelo účinkem.

S těmi bankami, zbožím a marxismem se to má dodnes vůbec všelijak. Je třeba otevřeně říct, že otázky vysokoškolské reformy pro většinu z aktivnějších tvořily díl širší skládačky společenských a ekonomických problémů, a lze tedy mluvit o předobrazu politického programu. Odpor proti reformě nás postupně přivedl ke kritice mizerného financování školství ze strany státu – Nečasova vláda totiž od roku 2010 snížila výdaje na vzdělání o necelých šestnáct procent a hodlala v tom dále pokračovat. Tematizovali jsme také chybějící sociální podporu i skutečnost, že si musí většina studentů a studentek během vydělávat na pokrytí základních potřeb. Navrhovaná „finanční pomoc studentům“ ve formě půjček na školné pro nás byla nepřijatelná a často jsme uváděli negativní příklady Velké Británie nebo Spojených států, kde vznikl z často nesplatitelných studentských půjček výhodný bankovní byznys. Mnohokrát jsme mluvili o tom, že je školství v kritickém stavu a že je jeho zásadní reforma nutná, ale že by měla být postavená na zásadně odlišných hodnotových východiskách, než jaká navrhovalo ministerstvo školství. Jako příklad dobré praxe nám sloužila progresivní školská politika Finska.

Není třeba přeceňovat skutečný politický vliv Iniciativy za svobodné vysoké školy a jejích protestních akcí – jen stěží můžeme dnes zhodnotit, nakolik přispěly ke stažení reformy a rezignaci Josefa Dobeše. Nedošlo ani ke kýžené přímé akci při trvalejší okupaci univerzity a hnutí se nakonec omezilo spíše na obranu stávajících pořádků než na kladení radikálních požadavků. Ale jedno je jisté: bez mobilizace proti návrhu reformy by nevznikla jedna generace aktivistů a aktivistek, kteří se od Týdne neklidu zapojují do veřejného dění. Osobní vazby a mnohá přátelství, které jsme navázali při organizovaní protestů, přetrvaly dodnes. Někteří z nás zůstali v anarchistické a antifašistické scéně, další se věnují ekologickému aktivismu nebo boji za sociální bydlení. Generace lidí angažovaných v ZSVŠ se také stalo zdrojem mladé krve pro personálně vyprahlou Sociální demokracii a někteří z někdejších aktivistů a aktivistek pracují na ministerstvech nebo na Úřadu vlády.

Organizování Týdne neklidu nám přineslo poznání, že je možné s poměrně malou skupinou odhodlaných lidí bez institucionálního nebo finančního zázemí zasáhnout do celostátní politiky. Pokud ne přímo zvrátit běh věcí, což se podaří málokdy, tak alespoň proměnit jazyk, jímž se o problému ve společnosti mluví, nebo vytvořit tlak ty, kteří rozhodují. Důležitým poznatkem z té doby je také to, že základním principem politiky je neshoda – nejen mezi státem a sociálním hnutím, ale také uvnitř aktivistických kolektivů. Iniciativa za svobodné školy se nakonec také rozpadla částečně kvůli osobním sporům a neshodám ohledně zapojení do koalice Stop vládě, v níž se spojil ProAlt s odbory. Pochopili jsme, že v jádru každého rozhodnutí, jež si nárokuje obecnou platnost, vězí spor, který se někdy daří spoutat nebo zmírnit konsenzem, ale čas od času propukne naplno a začne nepředvídatelný běh věcí.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image