Knih věnovaných Islámskému státu (IS) vzniklo od doby, kdy se tato organizace spektakulárním užíváním násilí vepsala na západní mediální mapu, už nepřehledné množství. Zdálo by se skoro, že každý, kdo si má s Irákem, politickým islámem nebo fenoménem globálního džihádismu nějakou zkušenost, přispěl svou troškou k mediálním maelströmu, který se IS podařilo rozpoutat. I v češtině dnes už počet přeložených i původních publikací, věnovaných samozvanému chalífátu a jeho hrůzu nahánějícím bojovníkům, dosahuje několika desítek titulů. Máme novinářské knihy psané víceméně z první reportérské ruky, zprávu těch, kteří bojovali proti IS, jeho zajatců i zajatkyň. Máme už i první původní akademickou práci. A máme samozřejmě texty od těch, kteří se jen oblasti Středního východu tak trochu věnují nebo se prostě pohybovali ve „správný“ čas kolem. Do rozrůstající se rodiny překladových publikací ale bohužel zatím nepřibyla žádná od irského novináře Patricka Cockburna. Je to škoda, protože z těch, kteří o IS píší, patří Cockburn bezesporu k těm nejzajímavějším. Což vrchovatě platí i o jeho poslední knize The Age of Jihad.
Pragmatická kritika
Cockburn, v současnosti korespondent Independentu pro Střední východ, má s pokrýváním konfliktů v regionu dlouholeté zkušenosti. A vzhledem k tomu, že předtím, než se dal na novinářskou dráhu, uzavíral svá studia na Queens University v Belfastu sedmdesátých let, dá se říct, že s občanskými válkami má zkušenosti ještě delší. Ne náhodou se také příležitostně na severoirský konflikt, v němž hrálo charakteristickou roli sektářské násilí mezi katolíky a protestanty, na více místech odvolává.
Jedná se o novinářskou mozaiku, kombinující momenty reportážní, komentářové, místy analytické.
O Iráku napsal už před vzestupem IS tři knihy a další věnoval právě této organizaci. The Age of Jihad se ale od všech předchozích liší. Nejedná se totiž v pravém slova smyslu o původní, monografický text. Cockburn sám jej v závěrečné poznámce charakterizuje jako deník, který si psal v průběhu událostí, jež zachycuje. Na více než čtyřech stech stranách tak předkládá materiál k článkům, které v té době psal, reportážní pasáže i obecnější úvahy o mechanismech irácké politiky, probíhajících konfliktů i evropské a americké zahraniční politice.
Fakt, že kniha, původně vydaná jako Chaos and Caliphate vyšla v reedici v nakladatelství Verso, naznačuje, že americká, potažmo západní, politika bude podrobena ostré kritice a je tomu skutečně tak. Cockburn ale nekritizuje USA a jejich spojence za to, že si důvody k invazi do Iráku vylhaly, ani proto, že imperialistická politika jediné světové supervelmoci je morálně odsouzeníhodná. Míří ke konkrétnějším chybám a selháním – neschopnosti Američanů uvědomit si, že „snadné“ vítězství v Iráku (i Afghánistánu) ve skutečnosti neznamenalo rozdrcení nepřítele, nedocenění role místních spojenců, aroganci vítězů, kteří každý místní odpor viděli jen jako akce starých uctívačů Saddáma, preferování politiků z řad exilových „favoritů“, kteří neměli v zemi skutečnou podporu a byli vnímáni jako loutky okupantů, nebo představě, že al-Asad se dlouho neudrží… Seznam je ještě o mnoho delší.
Změny k horšímu
Zkrátka, spíš než kritiku intencí (vylhaných důvodů pro invazi, za níž stály jen hmotné či velmocenské zájmy) provádí Cockburn kritiku důsledků. Mluví otevřeně o tom, že ve všech případech – od Afghánistánu přes Irák až po Libyi a nepodařený pokus v Sýrii – svržení diktatur nastolilo daleko horší situaci. Určitě přitom nedrží palce represivním režimům arabského světa, z jeho hodnocení ale taková, nepříliš sympatická, „sázka na jistotu“ vychází jako o něco bezpečnější a méně krvavá volba. Nakonec, nedočkal se také Egypt po „arabském jaru“ ještě tvrdší vojenské diktatury, než byla ta Mubárakova?
Úvahy o výhodnosti poznaného zla před tím nepoznaným ale není třeba Cockburnovi příliš vyčítat. Spíš než o konzervativní spády jde o empirické hodnocení efektivity zmíněných „revolučních“ změn s odstupem několik let. A Cockburn oprávněně upozorňuje na to, že mnoha státům může podobný pokus o převrat přinést rozpad po vzoru Somálska devadesátých let. „Somalizace“ Libye proběhla po úspěšné západní letecké intervenci, která sice umožnila odstranění Kaddáfího, ale politické vakuum, které následovalo, nebyl nikdo schopen vyplnit. Cockburn přitom dokáže nastínit, jak se situaci rozkladu státu v Iráku dalo zabránit. Například realisticky zapojovat představitele všech zájmových skupin, ať jde jejich dělení po etnické nebo konfesionální rovině, nehrát si na nastolování amerického typu demokracie s liberálním pojetím individua, ale pracovat s faktem, že náboženské identity jsou v regionu zásadní a budou-li se cítit ohroženy, mohou reagovat extrémně násilně. Tento recept se vyplatit mohl a nemusel (i když je pravděpodobné, že by při jeho uplatnění situace byla výrazně lepší). Sotva lze ale popřít, že za úspěchem Islámského státu v Iráku do značné míry stály právě obavy sunnitské menšiny o svou budoucnost pod vládou šíitské majority.
Na druhou stranu, Cockburn píše i o tom, že podobný úspěch v Sýrii vycházel z brutální efektivity, s níž se IS dokázal vypořádat s konkurenčními povstaleckými skupinami či o podpoře džihádismu ze strany okolních sunnitských států – například Turecka, jemuž daleko větší starosti než globální džihádisté dlouho dělala obava z vlastní kurdské minority, nebo Saudské Arábie, která nestála o stabilní, šíity řízený Irák, jejž vnímala jako posílení Iránu.
Mozaika žánrů
K nejpůsobivějším a zároveň pro čtenářovu psychiku nejvíce vyčerpávajícím stránkám patří ty, které Cockburn věnuje reportážním záznamům z doby sektářské války mezi iráckými šíity a sunnity v letech 2006 a 2007. Vykreslení všudypřítomnosti násilí, strachu o své blízké, nejistoty a z nich bující nenávisti je ve svých účincích mrazivé. Hrůza, že v takových podmínkách musel někdo žít, starat se o rodinu a děsit se toho, že ji ztratí, je takřka hmatatelná. Tehdejší konflikt také do značné míry předznamenával a pomáhal vyvolat v život sektářskou nenávist IS. Přes tuto živost může být pro někoho kniha místy poněkud neuspokojivá. Obsahuje i očividně mylné odhady, někdy se soustředí na témata, která z dnešního pohledu jsou méně důležitá, naopak přehlédnuta či opomenuta jsou jiná, zásadnější, text je často repetitivní a někdy se i doslovně opakuje – to samé vyjádření anonymního člena irácké administrativy nebo arabského diplomata se objeví na dvou místech. Nespokojenost plyne z toho, že ač kniha pokrývá období od roku 2003 do roku 2016, nepřináší ucelenou syntézu ani poučený pohled zpět, který by vytvořil srozumitelný příběh o vzestupu Islámského státu.
The Age of Jihad prostě nelze číst jako dějiny současného konfliktu na Středním východě, a to ani dějiny publicistické. Jedná se o novinářskou mozaiku, kombinující momenty reportážní, komentářové, místy analytické. Mozaiku, která má vlastnost, již by dobrá novinářská práce mít měla – dokáže zpřítomnit situaci, událost nebo proces, o kterém vydává zprávu. Kromě toho, že Cockburn umí psát a jeho kritické analýzy politiky irácké vlády nebo amerických okupantů jsou stejně zajímavé jako reportážní momenty, má tato koncepce přinejmenším ještě jeden klad. Umožnuje sledovat dění, které se ze zpětného pohledu má sklon jevit jako srozumitelný a logický příběh, z perspektivy, v níž události ještě nejsou dané. A také ukazuje, do jaké míry k vzestupu IS vedly kroky, které bylo možné považovat za chybné už v době, kdy se jich různí aktéři středovýchodního konfliktu dopouštěli.
Autor je redaktor A2.