Proč nesrovnávat terorismus s nemocí?

V diskuzích o terorismu se objevují nebezpečná srovnání, která nás kdysi zavedla až k nejhorším tragédiím.

Pavel Nováček v Lidových novinách (13. 3.) předestírá zdánlivě objevnou paralelu: „Terorismus je infekce.“ A proto je třeba s ním jako s infekcí bojovat. Přitakává válce s terorismem, která vyžaduje nasazení „všech dostupných prostředků“ pro záchranu civilizace. Srovnává terorismus s neštovicemi, malárií a morem. Uznává, že vymýtit jej jako neštovice nepůjde, spíše, podobně jako u malárie, lze pouze preventivně omezovat riziko na minimum. Hlavní doporučení ale přichází na řadu až u moru: „Podobně jako jsou hlodavci nakaženi bakterií způsobující mor, jsou teroristé nevyléčitelně nakaženi virem nenávisti… Dnes jsou přenašeči (hlodavci) vytlačeni do podzemních kanálů, odkud nás ohrožují jen minimálně. Je třeba dostat přenašeče nenávisti a šiřitele strachu do stejného postavení a tam je také držet.“ Skutečně?

Konec racionální debaty

Teroristické násilí je společenský problém, který vyžaduje přiměřenou odpověď. Nováček ale hledání této odpovědi vykreslením terorismu jako existenčního ohrožení naší civilizace a jeho srovnáním s pravými neštovicemi, které si v minulém století vyžádaly stovky milionů obětí, nadsazuje způsobem, který hledání vyvážených řešení mezi bezpečností a svobodou vylučuje. V důsledku teroristických útoků zahynulo v posledních letech celosvětově asi 30 tisíc lidí ročně, z toho nejméně 82 procent muslimů a jen 0,5 procenta, tedy méně než dvě stovky, lidí v Evropě. Za těmito čísly jsou skutečné lidské tragédie, mediální reprodukce útoků ale pocit společenského ohrožení významně umocňuje. Mimochodem, každý rok podle WHO zemře na silnicích kolem 1,25 milionu lidí.

Tohle je hlas odvrácené strany modernity, která západní civilizaci dovedla k tragédiím minulého století.

Srovnání terorismu s nakažlivou, popřípadě duševní nemocí není nic nového pod sluncem. V politické debatě o terorismu se ustavuje nejpozději v sedmdesátých letech minulého století. Jenže na praktické rovině racionální debatu o hledání účinných protiteroristických politik nijak neobohacuje – preventivní snižování rizika teroristických útoků je samozřejmě účelné, není k tomu ale nutné srovnávat terorismus s malárií. Zmíněný Nováček, povoláním „akademik“ (!),však půdu racionální debaty zcela opouští. Místo pokory při poznávání komplexních společenských jevů, které může napomoci kalibrovat uváženou reakci (včetně opatření ke zmírnění nebo prevenci radikalizace), tak dospívá k nekompromisnímu zjednodušení: proti terorismu není vakcína, proto je třeba přenašeče nenávisti vytlačit do podzemních kanálů.

Hlas vedoucí k tragédiím

Zbytek už jsou pouhé podružnosti. Jak budeme tyto „přenašeče“ diagnostikovat? Shodneme se na tom, co je teroristická ideologie? (A nezasévají třeba víc škodlivého strachu v naší společnosti populističtí technologové moci, varující před zhoubnou invazí nositelů kulturní odlišnosti?) Budou snad její přenašeči označováni na základě nějakých předem daných vlastností nebo sklonů? Nebo se máme podvolit totalitárnímu státu, kontrolujícímu soustavně myšlení svých občanů? Jsou přenašeči nenávisti, přirovnávaní autorem k hlodavcům, ještě lidé, kteří mají vlastní vůli a odpovědnost za své činy? Do jakých „podzemních kanálů“ mají být vytlačeni? Bude mít jejich „holý život“ bez uznání za členy společnosti vyšší cenu než život „nepřátel lidu“ vražděných totalitními diktaturami?

Tohle není hlas vědy, dědictví humanismu a kritického osvícenství. Tohle je hlas odvrácené strany modernity, která západní civilizaci dovedla k tragédiím minulého století.

Autor přednáší o terorismu a bezpečnosti na Fakultě sociálních věd UK.

 

Čtěte dále